Kapitola A: Výchozí situace

Název
Předpokládal jsem, že název knihy bude někde uvnitř knihy zmíněn, citován, vysvětlen či naznačen. Nejbliž tomu naznačení jsem nalezl toto:
„Ale Luna sama je přísná učitelka. Ti, kdo zažili a přežili její drsné vyučovací metody, se nemají za co stydět.“ Tak spojením těchle dvou vět vznikl ten slavný název knihy. A jak uděláte z učitelky milenku? Na pomezí angličtiny a češtiny snadno. „Schoolmistress“ je ta osoba vládnoucí ve škole, a „mistress“ je ta, která s vámi třeba půjde do postele. Nebo vám vynadá, že jdete zase pozdě, a rovnou vám vrazí do ruky vysavač. Tedy buď milenka, nebo paní. Nebo taky vaše šéfová, domina, vládkyně. Jako je téměř zvykem, původní anglický název je naládován dvoj a vícesmysly, zatímco český překlad si z nich musí vybrat jen jeden. Je zrovna tenhle ten pravý? Kdo ví?

Spoiler
Oč tu jde? Měsíc je trestanecká kolonie. Vězení bez mříží, kde trestance nemusí nikdo hlídat, protože uprchnout není kam a není jak. Jelikož pobyt v nízké lunární gravitaci poznamenává lidský organismus, jsou k pobytu na Měsíci „odsouzeni“ i trestanci po vypršení doby trestu a jejich potomci – celkem 3 milióny lunatiků. V šesti lunárních městech, až na jediné hluboko pod povrchem.
Ekonomika Měsíce je založena na pěstování obilí. Obilí se pěstuje v tunelech, které je třeba vyvrtat. K pěstování obilí je nezbytná voda, získávaná z ledu, který se doluje. Vrtaři, obsluhující těžké vrtací výkonové lasery, jsou na Měsíci nejváženější profesí.
Všechny státy na Zemi jsou (do jisté míry) „zastřešovány“ organizací „Federace národů“ (FN), Heinleinovým ekvivalentem dnešní OSN, přesně stejně neschopnou a zkorumpovanou, a jménem této organizace FN dohlíží na dění na Měsíci instituce zvaná Autorita v čele s vrchním Dozorcem. Tato Autorita je trnem v oku některým lunatikům. Jiní lunatici jsou ochotní žít pod libovolným režimem a Autorita je nevzrušuje. Klidně pro ni pracují, buď přímo jako její zaměstnanci, nebo jako smluvní partneři v rámci lunárního Švarc-systému. Hlavní postava příběhu, Manny, nejšikovnější opravář počítačů na celém Měsíci, takto smluvně poskytuje svoje opravářské služby výpočetní technice Autority. A tak se seznámí s Majkem, hlavním počítačem měsíční Autority.
Sympaťák Manny nezkazí žádnou legraci a snad z toho důvodu se ocitne na „protivládní“ schůzi, kterou se Autorita rozhodne překazit. Vypukne rvačka. Manny se rozhodne zachránit krásnou amatérskou revolucionářku Wyoming (budu jí říkat Wája) ze spárů měsíční autoritářské policie. Při té příležitosti se seznámí s profesorem De la Paz, který nejspíš žádný profesor není, ale zato je revolucionář zcela profesionální. Tím nemám na mysli, že ho za to snad někdo platí, ale že o revolucích ví úplně všechno, a hlavně ví naprosto přesně, co chce on sám. V tomto ohledu se významně odlišuje od Mannyho a Wáji.

Kapitola B: Společenský život

Nový člověk
Bývá vyčítáno sovětským autorům sci-fi, že konstruují a posléze ve svých příbězích používají „nového člověka“, s povahovými vlastnostmi a společenskými návyky u současné populace nezvyklými, až nevídanými.
Důvody pro námitky jsou jasné. Od sci-fi očekáváme, že nabídne fiktivní řešení problémů „co by kdyby“, „jak to bude“ nebo „jak by to mohlo být“. U příběhů, v nichž figurují zmínění „noví lidé“, mám ovšem pochybnosti. Obávám se totiž, že tu nejde o žádné „co by kdyby“. Že jsou tu nastiňovány modelové situace, které nemohou nastat za žádných okolností, a k nim předkládána řešení dokonale nepoužitelná. „Nový člověk“ bude totiž vždy reagovat jinak než člověk normální, současný, nám známý. A normální člověk se stěží může dostat do situací, v nichž se „nový člověk“ pohybuje jako ryba ve vodě.
Z hlediska sci-fi toto považuji za diskvalifikující.

