Toužíte zažít souboj křehkých dvojplošníků z první světové války s mytickými draky? Chcete vědět, jak by vypadal svět, v němž by nacistické Německo společně s démonickými bytostmi z podsvětí vyhrálo druhou světovou válku? Láká vás představa bývalého prezidenta Václava Havla jako amerického špiona, brázdícího vody jižního Pacifiku? Pak stačí udělat jediné. Přečíst si román Valhala Františka Novotného, který vychází po letech znovu, tentokrát v jediném svazku.

Začátkem devadesátých let minulého století se provalila hráz se západní fantastikou, do té doby značně utajovanou, a renomovaní čeští autoři žánru zničehonic museli řešit, co dál. Někteří přestali psát úplně, jiní si dali tvůrčí pauzu. A František Novotný stvořil první díl svého cyklu o Valhale. Cyklu, který měl dokončit až za dlouhých patnáct let… Na počátku všeho přitom bylo autorovo hluboké zklamání z podoby žánru jménem fantasy. (*Ve většině případů se jednalo o naivní pohádky pro dospělé nebo o jakési zastydlé homérovské příběhy, o přívěsky k národním báchorkám a bájím. Pokud se v nich vyskytovala magie, byla krotká a asexuální, přestože skutečná magie je se sexem spojená pupeční šňůrou jako matka s plodem, a příběhy s draky připomínaly ze všeho nejvíce pohádku o Bajajovi, kde v roli věrného bělouše vystupuje právě drak*; Magazín F&SF 6/2007).

Nacistická smlouva s ďáblem
František Novotný dnes tvrdí, že Dlouhý den Valhaly zpočátku chápal jako značně nadnesený text, skoro až na hranici parodie fantasy motivů. Tomu u prvního vydání z roku 1994 odpovídala i obálka – smyslná a dobře vyvinutá, poloobnažená valkýra zabodává meč do ležícího muže v letecké uniformě. A odpovídal tomu i průhledně zvolený pseudonym – Frank N. Skipper (kdo si zjistí, čím se František Novotný živil, pochopí). Vzhledem k tomu, že fantasy jako taková byla v Česku v plenkách a reprezentovali ji v podstatě jen intelektuálsky založená Vilma Kadlečková, nebo naopak půvabně rodokapsově pulpový Jiří W. Procházka se sešitovým Kenem Woodem, a někde mezi tím se pohybovala tolkienovská variace na středověké rytířské romány – Wetemaa Veroniky Válkové, šlo o značně odvážný nápad.
Výsledný text Dlouhého dne Valhaly byl nakonec hutnou temnou fantasy se značně spletitým dějem, prošpikovanou nesmírně odvážnými erotickými pasážemi, která novátorsky a dovedně kombinovala krutou a nelítostnou poetiku starogermánských mýtů s válečným románem o letcích, jaký známe kupříkladu z děl Filipa Jánského, nebo v dobrodružnější podobě z „bigglesovek“.
(…doposud pusté nebe kolem von Gallwitze bylo náhle přeplněno řvoucími letouny a smaragdově zelenými nebo bronzově hnědými ještěry s obrovskými, murénám podobnými hlavami na pružných šíjích. Do vzduchu, který zlomek sekundy předtím zvířily čokoládové nosné plochy s pavími oky na koncích, vzápětí bily obrovské průsvitné perutě hrímtúrsů a blikavě, jako v Lumiérově filmu, odhalovaly zarputile předkloněné jezdce ve zlatých krunýřích, vrostlé do hřbetů oblud… ; Valhala).

