Nenávist až za hrob, Noční lovci 3, Jeaniene Frost
 |
Muž se usmál a já na něm spočinula pohledem o něco déle. Jeho oči měly krásný odstín světle modré. Ta barva mi připomněla oči sibiřských husky až na to, že muž sedící vedle mě nebyl zvíře. Nebyl ovšem ani člověk.
„Musím už jít, Nicku,“ řekla jsem. „Díky za pití.“
Pohladil mě po paži. „Dej si ještě jeden drink. Dovol mi, ať se kochám tvou krásnou tváří o chvíli déle.“
Potlačila jsem odfrknutí. Že ale dokázal polichotit. Pokud by se mu však má tvář líbila tak, jak říká, pak by mu oči pořád nesklouzávaly k mému výstřihu.
„Dobře. Barmane…“
„Nech mě hádat,“ ozval se z protější strany baru hlas. Usmíval se na mě neznámý muž. „Gin s tonikem, je to tak, Smrtko?“
Do prdele.
Nick ztuhl. Pak udělal přesně to, čeho jsem se obávala – zdrhl.
„Rudý kód!“ zařvala jsem a pustila se za prchajícím mužem. Do baru vtrhli těžkooděnci v černém a odstrkovali návštěvníky z cesty.
Šla jsem po Nickovi, který mi při útěku shazoval hosty pod nohy. Lidi křičeli, mlátili rukama kolem sebe. Snažila jsem se je zachytit a zároveň prohnat Nickovým srdcem stříbrný nůž, což nebylo vůbec jednoduché. Jedna z mých dýk se zabodla Nickovi do hrudi, ale příliš daleko od srdce. Přesto jsem nemohla lidi odhazovat jako pytle s odpadky. Nick tak o nich možná smýšlel. Já ne.
Můj tým se rozptýlil, strážili teď všechny východy a snažili se udržet ostatní hosty z cesty.
Nick doběhl na druhou stranu baru a horečně se rozhlížel. A viděl jen mě s připravenými stříbrnými noži a mé muže, kteří na něj mířili těžkými pistolemi desert eagle.
„Jsi obklíčený,“ oznámila jsem trochu zbytečně. „Nesnaž se mě naštvat. Jestli se naštvu, tak už ti hezká připadat nebudu. Pusť ty dívky.“
V každé ruce svíral za krk jednu ženu. Při pohledu na hrůzu v jejich očích se ve mně zvedla vlna hněvu. Jen zbabělec bere rukojmí. Nebo vrah jako Nick.
„Já odejdu, ony přežijí, Smrtko,“ zasyčel Nick a hlas už mazlivý neměl. „Měl jsem to poznat. Na člověka máš až příliš dokonalou pleť, přestože ti tepe srdce a oči nemáš šedé.“
„Barevné čočky. Moderní věda je pěkná mrcha.“
Nickovy ledově modré oči se rozzářily upíří zelení a prodloužily se mu tesáky.
„Byla to nehoda,“ zakřičel. „Nechtěl jsem ji zabít, jen jsem si vzal trochu moc.“
Nehoda? On snad žertoval! „Zpomaloval se jí srdeční tep, to tě mělo varovat,“ odpověděla jsem. „Nehraj to na mě s nehodou. Žiju s upírem, a on nikdy žádnou ‚nehodu‘ neměl.“
Nick ještě víc zbledl, pokud to vůbec bylo možné. „A když jsi tu ty…“
„Přesně tak, kamaráde.“
Hlas s britským přízvukem a smrtícím tónem. Do zad se mi opřely neviditelné vlny moci a muži se rozestoupili, aby k nám mohl projít Bones, upír, kterému jsem věřila a jehož jsem milovala.
Doufala jsem, že k němu Nick stočí pohled. Ne, nespustil ze mě oči, ani když si z těla náhle vytáhl nůž a bodl jednu z dívek do hrudi.
Zalapala jsem po dechu, a když po mně Nick dívku hodil, instinktivně jsem ji chytila.
„Pomoz jí!“ křikla jsem na Bonese, který se mezitím rozběhl k Nickovi. Pokud Bones dívku neuzdraví, na následky zranění zemře do několika vteřin.
Zaslechla jsem, jak si Bones nadává pod vousy, ale otočil se, nechal Nicka Nickem a padl na kolena vedle dívky. S tichými nadávkami jsem se vrhla na Nicka.
Zaznělo několik výstřelů. Můj tým nemohl spustit otevřenou palbu, ne se všemi lidmi kolem, kteří se snažili dostat k východům, a navíc Nick stále držel druhou dívku jako štít. Upír to věděl stejně jako já. Přeskočil dav, jako by mu gravitace nic neříkala, a hodil dívku na člena mého týmu. Skončila na vojákovi, který se bezmocně svalil na zem. Nick tak získal čas přistát a vytáhnout zbraň.
Mrštila jsem po něm další tři nože, ale neustále do mě naráželi lidé, nedokázala jsem zamířit. Nick zaječel, když se mu nože zabodly do zad, i když srdce minuly. Pak se otočil a vystřelil na mě.