Jenže tentokrát nasazuje svého nového člověka do akce Heinlein. Ve velkém množství. Celou lunární populaci. Všichni jsou příjemní, slušní, snášenliví.
Autor sice nabízí vysvětlení – darwinismus, přirozená selekce v extrémně nevlídném prostředí – ale výsledný stav, autorem popisovaný, mi i tak připadá jednak nevěrohodný, druhak nepoužitelný v jakékoli jiné situaci.
Vysvětlím, proč nevěrohodný. Jelikož ženy jsou vzácné, lunární muži se jim do značné míry podřizují a ochotně a bleskově je brání proti případnému ohrožení, jehož reálnost a věrohodnost v tom okamžiku nezkoumají.
Heinlein popisuje, jak agresivně by lunatici reagovali, kdyby žena či dívka ohlásila, že se ji někdo pokusil znásilnit. Jak kavalírské! Jak občansky uvědomělé!
Jak nevěrohodné! Lze si představit, že by žádná dívka nezneužila tuto moc, vloženou jí do rukou kolektivem lunárních mužů? Že by žádnou nenapadlo vydírat libovolného muže? S libovolným cílem? Peníze, doživotní zaopatření, cokoli? Vždyť je to tak snadné! Stačí označit vybraného muže za násilníka, stačí, aby dívka ukázala prstem, a hned se seběhne lynčující dav a vykoná ortel. Důkazy? Nezájem! Slovo proti slovu? Ano, ale slovo muže neobstojí proti slovu ženy.
Podobně nerealisticky jako s ženami zachází Heinlein i s dětmi. Lunatičtí haranti fungují jako kurýři a slídilové revolučních spiklenců, vesměs zcela beztrestně. Snad by šlo argumentovat tím, že proti nim stojí pouze vojáci FN, následnické organizace OSN a stejně jako OSN neschopné. Ano, ale na druhé straně ti vojáci vědí, že nejde o žádnou sranda-akci, že jde o život jim osobně. Nemohu uvěřit, že i za takových okolností by se hlídkující vojáci chovali tak bezelstně, jak líčí Heinlein.
Podle mne by se vojáci beze zbytku rozdělili do dvou podmnožin: ti z jedné podmnožiny by se pokusili některého z uličníků získat na svoji stranu. Všichni ostatní vojáci by provokující spratky bez váhání postříleli.

Manželství
Jak již uvedeno, na Měsíci je nedostatek žen. Lunatici jsou vynalézaví, bez předsudků a nespoutáni zákony, takže všechny formy soužití muže a ženy (a zejména mužů a žen) jsou povoleny a praktikovány.
Heinlein tu představuje „liniové manželství“ a je to jeho společenský majstrštyk. I Manny je manželem v jednom takovém liniovém spolku. Rodina je popisována ze všech stran a stránek, kdo šéfuje a kdo vaří a co kdo dělá, jak se dávají dohromady a jak jdou od sebe, ba i na sex dojde.
Jenže vše probíhá na pozadí revolučního spiknutí a války za nezávislost. Jindy by to fungovat nemohlo. V hektickém revolučním a válečném dění se potkávají postavy, které by se jinak potkaly stěží. Musí spolupracovat, a tím se poznávají důkladněji – jak jsou pohotoví, důvěryhodní, spolehliví, klidní, nebo naopak nerváci… Nebýt revoluce a válka, jak by se poznali? Jak zjistíte o dívce na ulici, kromě toho, že je blond a vyvinutá, její povahu? Jak zjistíte o chlápkovi v hospodě, jaký by byl životní partner?
A kdo vůbec smí vyvíjet seznamovací iniciativu? Heinlein schválně předkládá modelovou situaci: manželka přijde domů a sdělí manžílkovi: „Miláčku, mám dalšího!“ Všimněte si: ne „jiného“, ale dalšího. Podle Heinleina prý lunatik tohle zvládne s úsměvem. Podle mne tohle neskousne a nerozdejchá nikdo jiný než náš nový člověk, a cokoli dalšího takováto osoba následně činí, je pro mne nevěrohodné jako pohádky z mechu a kapradí.
V běžných skupinových manželských uspořádáních, např. v polygamii, vychází aktivita z jedné (pohlavně vymezené) strany – to muž se rozhodne, že přibere další manželku. Neboli nepočítá se s tím, že přijde Aiša s návrhem, aby se manžel Mohamed oženil s její kamarádkou Fatimou. Iniciativu může vyvíjet jen jedna strana (a to ta strana, která má nadřazenou pozici). V Heinleinově manželství ale musí iniciativu vyvíjet obě pohlaví – do liniového manželství musí být přibíráni jak muži, tak ženy. Takže každý manžel musí počítat s tím, že manželka někde balí chlapy, a každá manželka musí počítat s tím, že manžel někde balí ženské.
A pak jsou tu sexuální styky uvnitř manželství. Zde Heinlein nejde do detailů. V rodině jsou muži i ženy všech věkových kategorií, ale kdo s kým spí? Každá s každým, nebo má každá manželka svoji vlastní skupinu manželů?
Ať je to, jak chce, nezdá se mi, že by to bylo jedno.