Německý letec z bojů první světové války Arnim von Gallwitz je valkýrou (zde valkyrjí) Reginleif ve chvíli, kdy sestřelen umírá, vykleštěn a přenesen do podsvětního světa Valhaly. Tam se má stát součástí jednotek boha Grímniho, tedy Odina, který po zkázonosném Ragnaröku sestavuje novou armádu v boji proti drakům a jiným démonům svého mocného protivníka a ztělesnění mytického starogermánského ďábla, Súrta. Jenže ani sám Grímni netuší, že Súrt uzavřel dohodu s nepřítelem daleko mocnějším – s nacisty. Těm slíbil, že když pomůžou oni jemu (konkrétně dodají do podsvětí sto milionů mrtvých duší, jež mu budou sloužit), on zase na oplátku dopomůže jim otevřít díky takzvanému Dvojnému kouzlu bránu mezi světy a zajistí jim tak vítězství v druhé světové válce.
Ani jeden z nich ale netuší, že zrádná valkýra Reginleif v pozadí všeho dění sleduje vlastní cíle, k nimž jí má mimo jiné dopomoci právě von Gallwitzova mužská síla zakovaná do podoby silného artefaktu moci – meče Freyôru.
Boj o nadvládu nad světy – pozemskými i podsvětními – v té nejprimitivnější, nejničivější, ale zároveň nejkrutější podobě může začít. Brána na naši Zemi se otevírá, čas jako nestvůrně dlouhý den Valhaly, trvající takřka půl století, se začíná cyklit. Je podzim 1942 a nacistická vojska podpořena Súrtovými zrůdami vjíždějí do Stalingradu…

Alternativní polit-fiction s Kabalou a draky
Na pokračování nazvané Další den Valhaly museli netrpěliví čtenáři čekat dlouhých osm let. A když se konečně dočkali, zjistili, že je všechno zcela jinak. Temnou fantasy vystřídala polit-fiction z alternativního světa, v němž si Japonsko a Německo rozdělily po druhé světové válce rovnoměrně sféry vlivu. Byl to svět, kde se Američané jako jediné fungující centrum odporu proti nacistické tyranii byli nuceni uchýlit na Antarktidu (přeměněnou kvůli posunu zemské osy, způsobenému otevřením brány z podsvětí, na jakž takž snesitelnou zemi, již už nepokrývá věčný led); kde Afrika slouží jako obrovská zásobárna žrádla pro hejna draků, jakási lovná rezervace lidského masa, a kde na nebi v noci září místo měsíce nestvůrná rozťatá lebka mytického obra Tjaziho, nazvaná příhodně Smrtonoš.

O hlavním hrdinovi zde nelze mluvit, román je spíš kronikou událostí, odehrávajících se především na americkém kontinentu – jsou to vlastně jakési dějiny Malé Ameriky, ostrůvku svobody a demokracie v moři nacistického běsnění. V centru dění stojí osudy vědců sdružených do takzvaného Sanhedrinu (a zejména pak jednoho z nich, zakladatele kybernetiky Norberta Wienera). Právě oni, především fyzikové, ale také je mezi nimi filozof nebo kryptoanalytik, mají za úkol zjistit, co vlastně katastrofu způsobilo, a následně se pokusit její průběh zvrátit. A po mnoha letech nezdařených pokusů stojí před šokujícím zjištěním, že věda jako taková jim zde nepomůže a je nutné stvořit prapodivný konstrukt spojující vědecké poznatky s okultismem, Kabalu (právě Židé jsou totiž hlavní lidskou obětí Reginleifiným démonům).
Další den Valhaly je protkán mnoha kouzelnými analogiemi mezi reálným světem a tím alternativním. Češi jsou zde díky Janu Antonínu Baťovi přesídleni do Jižní Ameriky, konkrétně Patagonie; John Fitzgerald Kennedy se stane americkým prezidentem, má poměr s Marylin Monroe a je v roce 1963 zavražděn; Václav Havel se stane špionem, který pomáhá Malé Americe v boji s nacisty i Japonci; mocným magickým artefaktem je zde i Svatováclavská koruna, která se musí stát součástí Kabaly, aby přístroj začal fungovat, a proto je třeba ji v Praze ukrást…
Osobně považuji Další den Valhaly za vrchol celého cyklu. Všechny výše jmenované ingredience, tvořící v ideálním případě, jako je tento, nezapomenutelný čtenářský zážitek, jsou v něm smíchány ve správném poměru. Druhá dějová linie vyprávějící o osudech chlapce Gunnara, který musí za každou cenu najít Mečníka, Franze von Karsta, a zabránit mu ve znovuotevření brány, dodává kulisám románu na plastičnosti, protože čtenáře zavádí i do jiných míst, než je Malá Amerika a její okolí, a především jej v postavách norny Skuld i mytických obrů pevněji propojuje s úvodním dílem. A hlavně – mrazivý závěr, v němž Norbert Wiener pochopí, že je všechno špatně a jeho mnohaletá mravenčí práce byla marná, patří k nejpůsobivějším textům české fantastiky vůbec.

