Jedna z věcí, který dělají z Džia a Snedda tak děsivou dvojku, je, že nejsou úplně stejný. Oba jsou mimořádně nebezpečný psychopati, to je jasný, ale v rámci toho existuje spousta jemných odstínů, díky kterým se výborně doplňujou. Dži se rád do všeho vrhá po hlavě, zatímco Snedd se často na chvíli zamyslí a někdy si najde způsob, jak do tý věci vklouznout z boku. Dži prostě zlikviduje všechno, co mu stojí v cestě, ale Snedd to někdy nejdřív požádá, aby to uhnulo. Snedd má taky schopnost dostávat se věcem na kloub, která dělá upřímně řečeno obrovský dojem i na mě, a to se tím živím. Skutečnost, že je po osmi letech ročních odpočítávání pořád naživu, to jen dokazuje; pokud vím, nikomu jinýmu se nikdy nepovedlo obelstít expiraci DNA. Právě díky jednomu takovýmu střípku informace se Snedd dostal do Stabilní a já spolíhal na to, že je ta informace pořád ještě pravdivá. Zjistil totiž, že během let hladina vody v Royle klesla. Ne o moc, pořád tam bylo desítky metrů hluboko, ale dost na to, aby odhalila tu nejstarší odpadovou rouru, kterou Stabilní postavila před víc než dvěma staletími. Později ji nahradil celý systém výpustí, hluboko pod současnou hladinou, ale tuhle rouru nikdy nezahradili. Policie ze Stabilní ji využívala k tomu, aby mohla provádět údržbu vnější strany zdi, a za starých časů i k vyhazování vetřelců, jakmile jim nastavili tu biologickou časovanou bombu. Rouru hlídala tříčlenná jednotka se samopaly, ale pro lidi jako Snedd to bylo jako vyrolovat červený koberec a nad něj pověsit neonový poutač s nápisem VÍTEJTE. Právě do týhle roury vlezl před osmi lety, zlikvidoval strážný a vyrazil do Čtvrti, aby si tam našel nějakou zábavu. Bohužel nevěděl o tý večerce v jedenáct.
Jakmile jsem se ke zdi přiblížil, vstup do roury začal vypadat větší, ale stejně bude makačka se tam dostat. Dvacet metrů od zdi jsem přešel na okraj chodníčku, posadil se na něj a pak se zhoupnul dolů. Vnější zdí Stabilní by se neprohlodalo nic slabšího než jaderná hlavice. Nebývalo to tak vždycky a Snedd načerpal většinu informací od týpka, co přežil, když se tam naposledy vloupala parta vetřelců. Teď byla hradba neproniknutelná, takže jsem neočekával, že by policie ze Stabilní střežila okolní chodníčky a můstky zvlášť pečlivě. Ale jeden nikdy neví, takže jsem na konec chodníčku pro jistotu přeručkoval pod ním. Pár metrů před zdí visutý chodníček náhle končil ve vzduchu; zbytek Správa Stabilní nechala zničit už dávno. Ve zvětralým kameni přede mnou se stěží viditelně rýsoval matný obrys tam, kde kdysi bývala široká brána. Ucpali ji dokonale a já z toho měl trochu divný pocit, jako bych se pokoušel vniknout do obrovskýho mauzolea, do hrobky, kterou zazdili, když uvnitř byli ještě živí lidi.
Další krok, uvědomil jsem si, zatímco jsem se jemně pohupoval pod chodníčkem, bude trochu náročnější. Teda spíš zatraceně obtížný. Neměl jsem se o co opřít, takže se budu muset rozhoupat natolik, abych přeletěl skoro dva metry vody, a uchovat si dostatečný zrychlení, abych se stihnul na druhý straně něčeho zachytit. Zatímco jsem napínal a uvolňoval svaly a sbíral síly, prohlížel jsem si oblast pod dírou a snažil se zahlídnout něco, co by vypadalo víc jako opěra než jako věc, co mě zabije.
Neobjevil jsem nic. Pod ústím roury kryl zeď větší plát rezivějícího kovu, pozůstatek nějaký prastarý vzpěry nebo výztuže nebo něčeho podobnýho, co souvisí se stavebnictvím. Nahoře se odchlípnul a jeho zubatá hrana vypadala dost nebezpečně. Kdybych se pokusil zachytit jí, nejspíš bych přišel o prsty, než bych se zřítil do vody o tři metry níž, odkud bych se nikdy nedokázal vyhrabat zpátky. Roura sama byla široká stěží metr. Šance, že se rozhoupu tak přesně, abych ve dřepu dopadnul rovnou do ní, jako to udělal ten magor Snedd, jsem odhadoval na nulový.
Sakra, říkal jsem si, protože už mě začínaly bolet ruce. Sakra.
Mohl jsem tam viset celý den, nebo tak dlouho, jak by to moje ruce vydržely, nebýt toho, že jsem náhle dostal opravdu silnou pobídku změnit lokál. Před mým břichem proběhl závan větru a o zlomek vteřiny později jsem uslyšel tichý fip střely z energetický pušky. Zatímco jsem se divoce rozhlížel kolem, stalo se to znovu.
Někdo po mně střílel.

