Rozhostilo se ticho, které přerušil až výkřik v chodbě. Daniela vyskočila.
„Chci okamžitě vidět svoji nevlastní sestru!“
Daniele se stáhlo hrdlo, neboť do místnosti vtrhla v doprovodu dvou strážců Šarlota. Od svatby uplynuly už čtyři měsíce, při pohledu na starší sestru však málem sklopila hlavu. Málem.
„Můžete jít,“ řekla Daniela strážcům. Zaváhali, ale pak se uklonili a odešli.
„Určitě, Výsosti?“ zeptala se Talie.
„Pořád je to moje sestra.“ Daniela se přinutila pohlédnout Šarlotě do rozzlobených očí. Nádhernou porcelánovou pleť na tvářích jí hyzdily téměř zahojené strupy. Šarlota byla vyšší než Daniela a měla ladné, štíhlé údy. Oblékla si těžký modrý plášť se zlatým lemem, který zdůrazňoval její hnědé kudrny. Do vlasů si vpletla stříbrné a zlaté stuhy.
Svaly na Šarlotině šíji se napjaly, když si na oplátku změřila Danielu, její smaragdově zelené šaty, stříbrný hřeben ve vlasech a prostý rubínový náhrdelník, který si vzala na naléhání dvorní dámy, podle níž zvýrazňoval její oči. Daniela měla co dělat, aby se nevrtěla. Přepych paláce jí stále nebyl příjemný, ale odmítla to dát před Šarlotou najevo.
Nebylo to poprvé, co Šarlota palác navštívila, využívala totiž příbuzenského vztahu s princeznou k tomu, aby se vetřela do přízně různých šlechticů. Nikdy dřív ale nevstoupila do Danieliných komnat.
Poslední měsíce nebyly k Danielině nevlastní sestře zrovna laskavé. Matka vychovala Šarlotu k životu v přepychu, takže byla žalostně nepřipravena vést domácnost, která dříve patřila Danielině otci. Šarlotina tvář byla bledší, než si Daniela pamatovala, a krví podlité oči měla plné stínů.
Talie obešla postel a postavila se mezi Danielu a Šarlotu. „Dala by si paní něco k jídlu nebo pití?“ zeptala se.
„Nepřišla jsem se najíst,“ vyštěkla Šarlota. „Přišla jsem…“ V tu chvíli spatřila holubici na tapiserii a vyjekla. Dala se na ústup a zastavila se, až když zády narazila na dveře, ani na okamžik přitom nespustila z ptáka oči. „Pošli tu odpornou příšeru pryč!“ Holubice se načepýřila, zamávala křídly a upustila zbytek kůrky na podlahu. Šarlota zaječela a zvedla ruce, aby si ochránila obličej, jako to udělala na Danielině svatbě.
Daniela sebou při té vzpomínce trhla. Dobře si pamatovala nenávistné výrazy nevlastních sester a chladný, vypočítavý pohled macechy, když sledovaly, jak Daniela kráčí s novomanželem zástupem gratulantů. Stiskla Armandovi pevněji paži a řekla si, že nedovolí, aby jí zkazily radost. Byl to její den. Její a Armandův. Konečně byla volná. Přesto se jí oči zalily slzami. Po boku jí měla stát matka, ne macecha. Otec, ne Šarlota a Stázka.
„Nevydrží to,“ prohlásila macecha dost hlasitě na to, aby ji Daniela slyšela. „Princ nikdy nebude s takovou prosťačkou šťastný.“
Šarlota a Stázka se zasmály a přidalo se k nim i několik lidí v davu. Princova paže se napjala. Ale než mohl promluvit, sneslo se z nebe hejno holubic. Plácaly křídly a drápy a zobáky se vrhly na Danielinu macechu. Šarlota se Stázkou ječely. Stázka se snažila odrážet ptáky rukama, ale jen je tím obrátila proti sobě a své sestře. Teprve až Daniela ptáky poprosila, aby přestali, odlétli a zanechali macechu oslepenou a zakrvácenou.
S ohledem na to, co se tehdy stalo, Daniela Šarlotinu reakci chápala. Otočila se a oslovila holubici: „Leť,“ řekla jí. „Schovám tobě a tvým přátelům nějaké jídlo.“
Holubice poslušně seskočila z tapiserie a vylétla ven. Šarlota se protlačila okolo Daniely a přibouchla okno takovou silou, až jedna tabulka praskla. Ruce se jí třásly, když zasunovala západku na místo.
