Čeká nás velké finále trilogie Draconis Memoria. Lidé se musí spojit a čelit společnému nepříteli – mocným draggům. Jenže to se mnohem snadněji řekne, než udělá. Země se zalévá krví a mění na popel, a zdá se, že pád lidského pokolení je neodvratný. A času na zázrak ubývá.

Anthony Ryan servíruje čtenářům očekávané finále. Třetí díl trilogie Draconis Memoria s názvem Říše popela slibuje veliké věci. Jenže ve své předchozí trilogii Stín krkavce Ryan ukázal, že není mistrem velkých epických finále. Nyní má druhý pokus, aby vás přesvědčil, a předem si dovolíme mluvit o výrazném zlepšení.

Jak vytvořit čtenářsky vděčný cyklus

Celá trilogie Draconis Memoria je v podstatě ukázkou toho, jak udělat líbivou a čtenářsky atraktivní knihu. Chcete, aby se kniha líbila? Vražte tam draky! A aby vás náhodou nikdo nenařkl z prvoplánovosti a klišovitosti, budeme jim protentokrát říkat draggové, ne?

No dobře, fantasy, kde stojí lidé proti drakům ve středověkých reáliích, jsou tuny. Tudy cesta pro Ryana nevedla, to už by bylo moc tuctové. Ale co přimíchat trochu steampunku? To je teď vcelku módní a pořádné palné zbraně určitě mají potenciál draggům načechrat hřebínek lépe než trapná šermovací párátka.

A do třetice populárního: k dobré fantasy patří magie. Tady ji supluje pití krve draggů, která v rukách, nebo spíše útrobách Krvožehnaných dodá jejich konzumentům opravdu podivuhodné vlastnosti. To otevírá autorovi možnosti vybruslit ze svízelných situacích a vytvořit silné postavy, kterým navrch leccos projde.

Pokud něco Ryanovi nelze upřít, pak to, že vymyšlené (a chce se říci i zkalkulované) to měl opravdu skvěle. Vytvořil detailně propracovaný svět s obrovským potenciálem, který cílil na relativně široké publikum a byl zatraceně líbivý.

Jdeme do finále

Říše popela je zajímavě rozehraným příběhem. Čtveřice hlavních postav známá z předchozích dílů pokračuje ve svém snažení zastavit řádění bílého dragga toužícího ovládnout svět a rozsévat zkázu a smrt. Každý má svůj úkol, každý trochu jinou cestu, jak ke zvratu ve válce může přispět. Dovolíme si nezacházet do detailů. Pokud se pustíte do třetího dílu, je nutné mít přečtené předchozí dva, a tudíž považujeme přílišné znovu uvádění do reálií za nošení dříví do lesa.

Autor na počátku knihy našlápl k brutální jízdě – prvních zhruba sto stran slupnete jak malinu. Akce, dynamika příběhu s plynem na podlaze – paráda! Jenže pak nečekaně přijde zvolnění, zklidnění… Dobře, všichni tušíme, že vše směřuje k finální bitvě, takže můžeme mluvit o nádechu a tichu před bouří, která nakonec přijde. A jako zdůvodnění tenhle argument obstojí.

Těsně po dočtení budete mít pocit, že vše je přesně jak má být. Čtení si užijete, budete spokojeni. A dokud se ke knihám nezačnete vracet v myšlenkách, pocit vám vydrží.

Jenže my jsme měli dost času nechat si vše uležet v hlavě.

Na druhý dojem

Předně se budeme bavit o postavách a jejich činech. V momentě, kdy vzniká prostor přemýšlet, dojde k uvědomění, že spousta drobných událostí nemá pro vývoj děje žádný zásadní význam. Aby bylo jasno: bez těchto drobností by příběh nefungoval, ale v celkovém kontextu nejsou mnohdy zase tak zlomové, jak se na první dobrou tváří. Ty opravdu zlomové čtenář pozná a mnohé z nich si i zapamatuje.

Postavy, na kterých by měl příběh stát především, působí mnohdy nevýrazně a občas jim nelze věřit jejich motivaci. Vztahy mezi nimi šli určitě napsat mnohem více do hloubky a všechny hrdiny mnohem více propojit, když jim jde o společný cíl. Věcem příliš nepřidává ani fakt, že se čtenář o hrdiny nebude bát. Prostě ví, že když bude nejhůř, vždycky odněkud vyškrábnou poslední zbytky produktu (což v součtu představuje minimálně sud) a nastalé peklo přežijí.

Na druhou stranu lze opět zopakovat, že díky tempu knihy si tyhle věci nejprve vůbec neuvědomíte, tak dobře je napsaná. Akce střídá akci… Čímž se oslím můstkem dostáváme k samotnému finále. Záměrně není použito slovo velkému, protože pokud čekáte obrovskou epickou bitvu, budete nejspíš zklamáni. Finále tu je, rozuzlení přinese, jen ta epika mohla být mnohem epičtější, efekty efektnější a vůbec: když už se na to čekalo tři díly, mohl se Ryan vyřádit mnohem víc. Opět se nabízí použít slovo uspokojivý, přičemž nezbývá než říct, že oproti Stínu krkavce jde o zlepšení značné.

Podtrženo, sečteno, uzavřeno?

Anthony Ryan vytvořil zajímavé univerzum, jehož potenciál však naplnil tak ze tří čtvrtin. Ukázal, že umí vyprávět a že má bohatou fantazii a nápady (tu originální, tu je „jen“ oživující děj), leč k umění vypravěčských mistrů s velkou dávkou imaginace mu ještě chybí dostudovat pár lekcí (zejména tu, jak napsat VELKÉ finále).

Na samém konci vzniká pocit, že možná ještě autor neřekl poslední slovo, ale to je čirá spekulace.

Na druhou stranu má tahle trilogie vše, po čem srdce čtenáře touží. Akci, zajímavé zápletky, vnitřní náboj… Čtenář v podstatě nemůže být nespokojen, protože nic, co má mít dobrý příběh, nechybí. Čtení si užije, vše náležitě vychutná.

Konečné resumé má tak trochu schizofrenní podobu. Trilogie Draconis Memoria je dobrá, v některých aspektech dokonce hodně, ale pokud jste v oblasti fantastiky zběhlí, pak zajisté uvidíte rezervy. Ryan tak zůstává autorem s velkým potenciálem, jehož knihy znovu rádi zkusíte, už jen ze zvědavosti.

• Anthony Ryan: Říše popela (Draconis Memoria 03)
• Host, 2020
• Překlad: Milan Žáček
• 608 stran, 449 (v e-shopu Fantasye již za 404 Kč)