Jsou knihy, které nedočtete. Pak jsou ty, které sice dočtete, ale celou dobu máte neodbytný pocit ztráty času. U mnoha dalších pokrčíte rameny a řeknete: Hm, dobrý… Pak je velká skupina těch, co se vám opravdu líbí, ale za půl roku už nevíte, o čem byly. No a pak jsou knihy, které vám vypálí mozek z hlavy. Rozšrotují vám ho na kaši tak, že se z toho ještě dlouho nemůžete vzpamatovat. Lapáte po dechu a víte, že nezapomenete. A přesně takový je Gibsonův Neuromancer. I po všech těch letech…

Tak jako má punk dvě nezpochybnitelné ikony – Sex Pistols a The Clash, má i kyberpunk dvě nejzářivější hvězdy – Williama Gibsona a Bruce Sterlinga. A tak jako punk vylétnul, rok dva válcoval hudební scénu a nakonec jako Ikaros s popálenými křídly zase rychle slétl, rozmělnil se a ztriviálněl, stejně tak byla i éra kyberpunku krátká. Metafora s hadem hryzajícím si svůj ocas je trefná – v době, kdy byl kyberpunk na vrcholu, byl už vlastně mrtvý. Jenže nebýt jej, fantastická literatura by dnes vypadala úplně jinak.

Caseova cesta do virtuálního ráje
Hlavním hrdinou Gibsonova románu Neuromancer je Case. Špičkový kovboj – hacker kyberprostoru či, chcete-li, virtuální reality plné dat, matrixu. Jeho úkolem je pronikat do dobře střežených datových sítí korporací a krást, vypouštět viry a zametat po sobě stopy. Jenže stačí dobře mířený zásah ruským mykotoxinem – a kyberprostor je pro Casea pasé. Stane se z něj věčně zfetovaná troska čekající na smrt a potácející se temnými ulicemi Chiba City, plnými ztroskotanců, prostitutek a jiných bizarních biotechnologicky upravených postaviček. (Nezapnutý neón nedaleko hlavního vchodu nabízel LEVNÉ BYDLENÍ pod shlukem japonských znaků (…) na dně průhledné šachty čekal výtah (…) připevněný k budově bambusem a epoxydem. Case vstoupil do plastikové klece (…) měl tu najatou rakev na týdenní smlouvy od chvíle, kdy přijel do Chiba… Vyšel na dvorek, který tu sloužil jako hala i jako trávník. Uprostřed čtvercového koberce zeleného plastikového pažitu seděl u konzole ve tvaru C japonský kluk a četl si učebnici. Bílé laminátové rakve byly uloženy do rámů z obyčejných lešenářských trubek. Šest řad rakví, deset rakví v každé řadě (…) V čísle 92 nebylo nic než standardní kapesní počítač Hitachi a malá lednička z bílého polystyrénu. Lednička obsahovala zbytky tří desetikilových kostek suchého ledu…)
Propustkou z tohoto pekla a Caseovou záchranou se stane nabídka od zvláštního člověka jménem Armitage, který zaplatí operaci, po níž Case bude zase moct pracovat. Jenže Case ví, že podepisuje smlouvu s ďáblem – bude se muset stát členem Armitagova týmu. A společně s dívkou Molly a mrtvým kovbojem Čárou Dixem, jehož konstrukt se může stále pohybovat matrixem, dostanou úkol, o kterém toho ví pramálo. Jen to, že budou zase krást a pronikat firewallem své doby, LEDEM, a že v pozadí všeho se skrývá umělá inteligence s nejasnými záměry jménem Wintermute.

Hypnotický trip matrixem
Pokud vám mnohé z toho připomnělo film Matrix, máte pravdu. Molly v zrcadlovkách, jejíž oči Case nikdy nezahlédne, je předobraz Trinity. A i sám Case má v sobě mnoho z Nea. Matrix je pocta kyberpunku – a potažmo tedy i Neuromancerovi, protože přebírá jeho charakteristické znaky. Strhující, hutný děj, podobný spíš nekončícímu tripu, dunící elektronické hudbě s ohlupujícím hypnotickým rytmem, v němž se není kde nadechnout a vy musíte tančit, dokud nepadnete. Temnou a dusivou atmosféru prostředí lidské spodiny, převzatou z knih drsné školy třicátých let dvacátého století, a naopak takřka sterilní prostředí dlouhověkých nudících se milionářů, udržujících se naživu pouze pomocí přístrojů nebo implantátů. A také kyberprostor, matrix, studený, odosobněný, ale přesto nesmírně vzrušující, a vzbuzující závislost. (Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat. Jako světla města (…) Prosím, modlil se, teď… Šedý kotouč, barva nebe nad Chiba (…) začíná rotovat, stále rychleji, stává se z něho světle šedá koule. Roste… A rozkvétá pro něho, žert tekuté neónové origami, jež nechce odhalit jeho bezrozměrný domov, jeho zemi, průhlednou 3D šachovnici roztaženou do nekonečna. Vnitřní zrak se otevírá pohledu na stupňovitou šarlatovou pyramidu Eastern Seaboard Fission Authority, jež plane za zelenými kostkami Micubiši Bank of America a vysoko a velmi daleko viděl spirálová ramena vojenských systémů…)
Samozřejmě není možné pominout dobu, kdy byl Neuromancer napsaný, tedy v roce 1983. Epocha osobních počítačů byla v plenkách a po všeobecně rozšířeném internetu ani vidu, ani slechu. O to víc udivuje Gibsonovo vizionářství, v mnoha směrech sice trochu verneovsky naivní, ale přesto v odhadech věcí budoucích velmi trefné.
Neuromancer byl ve své době revolučním počinem, který neměl obdoby, protože spojoval novátorství s řemeslnou zručností a silný příběh s moderními technologiemi, doposud ve fantastice nevídanými. Proto se stal legendou. Je jen málo knih, které by si plné hodnocení zasloužily stejně jako Neuromancer.

• William Gibson: Neuromancer
• přeložil: Ondřej Neff
• obálka: Martin Zhouf
• vydal: Laser-books, Plzeň 2001
• 280 stran, 149 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 3/2007.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).