Možnost ostrova: Co znamená být člověkem?, Michel Houellbecq: Možnost ostrova
 |
Druhé vydání románu úspěšného francouzského autora Michela Houellebecqa u nás sice nevyvolá takové pozdvižení jako jeho loňské dílo Podvolení, vyvolávajícím až hysterické reakce pohledem na islamizovanou Evropu budoucnosti, ale přesto bychom Možnost ostrova neměli nechat proplout bez povšimnutí.
Je to totiž skutečně velký román. Nikoliv co do počtu stran, v tomto směru leží v absolutním průměru s bratru pohodovými 344 stranami, ale co do formy, obsahu a hutnosti myšlenek. Možnost ostrova patří do té skupiny „vyšší“ literatury, která doslova nutí čtenáře se intelektuálně zapojit do hry s autorem. Takže žádná odpočinkovka. Houellebecqův román je v podstatě do sci-fi zaobalená existenciální filozofie. Vždyť jestli má nějaká světová literatura blízko k filozofii, je to právě ta francouzská.
Za několik tisíciletí tu civilizace, jak ji známe, rozhodně nebude. Zůstanou jen trosky po velkých válkách, které otřesou celým světem. Lidské pokolení jako by se posléze vrátilo do pravěku, do období několika patriarchátních tlup, v nichž si kápo může dělat co chce a nejstarší či nejslabší jedinci jsou nuceni bojovat o život, protože jenom zbavováním se nejslabších článků může být řetěz pevný. A poražený bude sežrán…
V tomhle světě žijí také tzv. neolidé – geneticky vylepšené (jejich buňky obsahují chlorofyl, takže jsou méně nároční na výživu, stačí trocha uhličitého oxidu, slunce, vody a minerálů) klony několika jedinců, kteří se před koncem světa přidali k sektě elohimitů. Klony se „rodí“ už na vrcholu sil a poté, co jim síly dojdou, jsou rychle nahrazeny novou kopií téhož člověka. Mezitím mají za úkol jedinou věc – seznámit se s životním příběhem svého lidského předobrazu a být připraven na příchod budoucích vyvolených. Takovými klony je i hlavní „rod“ se jménem Daniel, vycházející z kdysi slavného francouzského komika.
A právě jeho životní příběh zabírá nejpodstatnější část románu, tak jak se s ním seznamují další a další Danielové. Se všemi těmi pocity štěstí, lásky, ale mnohem častěji smutku, vzteku, bolesti a cynismu, které provázejí lidský život. Daniel se ve svém vyprávění upíná především k jedné velké zápletce lidského času – stárnutím. Vědomím, že to nejlepší má člověk za sebou, že jej čeká už jen hořký epilog, pozorováním vlastního každodenně chřadnoucího těla a posledními snahami si dokázat, že ještě není úplný konec.
Přitom stíhá Houellebecq útočit na nešvar, kterým je člověk a lidstvo. Naštěstí nikoliv mravokárně, spíš sarkasticky a velice trefně. Mnohé z této kritiky směřuje přímo do postavy Daniela, člověka, který hranice politické korektnosti překročil mílovými kroky a víc než cokoliv mu jdou dělat cynická a špatná rozhodnutí, dojde však i na ostatní: na krásné mladé dívky, jejichž vzhled je dnešní alternativou modré krve – něčím nezaslouženým, ale předurčujícím je k povýšenectví a bezohlednosti –, na společnost adorující mládí a zesměšňující staré či na sektářství (elohimité v mnohém připomínají scientologii).
Houellebecq je přitom opět provokativním, velice otevřeným co do explicitní sexuality a doslova nutí k zamyšlení. Přestože se v Možnosti ostrova otevřeně vysmívá současnému světu, pokládá zároveň otázky o budoucnosti, kterou dnes a denně vytváříme.
- Michel Houellebecq: Možnost ostrova
- Odeon, 2016
- 344 stran, 299 Kč