Mrtvola na palubě kosmické lodi znamená intergalaktický skandál, Sergej Lukjaněnko: Genom (Genom 2)
 |
Sergej Lukjaněnko je uznávaným tvůrcem a jedním z předních mužů ruské fantastiky. Tentokrát sáhl, stejně jako již několikrát předtím, do škatulky s hrdým názvem space opera, aby v románu Genom trochu škodolibě ukázal, že jeho představa tohoto žánru absolutně nekopíruje obecně vžité stereotypy.
Genom volně navazuje na prequel s názvem Tance na sněhu, který byl však paradoxně vydán v originále až o dva roky později, a pojem prequel tedy získává trochu zvláštní nádech. Každopádně, Tance na sněhu vyzněly spíše jako román pro mládež, zatímco Genom se (naštěstí) projevuje mnohem dospěleji a vyspěleji.
Společným jednotícím prvkem obou románů je klonování lidí. V Genomu, jak již název sám napomíná, se k faktoru klonování přidává ještě možnost genetické modifikace klonovaných jedinců. A právě tato problematika hraje jednu z klíčových rolí v ději celé knihy. Díky možnosti manipulace s genetickou výbavou je možné potlačit či naopak upřednostnit určité vlastnosti každého jedince, přičemž toto „nastavení“ se rozvine až po takzvané metamorfóze. Díky tomu vznikají klonováním jedinci s příhodným genofondem, jež je možné šikovnou manipulací pošťouchnout k ještě lepším výkonům v oboru, pro který byli vyšlechtěni.
Mistr-pilot Alex je zářným příkladem účelově geneticky modifikovaného jedince. Jeho život však dostává nový náboj ve chvíli, kdy potkává mladou dívku ve stádiu počínající metamorfózy, Kim. Přesto, že si ve své současné situaci nemůže ani jeden z nich moc vyskakovat, vezme Alex Kim pod svá ochranná křídla, a stará se o ni v době její přeměny. Žádná romance se ovšem nekoná, protože ke specifické výbavě pilotů patří potlačení emocí, jejichž je zamilovanost a láska nedílnou součástí.
Když staví hokejisti
Nadpis tohoto oddílu může být trochu matoucí, proto hurá do vysvětlování. Nevím, jaký vztah má Lukjaněnko k hokeji (snad jen to, že ve výčtu jeho koníčků není uveden), ale tentokrát se nechal volně inspirovat, a rozdělil svoji knihu na tři části – operony, přičemž každá z nich čítá pět kapitol.
První operon je věnován právě seznamování Alexe a Kim, během kterého získá Alex lukrativní práci kapitána kosmické lodi. V dalším průběhu děje si pak jakožto novopečený intergalaktický šéf musí vybrat svoji posádku, což je dost zdlouhavá a místy i nudná práce plná mluvení a malých rituálů.
Sergej Lukjaněnko v pěti bodech
- Narodil se 11. 4. 1968 v kazachstánském Karatau. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do Moskvy, která silně ovlivnila i jeho dílo.
- Ačkoliv vystudoval na Státní lékařské fakultě obor lékař-psychiatr, profesi se téměř nevěnoval.
- První povídku publikoval v roce 1988, a úspěch kratších prací ho rychle katapultoval na dráhu profesionálního spisovatele. V roce 1992 vyšel knižní průřez povídkovou tvorbou s názvem Atomový sen. Ve stejném roce vyšel i první román Rytíři Čtyřiceti ostrovů (v češtině vydalo Argo, 2005).
- Nejznámějším autorovým cyklem je zřejmě série „hlídek“ – první kniha Noční hlídka vyšla v originále v roce 1998 (v češtině Argo, 2005). Cyklus se rozrostl na šest knih a jednu povídku, načež následně vyšly ještě další tři knihy ze světa hlídek sepsané jinými autory. O úspěchu svědčí i filmová adaptace prvních dvou knih.
