Nenasytná , Meg Cabot
 |
Jsou všude. A neunikl jim ani oblíbený seriál Nenasytná, pro který hlavní hrdinka stejnojmenného románu od Meg Cabot pracuje. Ano, řeč je samozřejmě o upírech.
Mína Harperová bydlí spolu se svým bratrem Jonem v malém bytě na Upper East Side v New Yorku. A už od mala má takovou zvláštní schopnost. Dokáže vytušit, kdy a jak lidé zemřou. Stačí jeden pohled do očí. Proto taky tak často vypouští z pusy rady jako: „Dnes večer nejezdi vlakem.“ nebo „Raději si dávej pozor na pálivé papričky.“ Někteří si myslí, že je Mína blázen, ale mnoho lidí jí může děkovat za záchranu svého života.
Stejně jako ona může za záchranu svého života děkovat Lucienovi, díky kterému nebyla zabita hejnem netopýrů, kteří se na ni vrhli, když byla na procházce se psem. Mína má opravdu den D. Nejdřív přijde o místo hlavní scenáristky, které jí vyfoukne její ne zrovna oblíbená kolegyně Šošona, neteř majitelů společnosti vlastnících celý seriál, ale navíc na ni u kostela svatého Jiří uspořádá nálet asi stovka létajících krys. Je pro ni velkým překvapením, když zjistí, že její zachránce nemá ani škrábaneček. A ještě větším, když se dozví, že Lucien zná nejen její jméno, ale i její adresu, aniž by mu je někdy pověděla. Samozřejmě ji galantně doprovodí domů a pak zmizí jako pára nad hrncem.
Když je Mína později pozvána ke své bohaté sousedce Mary Lou na večeři, která se koná na počest nějakého rumuského knížete, nejdřív se jí moc nechce. Hraběnka přece jen není zrovna její krevní skupina. Nakonec je ale opravdu ráda, že se nechala Jonem přemluvit, aby na večeři šla. Zjistí totiž, že Lucien a hrabě jsou jedna a tatáž osoba. Znovu to mezi nimi zajiskří, takže ani není divu, že spolu nakonec skončí v Lucienovi vkusně zařízeném bytě. Konkrétně v ložnici.
Což je důvodem, proč se jednoho krásného dne objeví v Mínině obýváku Alaric, člen Palatinské gardy – skupiny lovců upírů sloužících samotnému papežovi. Je pevně rozhodnutý, že z Míny dostane adresu bytu knížete temnoty. A tak se Mína dozvídá, co je její dokonalý přítel vlastně zač. A celou tu dobu si vůbec neuvědomuje, že se vlastně ocitla uprostřed upíří války, která v New Yorku vypukla.
Nenasytná není první knížkou od Meg Cabot, kterou jsem přečetla, a nemohu ji označit jako nejlepší. Čekala jsem hromady pro spisovatelku typického humoru, bohužel marně. To ovšem neznamená, že by to byla špatná knížka. To ani náhodou. Chvilku mi ale trvalo, než jsem se naladila na Míninu vlnu. Připadala mi jako trochu odfláknutý mix Sookie Stackhouseové a Buffy, přemožitelky upírů. Po Sookie podědila mentální schopnost a po Buffy slabost pro „hodného“ upíra a nadání v kolíkování upírů. Nakonec si na to ale zvyknete.
Lucien je kapitola sama pro sebe. Po divoké noci plné vášní uvaří snídani, napustí horkou vanu a vyvenčí psa. A samozřejmě nezapomene přinést Míně do postele mimosu a rozplývat se nad tím, jak krásně vypadá, když spí. Jeho až příliš romantická povaha mě deptala, navíc když byl rozčílený, působilo to strašně uměle.
A pak je tu Alaric a jeho Seňor Špičatý. Něco vám to připomíná? Vzpomeňte si na Buffyina Pana Špičku. Už vám to došlo? Vždycky, když se Alaric o Seňoru Špičatém jen zmínil, dostávala jsem záchvaty smíchu. Seňor Špičatý, řekněte to třikrát po sobě a nezačněte se smát. Zvládáte to? Tak k tomu přidejte ještě Šošonu. Žádné kurióznější jméno jsem snad ještě neslyšela.
Kdybych nazvala charaktery plochými, nebylo by to ode mě fér, což ale nic nemění na tom, že jsem u postav nezaznamenala žádný vývoj. Ano, Mína se nakonec dala k Palatinům, ale to vzhledem k její nespokojenosti na začátku nebylo žádným překvapením. Sousedi od vedle si mě ale získali. Hlavně hraběnka svou bezprostředností a ukecaností. Miluji scénu, kdy se Alaric a Mary Lou poprvé potkají.
Dialogy na mě byly moc utahané. Někdo něco řekl, pak následovalo dvoustránkové zamyšlení nad nesmrtelností chrousta a až potom jsme se konečně dočkali reakce jeho protějšku. Další rušivá věc bylo neustálé používání slova řekl. Mám autorku ráda, ale trocha rozmanitosti by Nenasytné určitě neuškodila. Navíc nebylo možné nevšimnout si častého používání kurzívy. Opravdu je v dobré knize potřeba zvýraznit důležitá místa ve větách kurzívou?
Knížka měla i své světlé stránky. Děj ubíhal vcelku dynamicky a nerušily jej drobné nelogičnosti, na které většinou v knížkách narážím. Zbožňuji díla, které se zmiňují o Vladu Tepesovi i z hlediska historie. V tomhle mě Nenasytná opravdu nadchla. Spisovatelka se taky netají tím, že navazuje na Stokerova Drákulu, což je zřejmé už ze jména hlavní hrdinky Míny, nehledě na opravdu časté zmínky týkající se této knihy.
Celkově bych čtení Nenasytné rozhodně nepovažovala za ztracený čas. Není to sice autorčino nejsilnější dílo, kdo četl Mediátora, se mnou bude nejspíš souhlasit, ale ani to není nic, co by se nedalo bez větších potíží přečíst. Pokud jste fanoušci upířích romancí, rozhodně si nenechte Nenasytnou ujít. Myslím, že nebudete litovat.
- Cabot Meg: Nenasytná
- Euromedia Group – Knižní klub, 2011
- Překlad: Renata Greplová
- obálka: Jana Šťastná
- 544stran / 349 Kč