Nadace a Říše, Isaac Asimov
 |
Bylo nebylo, v daleké budoucnosti se rozkládala galaktická Říše. Období expanze a vrchol měla již dávno za sebou, nyní se stahovala do sebe, a jak se zmenšovala, odhazovala vzdálené periferie jako nepotřebné harampádí. Aby se však galaxie neponořila do úplného chaosu, vypočítal Hari Seldon záchranný plán, podle něhož vznikly dvě základny – První a Druhá Nadace, světy fyziků a psychohistoriků – které měly za úkol anarchii zvládnout za podstatně kratší dobu jednoho tisíce let a vytvořit pak nástupnickou Druhou Říši.
První Nadace byla založena na nejvzdálenější periferii a celou svou dosavadní existenci chránila za pomoci kompromisů, politických kliček, pučů, náboženství a technologické nadvlády, přesně podle Seldonova plánu. Zatím se jí dařilo dobře, ale nyní na její pozvolnou rozpínavost narazil poslední velký generál Říše, Bel Riose. Jenže tento protivník není ani poslední, ani nejsilnější. Mezek přichází a Nadace dostává na frak. Pomůže jí Druhá Nadace? A existuje vůbec?
Trilogie Nadace a její dvě pokračování jsou všeobecně známé širokému okruhu fanoušků a řekl bych, že i mimo SF žánr. Existují dvě Asimovem napsané Předehry a před pár lety česky vyšla trilogie dalších „Předeher“ od tří renomovaných současných autorů science fiction – tří velkých B, Davida Brina, Gregoryho Benforda, Grega Beara – která sice neměla ducha Asimovových románů, ale jedna myšlenka mi přesto v paměti utkvěla, totiž kruté, mrazivé a pragmatické vysvětlení neexistence jiných civilizací v naší galaxii na terraformovaných planetách. Ale zpět k Nadaci a Říši.
Úspěch původní trilogie tkví v historické paralele, kterou cítili Američané ve vztahu k zakladateli původních 13 kolonií, Britskému impériu, které ve své době bylo největší říší na naší planetě, a vlastně ji žádná jiná nepřekonala. USA jsou Nadace a Británie Říše, stejně rostly a upadaly, stejně spolu válčily a stejně dopadla i jejich konfrontace až do současnosti. Toto je hlavní podhoubí úspěchu a na ně se nabalují další klady – romány obsahují detektivní zápletku, jsou špionážní a jednoduše politické (špína v nich je jen imaginární a nikoliv reálná), jsou v nich hrdinové s malými chybami i sympatičtí padouši, velké lásky i velké nenávisti. A navíc je každá z dílčích linií svým způsobem road movie. Román Nadace a Říše jsem přirovnal také k detektivce – ale je to krimi typu Columbo, protože vždycky víte, že to musí dopadnout pro Nadaci dobře, ale neznáte způsob, jakým k happyendu dojde. Když knihu čtete poněkolikáté a už znáte „vraha“, odhalujete zřejmé nápovědy, které hrdinové nevidí nebo nechtějí vidět, takže se můžete dobře bavit i po letech.
Pro současného českého čtenáře je zde ještě další plus – nový a lepší překlad Viktora Janiše, kde nenajdete perly typu: „Mobs Riot před Nadačním konzulátem“, když si mám půjčit nejznámější citát nepovedeného dřívějšího překladu. Věty jsou skládané jinak a jinými slovy, ale smysl zůstává tentýž, což je pro mne, co jsem četl překlad z roku 1991, trochu matoucí, jako bych to znal a zároveň neznal.
- Isaac Asimov: Nadace a Říše
- vydaly: Argo, Triton, Praha 2009
- přeložil: Viktor Janiš
- přebal: Michael Whelan
- 240 stran / 298 Kč