Kapitola C: Počítač

Zranitelnost počítače
Majk (Heinlein píše „Mike“), původním jménem HOLMES mark IV, podle schopností a jisté podobnosti s literárním hrdinou přezdívaný Mycroft, je počítač obdařený vědomím. Cože, vědomím?
Ano, vědomím.
Zdálo by se, že ve scifistickém světě nemůže být nic přirozenějšího nežli stroj s vědomím. Trekovský robot Data si to rozdává s holčičkama, experimentuje s emocemi, touží oživit svoji mechanickou dceru a nic lidského mu není cizí. Jeho mozek je pozitronický, což navozuje asociaci s pozitronickými mozky Asimovových robotů. Ti byli záměrně konstruováni s cílem, aby se u nich objevilo vědomí, a příslušné scifistické vysvětlení – vyšší matematika a robopsychologie – bylo stravitelné.
Ne tak u Heinleina. První díra: Jak Majk k tomu vědomí přišel? To nikdo neví, ani sám Majk ne. A nevzpomíná si a nedokáže to zjistit. Heinlein utrousí zmínku o logách (průběžných záznamech nejruznějších provozních situací a okolností), ve kterých to prý není. Pěkný pokus oblbnout čtenáře, ale nedostatečný. Kdyby se takováhle principiální změna schopností a chování počítače z těch logů nedala poznat, byly by tam k ničemu. A kdyby logy neobsahovaly takovouto podstatnou informaci, nedaly by se použít k udržení počítače v provozu. Takže údržbář Manny by záhy neměl „přítele Majka“, ale hromádku šrotu.
Majkovo technické a provozní zázemí je Heinleinem schválně prezentováno jako výrazně neprofesionální. I hlavní a v podstatě jediný Majkův údržbář Manny je sice na celé Luně nejšikovnější, ale jeho vzdělání v oboru je útržkovité – dva několikaměsíční kurzy a domácí vyučování vedené „pedagogem“ jen o pár lekcí před ním. Pokud by Manny byl lékař, svěřil bych se do jeho péče leda na pustém ostrově. Na druhé straně Heinlein důrazně připomíná, že na Luně je všechno jinak a že každý dělá nejen to, co umí, ale hlavně na co se cítí. Je priviligiem autora psát svůj příběh tak, aby i tak všechno fungovalo. A je právem čtenáře myslet si o tom svoje. Nefungovalo.
Majk je sice udržován za zamčenými dveřmi v úzkostlivě čistém prostředí, ale nikdo nebdí nad jeho provozem, nikdo nesjíždí pravidelné diagnostické testy, nikdo nehlídá zaplněnost vnějších paměťových zařízení. Snad se tyto činnosti očekávají od Mannyho (a ani ten je neprovádí), ale proboha – taková důvěra vložena do jediné osoby? Tohle Heinlein nemá z reálu! Vždyť právě v době, kdy „Moon“ psal, fungovala výpočetní střediska s propracovanou metodikou provozu, právě tehdy machři definovali pojmy jako „closed shop“.
To až v marnotratných osmdesátých letech, kdy si počítač mohl pořídit každý amatér, začaly být počítače také amatérsky konstruované a amatérsky provozované.
Ale nejvýkonnější a nejdůležitější počítač na Měsíci že by někdo stoprocentně svěřil amatérovi, byť šikovnému? Tohohle bulíka Heinlein věší na nos čtenářům schválně. Pro jeho příběh je to totiž nezbytná podmínka: aby Majka nikdo soustavně nesledoval.