Temný fantasy epos s hororovými prvky
(*Po hromadě lebek se vzhůru soukal bílý plášť. Záře Smrtihlava jej proměnila v prolamovaný staniol, a když jeho nositel stanul vedle andělského démona, rudá svastika na jeho hrudi zčernala. A stejně tak v namodralém světle osudné luny zčernala i krev na těle chlapce, když Ta, jež přilétá na svištivých křídlech temnoty, strhla z Ulliho plášť a počala si s ním hrát. Ač se snažila dotýkat se své hračky co nejšetrněji, v okamžiku, kdy si chlapcovu hlavu vtiskla do slabin, byly již jeho lopatky pokryty klikatinou drobných černých hádků, a jak se její pařáty, svírající ramena oběti, poprvé konvulzívně zazmítaly, mřížovina zhoustla. Nedalo se rozeznat, zda Ulli křičí, neboť pod klenbou chrámu opět ryčely píšťaly varhanovitého nástroje v divoké přerývané melodii…*; Valhala).

Pokud bylo těžiště děje Dalšího dne Valhaly umístěné do Ameriky, Konečný den Valhaly se vrací do temného a zvráceného Německa, spojujícího do jednoho celku Evropu až k Uralu. Je to svět nekromantů a šílených vládců – svět kultem osobnosti trpícího císaře Himmlera a blázna a diktátora Heydricha – kde na nebi létají draci, krev teče proudem, otroci umírají a v chrámech zasvěcených Reginleif probíhají obětní rituály. Nacismus je zde prezentován jako čistě okultní ideologie založená na vzývání temných bohů, plná krutosti, agresivního, odosobněného sexu a černé magie, a tomu odpovídá i zvolená forma příběhu. Opět se jedná – stejně jako v případě Dlouhého dne Valhaly – především o temnou fantasy se zřetelnými prvky hororu.
Na rozdíl od předchozích dvou částí ale Konečný den Valhaly vypráví především příběh jediného hlavního hrdiny, Franze von Karsta, dítěte českých rodičů, které bylo dáno na převýchovu Němcům, důležité figury ve hře moci, jež se všemožně snaží bojovat jak proti nacistům, tak proti svému předurčení být nositelem jednoho z magických mečů – Pojídačů. Protože je však tak trochu loutkou v rukou bohů, nikdy vlastně pořádně neví, jestli to, co činí, není jen předem připravený čin sloužící nepříteli, a každý svůj krok musí dobře zvažovat. Zvlášť když jeho tajemným ochráncem je sám maskovaný Súrt.
Z tohoto hlediska se jedná o velice komorní, skoro až psychologický román, kde podstatnou roli hraje studie myšlení hlavního hrdiny, jenž je archetypem velice podobným osamocenému pistolníkovi Rolandovi z Kingovy Temné věže (ne náhodou jsou oba romány úzce propojeny), který rovněž často chybuje, ale vždy se snaží za každou cenu udělat správnou věc.

