Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Na Asterionu krev teče vždycky červená, Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená

Veselá Hanina: Krev teče vždycky červená

I když tedy Krev teče vždycky červená má určité nedostatky, nedá se shrnout jinak než tím, že je to kniha, kterou literární svět Asterionu dospěl do plnoletosti. Povedených příběhů má na svém kontě již celou řadu, ale trochu mu chybělo nějaké epické, dospělé vyprávění. A Hanina Veselá se o to pokusila a do románu doslova narvala co mohla – drakolidi, mágy, psioniky, nekromanty, piráty, skřety, temné božstva, intriky, státní převraty a nemalou dávku smrti všemi možnými způsoby.

Autorka tak z Asterionu udělala svět o dost temnější, než jaký byste od prostředí pro dračák možná očekávali. Krev, sex a morálně pochybné postavy jsou evidentně trendy nejen v seriálech, ale i v literatuře. Ne, že by to bylo špatně, světu to dodává na uvěřitelnosti a realističnosti. Není prostě vždy možné proti sobě jednoduše postavit dobro a zlo a nechat si je to vyříkat. Hanina Veselá se s tím ale vůbec nemaže a hází před čtenáře jednoho hajzla za druhým. Prakticky v celém románu nenajdete jedinou postavu, která by se dala označit za jednoznačně hodnou. Jediný, kdo neudělá žádnou sviňárnu, je jeden z (mnoha) Magnóliích milenců. A to ještě nejspíš díky tomu, že ho hezky ze startu jiný kolega jen tak preventivně nechá roztavit zaživa. Taková odměna váš čeká za dobré skutky na Asterionu. Samozřejmě hlavní hrdinky nevyjímaje, a to včetně titulní postavy zrzavé psioničky Magnólie.

Magnólie je trochu nešťastným typem hlavní postavy, která není strůjcem svého osudu, ale spíše se jim nechá vláčet. A přitom má nemalé možnosti a se svou psionikou dokáže celkem hezké kousky. Zaráží to proto, že jde o další knihu ze série, ve které Magnolie hrála obvykle prim, ale tentokrát tomu tak není. Místo toho, aby se příběh točil okolo ní, tak Magnólie je spíše průvodcem a svorníkem, kolem něhož se točí postavy, které děj doopravdy tvoří.

Ať už je to arcimág Zvin, zapuzená plavenská korzárská princezna Sagjidara, její intrikánský bratr Feliana nebo pomstou posedlí mágové. I když je to zpočátku zarážející, rychle se z toho čtenář otřepe, protože to ve skutečnosti vůbec nevadí. Naopak snadno se může stát, že čtenář propadne ostatním postavám více než poněkud nevýrazné Magnolii, která tu nehýbe dějem, ale svou prořízlou pusou. Magnólie je opravdu zvláštní hrdinka, se kterou není úplně jednoduché se ztotožnit nebo jí fandit. Není to proto, že není čistě kladnou postavou, naopak to ji činí spíše lidštější a čtenáři ji přibližuje. Horší je, že Magnolie natolik balancuje v šedé charakterové zóně, že neustále překvapuje svými činy. Což je problém, protože občas těžko hledáte v jejím chování smysl. V jednu chvíli se div neobětuje pro neznámého člověka, aby hned vzápětí začala intrikovat a „hrát na sebe“ – a přitom netušíte, proč tomu tak je.

A tak paradoxně nejvíce děj ovlivní její ženské přednosti a náruživá povaha. Je až zarážející, jak často jsou právě její přední přednosti zmiňovány – ne tedy, že by Hanina Veselá muže špatně odhadla, když se mu naskytne pohled na výstavní kousek, jen málokterý se dokáže ubránit, jenom takový „objektivizující“ pohled na ženské tělo by mohl snadno pobouřit zatvrzelé feministky. Nebo že by šlo pouze o úmyslnou satiru Haniny Veselé na některé kolegy ze spisovatelské branže? Bylo by jí to podobné, protože ironie, satira a další „podvratné“ literární postupy jsou jí evidentně blízké.

Přitom je v celém románu ženský prvek v popředí, což tomu někdy dodává zajímavý rozměr. Málokdy dostanete šanci ocenit ženský pohled na palácový převrat – protože kromě toho, kolik poteče krve a kdo všechno musí zemřít, je také důležité, jak u toho vypadáte. Speciálně osvěžující je zejména špičkování a řevnivost mezi ženskými postavami. Ovšem to je jen špička ledovce, pokud v něčem Veselá exceluje, jsou to právě ostrovtipné průpovídky, kterých najdete přehršel. Ano i takové malichernosti se dají propašovat do epické fantasy. Ale díky za ně, protože kdyby se měl příběh brát absolutně vážně, mohl by se Asterion stát až příliš depresivním místem.

Největší slabinu knihy tak představuje zmatek, který čtenáře může lehce přepadnout. Pokud máte načteny ostatní příběhy Magnólie a na Asterionu jste jako doma, tak jde jenom o drobnou překážku. Ale kniha sama to čtenáři nijak neulehčuje – přehled hlavních událostí z historie Asterionu i Magnóliina života a rejstřík postav jsou sice užitečné, ale jednoduše to nestačí. Na to je v příběhu příliš velké množství vypravěčů a časových rovin, mezi kterými se neustále přeskakuje, a ne vždy tak hladce, jak by mělo. A až humornou groteskou končí množství dvojích identit, protože polovina hlavních postav má alespoň jednu alternativní identitu.

Udržet si přehled v tom, kdo je kdo, ještě lze. Ale neztratit se v tom, které postavy znají alter ega kterých postav, je téměř nadlidský úkol. Dokonce mám pocit, že místy s tím zápasila i sama autorka – občas totiž nějaká postava z ničeho nic prozře a jen horko těžko se daří vysvětlovat, jak k tomu došlo. Jistě mnoho postav a dějových linií, které se splétají a rozplétají, do epické fantasy rozhodně patří, ale bohužel v tomto případě už to balancuje na hraně čtenářské stravitelnosti. Naštěstí to začíná být problém až ke konci příběhu, když se všechny linie protnout a spějí k nevyhnutelnému vyvrcholení. Konec je naštěstí zvládnutý důstojně, i když trochu civilně a snad až příliš idylicky vzhledem k průběhu.

Hanina Veselá přichází s příběhem, ve kterém se kříží velké „světové“ dějiny a osobnosti s osudy víceméně obyčejných dobrodruhů, které jsou životodárným mokem každého správného světa her pro hrdiny. Příběh Magnóliiných setkání s drakolidmi ale nekončí. I díky cliffhangeru na konci této knihy je jasné, že se fandové Asterionu mohou těšit na další dávku štiplavých komentářů vnadné zrzky. Pořád je tady jeden drakočlověk, který na střetnutí s Magnólií čeká. A setkání s Riamem, bílou ovcí mezi zplozenci Khara Démona, slibuje další nevšední dobrodružství.

  • Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená
  • Mytago, 2018
  • Obálka: Martina Pilcerová
  • 640 stran, 579 Kč (v e-shopu Fantasye již za 521 Kč)
24. ledna, Jan Červenka

Krev teče vždycky červená

Krev teče vždycky červená
Vložit do pytle na zboží  Koupit 579 Kč 521 Kč