Schopnosti počítače
Až na to přemýšlení a společenskou konverzaci není Majk – na počítač – nějak dvakrát výjimečný. Pro děj je kritická jeho schopnost ovládat lunární telefonní síť. Kromě toho řídí bombardování Země, lunární radarovou síť a obrannou palbu laserů. A absolvuje Turingův test famózním způsobem – vydává se za člověka, generuje video i audio signál, konverzuje simultánně s několika osobami.
Tato poslední záležitost – vydáváni se za člověka zvukem i obrazem – je mimo schopnosti současné výpočetní techniky (nebo – dejme tomu – na pomezí). Ale všechno ostatní, telefony, radary i lasery, to jsou prkotiny, které by zvládnul (a zvládá!) i počítač zcela ordinérní. A to, co Majk páchá ve své falešné lidské podobě, to by zase zvládla sehraná partička lidí.
Takže Majk v příběhu slouží jenom jako scifistické technologické šidítko, které maskuje trapný fakt, že měsíční Autorita má svoji telefonní síť mizerně zabezpečenou.

Vědomí počítače
Jak vznikne u počítače vědomí? Kdybyste se mě zeptali v době, kdy Drsná milenka poprvé vyšla (nebo i o pár let později), asi bych vám odpověděl totéž, co na toto téma nabízí Heinlein, respektive Manny: při dostatečně velké výpočetní mohutnosti to „tak nějak“ přijde samo.
Z tohoto hlediska tedy nelze Heinleinovi vytknout ani to nejmenší – jeho scifistické vysvětlení bylo v době vzniku zcela na úrovni „state of art“.
Dnes ale víme víc. Pokud to opravdu „přijde samo“, pak tedy až při výpočetních mohutnostech o pěkných pár řádů vyšších, než o jakých jsme uvažovali v šedesátých letech.
Ale spíš to bude tak, že kromě výpočetní mohutnosti tenhle extrabuřt vyžaduje ještě něco navíc.
Co navíc? To kdybych věděl! Třeba schopnost samovzdělávání zakomponovanou do některého programu, třeba dostatečně náročné úkoly.
Na druhou stranu soudím, že fůra schopností, které fiktivní Majk získal spolu s vědomím tak nějak automaticky, by se ve skutečnosti spolu s vědomím nedostavila. Aby někdo fungoval jako konstruktér vesmírných dopravních prostředků, byť nejjednoduších, nestačí přečíst všechnu technickou literaturu světa. A od schopnosti „rozumět“ umělému jazyku (zde Heinleinův loglan) ke schopnosti rozumět přirozenému jazyku je jen jeden krok – vědět jak. A pozor – když říkáte svému mobilu, které číslo má vytočit, nebo vaší lancii, kam si přejete jet, nemluvíte přirozeným jazykem.
Já sám vím o počítačích ledacos, ale jak vypadá algoritmus „porozumění přirozenému jazyku“, nevím. Na světě je možná pár desítek lingvistů, kteří si myslí, že to vědí. I kdyby svoje představy publikovali a strčili je fiktivnímu Majkovi pod jeho fiktivní nos, nepomohlo by to. Pohybujeme se v začarovaném kruhu – aby Majk mohl něčemu porozumět, musel by před tím porozumět ještě něčemu jinému.

Kapitola D: Doprava

Součástí výchozího „zadání“ je tvrzení, že z Měsíce nelze uprchnout jinak než kosmickou lodí. Později lunatiky napadne vyslat delegaci na Zem pomocí nákladního katapultu. Jenže jak to, že stejný nápad – zahrabat se do obilí expedovaného na Zem – nedostaly už dávno desítky či stovky trestanců a nepokusily se o útěk touto cestou? Že by Zardoz nepatřil k základnímu vzdělání?
Ještě k cestování osob pomocí nákladního katapultu. Nezdá se mi.
Lunatici vyšlou postaršího gentlemana s podlomeným zdravím. Katapult mu naloží 10g, při brzdění nad Indickým oceánem je zrychlení o něco menší. Moje námitka: Katapult byl původně určen výhradně pro přepravu nákladů, které snesou téměř libovolné zrychlení (ocelových kontejnerů plných obilí). Pokud takový katapult lze „přeladit“ na pouhých 10g, pak byl zkonstruován a postaven mimořádně marnotratným způsobem.