TŘI OTÁZKY PRO MICHAELA MARSHALLA SMITHE

1/ Ovlivnilo nějak vaši tvorbu dětství strávené mimo Británii (USA, Jižní Afrika, Austrálie)?

Ačkoli jsem se narodil v Anglii, velmi brzy jsme se přestěhovali do Spojených států, kde jsme žili až do mých sedmi let. Následoval rok v Jižní Africe a další rok v Austrálii. Do Spojených států jsem se ještě mnohokrát vrátil v době dospívání (mým rodičům toto místo přirostlo k srdci), ale i později. Ano, řekl bych, že to určitý vliv na mou práci mělo. Velkou část svého dětství jsem se cítil vytržený z kolektivu, ale bral jsem to jako výhodu: měl jsem štěstí, že jsem mohl poznat různá místa a seznámit se s odlišnou kulturou.
Když jsem se pak vrátil do Anglie, čekal jsem, že se tu budu cítit jako doma, ale nestalo se. Posléze jsem si uvědomil, že doma jsem v podstatě kdekoli. Pravděpodobně díky tomu mě tolik zajímá, jaké to je žít vně společnosti, jak se u mých postav často stává – zvenčí nazírat svět a všímat si mezer a stínů, které jsou součástí každodenního života. Díky této zkušenosti mám toulavé boty. Není pro mě snadné přilnout dlouhodobě k jednomu místu.

2/ Kromě spisovatele jste také filmový scénárista. Kterému režisérovi byste nejraději svěřil zfilmování vašich románů?

Tohle je opravdu těžká otázka. Zdaleka nejsem takový expert na režiséry, jak jsem býval. Máme s manželkou velmi odlišný vkus, co se filmů týče, a z toho důvodu už nechodím do kina tak často.
Mám rád režiséry, kteří jsou struční, vyprávějí příběh přímočaře a nekladou tolik důraz na styl. S oblíbenými spisovateli jsem na tom stejně. Chci, aby mi vyprávěli příběh, ne, aby mi říkali, co si o něm mám myslet. Jako divák i čtenář jsem schopen udělat si vlastní názor. Dobrý příběh je jako dobrá píseň – člověk by ji měl být schopen zahrát na kytaru, bez dalšího doprovodu. Takovou píseň stojí za to si poslechnout i bez okázalé show.

3/ Máte rád kočky? V románu Není cesty zpět hrají nezanedbatelnou­ roli…

Miluji kočky. Jsou to pozoruhodné bytosti – inteligentní i pošetilé, odměřené i přátelské… Zkrátka, něco na nich je. Máme doma dvě (jsou s námi už patnáct let) a alespoň jedna mi vždycky spí na klíně, když píšu – lépe řečeno, ať dělám cokoli. Jean Cocteau jednou napsal „Miluji svou kočku, protože se krůček po krůčku stala hmatatelnou duší mého domova“ – a já s ním plně souhlasím.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).