- Lukjaněnko je velmi plodným autorem – na svém kontě má více než třicet děl od klasických rozmáchlých space oper přes kyberpunk a heroickou fantasy až po knihy určené mladým čtenářům. Jeho texty jsou překládány do mnoha jazyků, vznikají podle nich počítačové i deskové hry.
Druhý a třetí operon se již odehrávají na palubě vesmírné lodi, které Alex velí. A právě zde, v uzavřeném prostoru na pozadí plynoucích hvězdných dálav, začíná ta zábavnější část příběhu. Jedinými pasažéry lodi jsou totiž dvě bytosti, které mají na své domovské planetě vysoké postavení a značný vliv i na poli meziplanetární politiky. Alex by si nejradši uhryzal ruku – do své posádky sice vybral samé profesionály, ale zároveň má každý ze členů minimálně jeden velmi dobrý důvod, proč pasažéry nenávidět. Jak se záhy ukáže, od nenávisti není daleko k činům, a tak je zanedlouho počet živých cestujících zredukován dosti násilně na polovinu.
A protože klonování vytváří i jedince s velmi specifickou genetickou výbavou, ocitá se ke konci druhého operonu na palubě Alexovy lodi muž s dýmkou a houslemi, klon samotného Sherlocka Holmese, a to s jediným cílem: zabránit mezihvězdnému incidentu a nalézt vraha v co nejkratší možné době.
Osobitý přístup k materiálu
Vše vypadá na pořádnou kosmickou jízdu. Jak již však bylo uvedeno v úvodu textu, Lukjaněnko si space operu představuje trochu jinak než mainstreamový čtenář. V knize sice najdete několik akčních pasáží, mimozemšťanů, cizích planet a mezihvězdných letů, ale je to spíš jen koření dotvářející celkový dojem z pokrmu.
Hlavní a nejhutnější surovinou Genomu jsou totiž dialogy. Na nich vše stojí a padá. A vězte, že přestože je román „ukecaný“ až hanba, nenudí. Dialogy jsou zpracovány uvěřitelně, nepůsobí zbytečně nebo přeplácaně a je jich jen o malý krapítek více než únosné množství. Samozřejmě, tohoto kouzla by nebylo možné dosáhnout bez zajímavých postav, které mají co říct, a i tento prvek se autorovi nadmíru vydařil.
Zajímavý zlom přichází s nástupem Sherlocka Holmese a jeho sličné asistentky (Watsonové, jak jinak) na palubu lodi. Kapitán Alex sice už při přijímacích pohovorech tušil, že někteří členové posádky jsou „nestandardní“, a další interakce s nimi ho utvrdila, že každý z nich má svého kostlivce ve skříni. Ale teprve v monetě, kdy je vyslýchán věhlasným detektivem vše získává mnohem „zajímavější“ kontury, a postavy vstupují mnohdy do zcela jiného světla.
Postavit space operu na zajímavých postavách je vcelku běžný postup. Ale místo létání a vesmírných půtek jim dát zbraně v podobě slov, to už tak obvyklé není. Jak je Lukjaněnkovým zvykem, opět mezi slovy hledejte filozofický přesah, závažné i méně závažné otázky a myšlenky nebo politické názory. Troufnu si říct, že tentokrát je tato intelektuální složka integrována do textu nenásilně a nerušivě a že tam výborně pasuje. Román Genom není čtení pro každého – minimum akce a tuny dialogů hovoří samy za sebe. Ale pokud si najdete chvilku, během které budete mít čas nerušeně číst a přemýšlet, rozhodně bude vítaným společníkem.
- Sergej Lukjaněnko: Genom (Genom 2)
- Triton a Argo, 2015
- Překlad: Pavel Weigel a Eva Bůžková
- Obálka: Dmitry Sunagatov
- 352 stran, 279 Kč (v e-shopu Fantasye již za 251 Kč)