Kapitola E: Zbraně

Výchozí stav je jasný – lunatici žádné zbraně nemají. Později se ukáže, že někteří – například Profesor – zbraně mají, neznámo odkud a jak je získali či propašovali. Další ukořistí od zlikvidovaných policajtů. Těch jsou řádově desítky, ty by nestačily na nic. Další zbraně musí lunatici vymyslet a vyrobit či militarizovat z dostupného vybavení. Použít dopravní katapult k bombardování Země kinetickými střelami nemá chybu.
Naopak konverze vrtacích laserů na „protiletadlové“ by těžko mohla fungovat. I kdyby počítač dokázal vyhodnotit radarové ozvěny tak dokonale, že by pozici, dráhu, rychlost atd. útočící kosmické lodě znal na milimetr přesně, a i kdyby všechny „protiletadlové“ lasery řídil počítač osobně (což neřídí, některé lasery musí ovládat lidé), nebylo by to nic platné, protože ty lasery mají jen velmi omezenou zpětnou vazbu. Lapidárně řečeno, nikdo neví, kam ten který laser přesně míří. V rámci „militarizace“ byly vybaveny improvizovanými optickými zaměřovači. Ty by postačovaly pro palbu na viditelný, nehybný nebo pomalu se pohybující cíl. Nepřátelské kosmické lodě běžně nejsou vidět a pohybují se velmi rychle.
Lasery jsou mobilní. Lunatici nemají GPS. Jak zasáhnete neviditelný cíl, jehož polohu znáte, laserem, jehož přesnou polohu neznáte? Pomohla by kalibrace zaměření. Autor nezmiňuje elektronické snímání obrazu. Takže pro kalibraci zaměření nelze použít počítač. Nestačí to vědět přibližně – např. „teď mířím na hvězdu tu a tu“. K zasažení kosmické lodě na orbitě (a to i na orbitě velmi nízké), na danou vzdálenost a při dané rychlosti, by laser musel mířit „na milimetr“ přesně. Na takovou přesnost vybavení lunatiků nestačilo.

Heinlein na několika místech probírá bojovou hodnotu lunatických laserů a – mohu se mýlit – dochází rovněž k pesimistickým závěrům. Dostřel ne dále než kilometr, schopnost zasáhnout nalétávající cíl při plné viditelnosti. Počítá s rychlostí 2 km/s (není jasné proč) a nejvíc ze všeho spoléhá na silné nervy střelců, kteří vyčkají se střelbou do „posledního okamžiku“. Zapomíná přitom na pár věcí – například na to, že ten střelec s ocelovými nervy, pozorující bombu blížící se rychlostí 2 km/s, nemá šanci poznat, jak daleko ta bomba je.

Pokusme se o zkušební propočet. Heinlein uvádí jednu další konkrétní rychlost – 8 km/s údajně dosahují nákladni bárky na parkovací orbitě. Nevidím důvod, proč by útočící loď na protáhlé eliptické dráze nemohla letět ještě rychleji. A samozřejmě každá řízená střela by rychleji letěla.
Pro jednoduchost uvažujme pro útočící kosmické lodě rychlost podobnou – 10 km/s. Dejme tomu, že kosmická loď prolétá nade mnou ve výšce 10 km, a dejme tomu, že můj hledáček má zorné pole 60 stupňů. Představme si, že zaměřovací hledáček je obrazovka počítače široká 1000 pixelů. Bude-li loď 100 m dlouhá, zobrazí se jako objekt o velikosti 10 pixelů. Ale aby střelba laserem měla ničivý účinek, stejně musím udržet zaměření na úsek lodi velký cca 10×10 m, tedy na jediný pixel. Dokážu to? Asi těžko – loď se totiž přes obrazovku mihne za jedinou sekundu.
Mohu rozšířit zorné pole a pak mít na zamíření a střelbu třeba 3 sekundy, ale pak ani ten jediný pixel nebude jednoznačně označovat pole, jehož zasažení vede ke zničení cíle. Mohu zorné pole naopak zúžit a zobrazit cíl větší, ale pak se přes obrazovku mihne ještě rychleji.
Samozřejmě, cíl nemusí být tak blízko, a hlavně, může nalétávat přímo na mne a tudíž se pohybovat mnohem nižší úhlovou rychlostí. Takto by se pohybovaly bomby. Jenže ty by se také pohybovaly rychleji. Představuji si, že bomba by se objevila nízko nad obzorem a balistickou dráhou za zlomek sekundy zasáhla cíl. (Takto bombardovaly Fantomy ve Vietnamu, říká se tomu „odhoz přes rameno“. Bombardér v přízemním letu přejde do rotace podél podélné osy. Uvolněná bomba je odstředivou silou vymrštěna nad letoun, který dokončí obrat a – stále přízemním letem – prchá, zatímco bomba plochou balistickou dráhou zasahuje cíl. Příliš nízko na radar, a příliš rychle na lidské pozorovatele.)