„Neublížila by ti,“ řekla Daniela.
Šarlota se zprudka otočila. Ukázala na strupy na tváři a řekla: „Tvoji ohavní ptáci mě znetvořili na zbytek života. Zavraždili mi matku. Zabili by i nás, kdybychom je nezahnaly.“
„Nezavraždili…“
„Sklapni.“ Šarlota si přitáhla plášť blíž k tělu, jako když se dítě chrání před chladem.
„Oslepili ji. Sedm dní ležela v posteli a choroba se jí šířila krví.“ Zasmála se a její smích zněl pronikavě, téměř šíleně. „Vypuštění holubic na svatbě má symbolizovat blahobyt. Pověz mi, Princezno, co to předpovídá, když se holubice pokusí sežrat hosty?“
„Byly zmatené a vyděšené,“ řekla Daniela.
„Vrhly se na nás.“ Šarlota sebrala pohár s vínem, který Talie přinesla, a na jeden doušek ho vyprázdnila. „Nikdo jiný neutržil ani škrábanec.“
Daniela zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že ptákům neporučila, aby macechu a sestry napadli. Za léta, která uplynula od otcovy smrti, se svým trýznitelkám ani jednou nepostavila. Ať už ptáky přimělo k útoku cokoli, byla si jistá, že za to nemohla.
Téměř jistá.
Šarlota mrštila pohárem o zem a zaškaredila se na Talii. „Nemáš nic na práci? Potřebuju si se sestrou promluvit o dědictví, ale neudělám to, dokud se kolem bude plížit služka a sbírat klepy jako pes odřezky z pánova stolu.“
Šarlota mívala ve zvyku hovořit stejně přezíravě i s Danielou. Ale Daniela jí pohrdavé mračení nikdy neoplatila tak ledovým, napjatým úsměvem. Talie se sehnula, zvedla ze země pohár a lemem zástěry utřela rozlité víno. Ani na chvíli neodtrhla oči od Šarloty.
„Ráda vás doprovodím do kancléřovy pracovny,“ řekla Talie. „Otec Izák se v podobných věcech dobře vyzná a je…“
„Chápu,“ řekla Šarlota. „Když ses teď přivdala do královské rodiny, doufáš, že budeš moct využít nových přátel k tomu, abys moji sestru a mě tyranizovala a okradla nás o všechno, co nám zůstalo.“
„To je absurdní,“ řekla Daniela a najednou ji přepadla únava. „Děkuji, Talie. Zazvoním, když budu potřebovat něco dalšího.“
Talie zaváhala, pak se obrátila k odchodu.
Sotva se za ní zavřely dveře, obrátila se Šarlota zprudka k Daniele. „Zavraždila jsi moji matku, Vaše Výsosti.“ Pořád lehce kulhala, což byl následek noci, kdy princ Armand navštívil jejich dům s Danieliným ztraceným střevíčkem.
Daniela se zhluboka nadechla. „Proto jsi tady? Abys mi předhazovala svůj žal a zlost, jako jsi mi na podlahu házela špinavé prádlo? Je mi tvé matky líto, Šarloto. Požádala jsem krále s královnou, aby jí poslali léčitele, ale…“
„Se sestrou od tebe nic nechceme,“ řekla Šarlota a ocitla se tak blízko, že Danielinu tvář poprskala slinami. Podle toho, jak jí páchl dech, už vypila víc než jeden pohár vína. „Pokud ovšem nemáš moc křísit mrtvé.“
Daniela opatrně couvla. „Tak proč jsi tady? Tvá matka odkázala všechno tobě a Stázce. Otcův dům, matčina zahrada, všechno teď patří vám. Co víc ode mě chceš?“
Šarlota se usmála. Volnou rukou si rozepnula bronzovou sponu pod krkem a nechala plášť sklouznout na zem. Pod ním měla na sobě prostý šat: bílou plátěnou košili a hrubou hnědou sukni. Obyčejně jí dlouhou šíji zdobily řetězy ze zlata či perel. Dnes jí na krku visel jen hladký modrý kámen na koženém provázku. Šňůrou si k pasu přivázala dlouhý lovecký nůž. Nohy měla bosé, pravou ovázanou špinavým obvazem. Matka Šarlotě uřízla kus paty v pomateném pokusu vecpat Šarlotinu nohu do Danielina ztraceného střevíčku.

překlad: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).