Nejlépe chutná za studena, Joe Abercombie
 |
Recept Joea Abercrombieho na čtivou a kvalitní knihu je v podstatě jednoduchý – vezme tisíckrát provařenou zápletku (aneb Dějiny pomsty od Hraběte Monte Christa po Kill Billa) a umístí ji do klasického fantasy světa. Aby si mohl trochu utahovat z typických klišé žánru, postaví vše na antihrdinech, pro které je slovo čest sprosté, a vše okoření všudypřítomným černým humorem a překvapeními, založenými na pravidle „nic není takové, jaké se na první pohled zdá“. A funguje to skvěle.
Hlavní hrdinkou románu Nejlépe chutná za studena (samostatné dílo umístěné do stejného světa jako trilogie První zákon; některé vedlejší postavy z předchozích knih se zde stávají významnými – viz barbar Třesavec) je žoldačka Monza Murcatto. Schopná, nelítostná, úspěšná. To poslední platí až do okamžiku, kdy její zaměstnavatel velkovévoda Orso dojde k závěru, že je úspěšná až příliš, a nechá ji společně s jejím bratrem zavraždit. Jenže… vražda není dokonána (ne každý, kdo je probodnutý a spadl z útesu, musí zemřít) a zmrzačená Monza při bolestivé a zdlouhavé rekonvalescenci hoří stále intenzivněji a intenzivněji touhou po pomstě.
Její vraždy se účastnilo sedm lidí. Všichni se ocitají na seznamu
těch, co musí zemřít. Stačí jen posbírat správnou skupinu mstitelů
(barbar ohánějící se mečem a plný iluzí o tom, že svět je hezké
místo k životu; psychicky labilní travič a jeho slušně řečeno
„nenažraná“ společnice; líný žoldák, věčný převlékač kabátů,
pijan a bývalý Monzin velitel; psychopatický vrah se zálibou v číslech),
dobře jim zaplatit – a vymyslet důmyslný plán.
Román Nejlépe chutná za studena je rozdělen do sedmi knih. Každá
část řeší především likvidaci jednoho provinivšího se zrádce – a
jak už to tak bývá, nikdy nic nevychází podle původních předpokladů.
Výsledkem je tak skoro vždy solidní masakr (a snad žádný spisovatel neumí
popsat masakr vtipněji než právě Abercrombie) a pootočení zdánlivě
značně průhledného příběhu o zradě a pomstě někam trochu jinam.
Samozřejmě, čtenář má při všech těch eskapádách a průšvizích, které se na něj ze stránek knihy bez ustání hrnou, pocit, že autor si s ním (i s postavami, jejichž motivace chování a reakce je vždy nakonec ta nejhorší možná a nejméně morální) mírně pohrává a trochu samoúčelně žene vše na ostří nože. A taky že by občas mohl trochu krotit svoji touhu vyprávět a tu tunu rozkošatělého textu krátit. Jenže pak by kniha ztratila velkou část kouzla a možná by přišla i o svou největší devízu – požitek ze čtení jako takového (v tomhle směru by si Abercrombie mohl podat ruku se Stephenem Kingem). Nehledě na to, že řešení všech zápletek je přes veškerou tu „divočinu“ ve střední hře nakonec výsostně logické a přehledné.
Joe Abercrombie je prostě svůj. Nepíše standardní, nenápaditou fantasy
ani se nepouští do rádoby uměleckých experimentů. Jeho svět není
černobílý, ale reálně šedý, špinavý. A zatím mu to vychází,
protože jeho způsob vyprávění je nejen podmanivý, ale i jedinečný a
tudíž rozpoznatelný na první pohled. Což však do budoucna skýtá i jedno
malé úskalí, ba přímo nebezpečí. Veškerá ta vysmívaná a naruby
obrácená klišé fantasy žánru, jimiž Abercrombie své texty plní, by
mohla posléze jako bumerang vrátit úder – neustálým opakováním
stejných postupů se autor časem může stát v lepším případě nudným a
v horším pak vykradenou parodií sebe sama.
Zatím Abercrombiemu nic podobného nehrozí. Jenže literární hodiny stejně
jako ty biologické tikají sice pomalu, ale jistě…
- Joe Abercrombie: Nejlépe chutná za studena
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2010
- přeložila: Olga Machačová
- obálka: Laura Brett
- 576 stran, 379 Kč