Postmoderní peklo, čtenářský ráj
Konečný den Valhaly funguje jako zrcadlový obraz předchozí části, který doplňuje již jednou vyprávěné o důležité detaily. Obě knihy tak mají být jakýmsi literárním zpodobněním Dvojného kouzla, jež umožnilo nacistům otevřít bránu z podsvětí. Děj obou částí je paralelní, ale protože se fakticky nejedná o stejné události (nýbrž o další kolo zacykleného času let 1942 – 1991), dochází v něm k mírným odchylkám. Sám František Novotný v Magazínu F&SF 6/2007 tvrdí, že při tvorbě druhé a třetí části Valhaly použil metodu známou z románu Lawrence Durrella Alexandrijský kvartet. Toto dílo je rozděleno do čtyř částí, z nichž první tři vyprávějí tentýž dějový úsek, ale vždy z pohledu jiné postavy. I u Novotného je proto v mnoha scénách významným prvkem překvapení, které je založeno na alternativním pohledu na tu samou věc.

Valhala je ale především gejzír všemožných odkazů na literární díla a ohňostroj historických paralel, nekončící hra s různými na první pohled neslučitelnými motivy, poskládanými k sobě do bizarního, ale fungujícího celku. Opravdu jde o čistý postmodernismus, a to nejen v paradoxech na první pohled patrných, jako je v rozhovoru zmiňovaná postava Karla Schwarzenberga, zvoleného v alternativní realitě za českého krále, ale třeba i ve vhodně použitém jazyku, jímž je text napsán.
Dlouhá souvětí a barvité popisy podsvětí, archaické výrazy, ba dokonce homérský verš ve scéně vykování magického meče Freyôru obryní Gjálp, to všechno charakterizuje mytický, „eddický“ Dlouhý den Valhaly. Naproti tomu v druhé části cyklu probleskne ve scéně útěku námořního důstojníka Johna Crommelina z Nové Moravie dobrodružný, takřka špionážní thriller jako od le Carrého. A o temné, dusivé atmosféře jako z hororu v Konečném dni Valhaly, konkrétně třeba u Reginleifina každoročního rituálu obětování chlapců z napoly v Asgardu, který se odehrává v jí zasvěcené katedrále z lidských kostí, jsem se již zmiňoval.

Vedlejší, ale klíčová linie Valhaly – Athanasius Pernath
(To, co se stalo, je jenom malým dílkem božího plánu, jednou z mnoha stezek, po nichž budeš kráčet. Zítra vypluješ s touto lodí, aby ses zúčastnil bitvy, která změní běh světa, přesněji řečeno, vytvoří další z možných světů. Patříš k těm, kteří jsou osudem předurčení, aby vedli útok na oceán. V této budoucnosti to bude ještě reálný, skutečně existující oceán, ale příště tě čeká útok na imaginární oceán času. To je tvým pravým posláním, proniknout do oceánu času a bojovat s démony, kteří se na jeho pláních toulají…; Útok na oceán)
Těmito slovy je ve zmíněné novele, jež se objevila v antologii Imperium Bohemorum, charakterizován Athanasius Pernath. A není myslím výstižnějších slov, která by lépe odhalila smysl celého dlouhého Novotného textu. Hlavní hrdina novely, epizodní, ale podstatná postava z Konečného dne Valhaly, starožitník bydlící ve Zlaté uličce, majitel a propůjčovatel symbolu dobra a harmonie, damascénské růže, který je schopný procházet časem i mezi alternativními světy, je zcela určitě jedním z nejdůležitějších klíčů k pochopení celého cyklu. Je to svorník, středobod, kolem kterého se všechno točí. Strážce pistolníků, kteří všude a za všech okolností bojují proti zlu a snaží se udržet obě protichůdné síly, dobro a zlo, v rovnováze.
A právě o těchto pistolnících *Valhala taky je, o lidech, kteří se stali hrdiny ne proto, že by chtěli, ale protože k tomu byli donuceni okolnostmi. A i když se jim takovéto předurčení pranic nelíbí, s pokorou jej nakonec za cenu vlastní oběti přijmou. Takovým hrdinou je, jak už bylo řečeno, Franz von Karst, ale nejen on. Je jím i norský princ Gunnar, Franzův přítel z dětství, jehož utrpení pomůže kouzlo zlomit. Je jím i Norbert Wiener, klíčový člen Sanhedrinu, který život zasvětil tomu, aby Dvojné kouzlo, svírající jeho svět, zlomil. A mnozí další.
Novotného *Valhala je tedy nejen temná fantasy, alternativní sci-fi nebo horor; není to však ani pouhá samoúčelná zábavná hra s motivy a odkazy. Je to v podtextu i myšlenkově hluboké dílo o tom, že bychom si měli vážit těchto bezejmenných, nikým neoslavovaných pistolníků, kteří se nezištně zasloužili, že svět je aspoň takový, jaký je.
A že bychom na tyto strážce dobra a bojovníky proti zlu v jakékoli podobě neměli zapomínat, protože jsou tím nejvznešenějším a nejpotřebnějším, co máme. A někdy jich je proklatě málo…