Ve zlomku vteřiny jsem si uvědomila, že pokud se kulce vyhnu, zasáhne místo mě lidi za mnou. Nebyli polovičními upíry, jako jsem já. Zemřeli by. Tudíž jsem se připravila… a při dalším úderu srdce mě kdosi srazil a já tvrdě dopadla na Bonesovu hruď ve chvíli, kdy jím otřásly tři zásahy. Ty byly určené mně.
Bones mě pustil, otočil se a přelétl místnost za Nickem, jenž se snažil chytit další rukojmí. Nepodařilo se mu to. Bones do něj narazil tak tvrdě, že i s Nickem prorazil zeď. Rozběhla jsem se za nimi, odstrkovala jsem lidi z cesty a dorazila k Bonesovi ve chvíli, kdy vrážel Nickovi do hrudi nůž.
Uvolnila jsem se. Stříbro v srdci znamenalo pro Nicka, i pro jakéhokoli jiného upíra, závěrečnou oponu.
Bones nožem naposled otočil a pak ho vytáhl. Očima zabloudil ke mně.
„Krvácíš,“ řekl a v obličeji měl obavy.
Dotkla jsem se tváře, do níž mě musel udeřit něčí opasek nebo bota, když na mě Nick házel lidi ve snaze zpomalit mě.
„Tebe střelili, a přitom ti starosti dělá můj škrábanec?“
Bones ke mně přišel a pohladil mě po tváři. „Já se okamžitě uzdravil, koťátko. Ty ne.“
Přestože jsem věděla, že má pravdu, nemohla jsem si pomoct, musela jsem prohmatat jeho záda, abych se ujistila, že má kůži hladkou a neporušenou kulkami.
„Když už o tom mluvíme, je tu několik desítek zraněných lidí, které musíš uzdravit. O můj škrábanec se můžeš postarat později.“
Bones mě ignoroval, rozřízl si palec o tesák a ranku přiložil nejprve k mé tváři a pak na mé rty.
„Pro mě budeš vždycky první na řadě, koťátko.“
Nikdo jiný mi tak neříkal. Pro matku jsem byla Catherine. Můj tým mi říkal Cat. Pro svět nemrtvých jsem byla Zrzavá smrtka.
Olízla jsem krev s vědomím, že protestovat nemá cenu. Mimoto jsem k němu cítila naprosto to samé.
„Dobře,“ řekla jsem a vnímala, jak horkost z mé tváře mizí. „Zabalíme to tu.“
Nejblíže k nám ležela dívka, kterou Nick hodil na můj tým. Bones ji rychle přelétl očima, zjistil, že není zraněná, a šel dál.
„On je… to není…“ začala dívka při pohledu na jeho tesáky a zářící zelené oči.
Poplácala jsem ji po rameni. „Neboj se. Za deset minut si nic z toho nebudeš pamatovat.“
„A-ale co…?“
Přestala jsem ji vnímat a začala prohlížet další lidi. Podle všeho nikdo nezemřel, díkybohu, tedy kromě Nicka. Bones uzdravil druhou dívku, kterou Nick použil jako rukojmí. Nyní hyzdila její hruď jen krvavá skvrna a košile protržená v místě, kde se do ní zabodl můj nůž. Měli jsme štěstí.
„Škody?“ zeptala jsem se Coopera klečícího vedle muže, jenž na mě spadl.
„Nic moc, komandérko. Několik zlomenin, odřeniny, pohmožděniny, jako obvykle.“
Sledovala jsem, jak Bones prochází mezi zraněnými a dává svou krev těm, kdo jsou na tom hodně špatně. Žádný lék se nevyrovná krvi upíra.
„Další rudý kód, querida,“ oznámil jeden z mých kapitánů, Juan. Ukázal na druhou stranu sálu, kde Dave, další kapitán, držel v pevném sevření rozběsněného upíra. Dave byl ghúl, což znamenalo, že dokáže svíjejícího se upíra udržet v rukou. To nedokáže žádný člověk.
Přikývla jsem. „Bohužel.“
Juan si povzdechl. „Tohle je třetí případ v řadě. I přes různé barvy očí a vlasů tě poznávají.“
Neřekl nic, o čem bych sama nevěděla. Zachytila jsem Bonesův pohled, z jeho tváře skoro křičelo: Já jsem ti to říkal.
Za poslední měsíce se moje práce hodně ztížila. Ve světě nemrtvých se už do daleka rozneslo, že po světě běhá poloviční upír, který je loví. A věděli, po čem se dívat.
Pozorovala jsem zadrženého upíra. „Díky, žes mě prozradil.“
„Jen jsem ti chtěl koupit drink,“ vyjel na mě upír. „Nebyl jsem si jistý, jestli jsi to ty, ale tvoje kůže… Na člověka je až příliš dokonalá, bez ohledu na to, že dýcháš. A jsi zrzka, to jsem poznal, když jsi zvedla paži. Stín chloupků nebyl blond.“
Nevěřícně jsem zvedla paži a prohlédla si oholené místo. Teď už jsem se mohla připravit skutečně na všechno.
- překlad: Zuzana Lalíková
