„Nejsem tu od toho, abych zachraňoval svět – já se tu chci jen bavit,“, přiznává Chuck Palahniuk, autor Klubu rváčů
 |
Světla zhasla a do ticha se začal ozývat předčítající hlas: „Hospodin viděl, jak se na Zemi množí lidské zlo. Země byla v božích očích zkažená a plná násilí. A jemu Bůh řekl: „Se všemi smrtelníky je konec, a tak je zničím i se Zemí.“ Veškeré tvorstvo na Zemi, vše, co se hýbe, zahynulo. Ptactvo i dobytek, zvěř i veškerá havěť hemžící se po zemi i všichni lidé.“ To není poslední soud – to je Klub rváčů 2.
V kině Světozor se u příležitosti návštěvy Chucka Palahniuka v rámci Festivalu spisovatelů Praha pokřtilo komiksové pokračování nesmrtelné literární klasiky. Klub rváčů vyšel roku 1996 a o tři roky později natočený stejnojmenný film je dodnes kultovním dílem. Jak je ale možné, že si pokračování, ve které snad nikdo ani nedoufal, vysloužilo komiksovou podobu?
„Můj americký vydavatel Random House se pokusil rozšířit můj okruh čtenářů tím, že mě pošle na Comic Cony. Když jsem přijel na Comic Con do San Diega a do New Yorku, zjistil jsem, že je tam mnohem větší zábava než na jakékoli literární akci, na jaké jsem předtím byl. A že lidé od komiksu -umělci, scénáristé i čtenáři – jsou mnohem nadšenější než spisovatelé, s jakými jsem se do té doby potkal. Takže když mi přátelé z Portlandu navrhli, abych napsal pokračování v podobně komiksu, napadlo mě, že je to úžasný nápad. Protože lidé od komiksu jsou nezábavnější lidé na světě a já chtěl být součástí jejich světa, jak dlouho to jen půjde.“
Sequely to mívají těžké – vždy se totiž najdou rýpalové, kteří je srovnávají s původní prací. Představení Klubu rváčů v komiksové podobě má tedy ještě jeden důvod.
„Knihu miluje spousta lidí. I ten film miluje spousta lidí. A já věděl, že jediný způsob, jak si může pokračování vydobýt reputaci a najít si své vlastní fanoušky, je skrze třetí médium. Nemohla to být kniha ani film, muselo to být něco, co se nedá srovnat s tím předchozím. Proto jsem si zvolil grafický román.“
Pro Palahniuka byl ovšem komiks zcela nové médium. Do té doby psal výhradně beletrii.
„Je snazší psát komiks, pokud je vaším kreslířem Cameron Stewart, protože Cameron mi opravil spoustu chyb. Ukázal mi, jak vyobrazit akci skrze statické obrazy. Byl to on, kdo to proměnil z novely do komiksového scénáře. Cameron Stewart a David Mack, další grafik, mi neustále říkali, co mám dělat a velmi mi to celé usnadnili.“
Ačkoli je Palahniuk na komiksovém poli nováčkem, měl zcela jasnou představu o tom, co chce do díla dostat a jak. Bylo na kreslíři Cameronovi, aby se s tím popral.
„V podstatě jsem diktoval Cameronovi, co jsem chtěl vidět. Například objekty na stránce, objekty zakrývající tváře a zakrývající dokonce i dialogy, abych to celé trochu zmátl. Chtěl jsem dokonce slavný pásek z filmu Zapruder, který zachycuje atentát na Kennedyho, natáhnout přes dvě stránky. Snažili jsme se k němu získat práva, ale nepodařilo se nám to. Takže David Mack si sedl a vodovkami film Zapruder přesně překreslil. Dokonce do toho vložil penisy. To je ta jediná věc, o kterou jsem ho nežádal. Ale myslím, že to bylo brilantní. V Americe naprostá svatokrádež.“
Palahniuk svými knihami často ukazuje odvrácení stránky lidské společnosti, a to do takového absurdna, na jaké si jiní autoři netroufnou. Snaží se tím na něco poukázat?
„Nepíšu v reakci na to, co se ve světě děje. Mojí prací není něco spravovat, o to ať se postarají jiní – je to jejich práce. Mojí prací je se podívat dál, nehledat řešení ani psát reakce. Bůh světu žehnej, ale já tu nejsem od toho, abych ho zachraňoval – já se tu chci jen bavit.“
A co proslavený spisovatel chystá do budoucna?
„Jsme v kontaktu s kreslíři, kteří měli na starosti obálky. Napsal jsem knihu povídek a požádal jsem je o celostránkové ilustrace ke knížce omalovánek doprovázené mými povídkami, takže to celé bude krásně propojené jako art book. Bude to ta nejšpinavější, nejobscénnější a nejvíce pobuřující kniha omalovánek, jakou kdy svět viděl. Vychází na konci října 2016. Díky ní se mi dostalo mnohem většího mediálního ohlasu než za dvacet let psaní knih.
13. října 2016, Sabina Dudová