Rekvizity Dvojného kouzla
Dveřník – Arnim von Gallwitz, který pronesl ve svém letadle do Grímniho země, Niflheimu, Pojídače tmy, meč patřící pánovi Múspelu Súrtovi. Byl to první krok, který později umožnil otevřít bránu mezi světy.
Kníže – pán Múspelu Súrt, severské ztělesnění ďábla, pokušitel, který nikdy nemůže prohrát, pokud člověk bude člověkem, majitel Pojídače tmy a iniciátor otevření brány mezi světy.
Mečník – Franz von Karst, autorovo alter ego, nositel jednoho z magických mečů v zacykleném alternativním světě. Právě on je klíčem k znovuotevření, případně k uzavření brány mezí Zemí a podsvětím na konci každého cyklu.
Pojídač světla a Pojídač tmy – magické meče, navzájem se doplňující protiklady, které byly vytvořeny jeden pro Grímniho, druhý pro Súrta, aby jim po zničujícím Ragnaröku umožnily dostat se zpět do jejich zemí z vírů Chaosu. Aktivace mečů, způsobená zdvojením v čase, umožní otevření brány mezi Midgardem – Zemí a podsvětím.
Sólistka – valkyrje, později démonická Reginleif, která se postupně zmocnila obou magických mečů, a poté co prostřednictvím Dveřníka umožnila otevření brány mezi světy, ovládla nacistickou podobu Země.
Vědmina píseň – věštba, v níž se hovoří o Ragnaröku. Novotného Pokračování Vědminy písně pak předpovídá Grímniho pád a způsob otevření brány do Midgardu, tedy na Zemi, pomocí zdvojení obou Pojídačů – Bratří bratrů

Klíčová literární díla využitá v ději trilogie Valhala
Edda – základní pramen severské, starogermánské mytologie, z něhož dodnes čerpá mnoho autorů fantasy. Dělí se na dvě části: Edda Starší je souborem zveršovaných hrdinských eposů z doby stěhování národů; Edda Mladší, sestavená ve třináctém století, obsahuje Prolog a tři hlavní oddíly, z nichž zejména Gylfiho oblouzení má největší vliv na současnou podobu severského božského panteonu.
Muž z Vysokého zámku – román amerického spisovatele Philipa K. Dicka vyprávějící o světě, v němž Německo a Japonsko v druhé světové válce zvítězily, se odehrává ve Spojených státech, které jsou rozděleny na část japonskou a německou. Důležitou rekvizitou je tady I-ťing, Kniha proměn, která metaforicky věští budoucnost pomocí lístků řebříčku.
Temná věž – sedmidílný monumentální opus krále hororu Stephena Kinga o tom, jak je důležité, že na světě existují pistolníci, kteří mají v popisu práce bojovat za dobro, čest a spravedlnost bez ohledu na vlastní štěstí, nebo dokonce i život. King zde vytvořil systém alternativních světů, mezi nimiž jeho hrdinové na cestě k Temné věži přecházejí, a pohrával si také se zacyklením času. Objevuje se zde i damascénská růže jako magický symbol dobra.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).