Tak, a to byla střelba na přímou viditelnost. Představme si, že útok probíhá za lunární noci a že útočící loď není osvětlená a tudíž není vidět. Sledují ji radary, jejich údaje vyhodnocuje počítač. Dejme tomu, že okamžitou polohu ten počítač pomocí radaru zjistí s přesností plus minus 10 m. Jenže pro střelbu je mi okamžitá poloha málo platná. Lasery jsou zaměřovány mechanicky, ručně nebo pomocí selsynů. Takove zamíření není okamžité, i kdyby trvalo méně než sekundu. Tedy vyžaduje predikci polohy. Pokud se loď pohybuje po orbitě v dokonale známém gravitačním poli, je výpočet predikované polohy proveditelný s rozumnou přesností, mimo jiné proto, že algoritmus mohu průběžně korigovat podle porovnání dříve predikovaných a posléze skutečně zjištěných poloh. Pokud ale loď bude akcelerovat svým vlastním motorem, všechny chyby měření se násobí a dříve predikované polohy s těmi skutečně zjištěnými nemá nejmenší smysl porovnávat. Situace je stejne špatná, ať loď akceleruje hodně nebo málo, ba dokonce lze očekávat, že čím nižší je akcelerace (ale musí být nenulová!), tím obtížnější a nepřesnější bude výpočet. Zatímco u cíle na orbitě byla nepřesnost predikce srovnatelná s chybou (radarového) měření, u cíle manévrujícího je nepřesnost predikce proti chybě radaru horší nejméně o řád, spíše ještě horší.
Jinými slovy, zasáhnout manévrující cíl laserem naváděným vyhradně radarem není žádná legrace. Snad (snad!) by to šlo při splnění několika podmínek. Kdyby radar byl přímo spřažen s laserem na stejném otočném zařízení (a tedy fungoval jako střelecký radar) – pak by totiž stačilo měřit a predikovat pouze úhlovou odchylku, nikoli polohu cíle, a také by odpadla nesnáz s neznámou polohou laseru. A kdyby kosmická loď nebo bomba nalétávala na dotyčný laser. A konečně kdyby byl předem alespoň přibližně známý směr útoku.

S tím, co měli k dispozici lunatici, byla naděje na odražení útoku z kosmu zcela mizivá.

Kapitola F: Politika

Mohu mít sto výhrad ke způsobu, jakým Heinlein zachází s počítačem, s katapultem a s protiletadlovými lasery, mohu se ofrňovat nad pochybnými požitky liniových manželů-paroháčů, ale všechny moje výhrady jdou stranou před politickými vizemi, které tu Heinlein nastiňuje. Když dojde na politiku, tu kritik ve mně umlká a já se uctivě skláním před klasikem žánru společenské fikce (patriotická pododnož). Jeho hlášky jsou nesmrtelné:

(str.62:)
Wája: „Příliš velká moc v rukou jednotlivců – přece byste nechtěl třeba vodíkové bomby ovládané nezodpovědným jednotlivcem?“
Profesor: „Já tvrdím, že jednotlivec je odpovědný. Vždycky. Pokud vodíkové bomby existují – a ony existují – tak je nějaký člověk ovládá. Z hlediska morálky nic takového jako stát neexistuje. Jenom lidé. Jednotlivci. Každý z nich zodpovědný za svoje činy.“
Manny: „Chcete někdo dolejt?“

(str.63:)
Wája: „Chci jen, abyste formuloval pravidla, která považujete za nezbytná k zajištění rovné svobody pro všechny.“
Profesor: „Milá dámo, já klidně přijmu vaše pravidla.“
Wája: „Ale vypadá to, že vy nechcete vůbec žádná pravidla!“
Profesor: „Správně. Ale přijmu jakákoli pravidla, která vy považujete za nezbytná pro vaši svobodu. Já jsem svobodný nezávisle na tom, jaká pravidla mě obklopují. Shledám-li je snesitelnými, tedy je snáším. Shledám-li je příliš odpornými či obtěžujícími, tedy je poruším. Jsem svobodný, protože vím, že za vše, co udělám, jsem morálně odpovědný výhradně já.“
Wája: „Vy byste se neřídil zákonem, který by většina považovala za nezbytný?“
Profesor: „Řekněte mi ten zákon, drahá dámo, a já vám řeknu, zda se jím budu řídit.“
Wája: „Vykroutil jste se. Pokaždé, když vyslovím obecný princip, vykroutíte se.“

(str.154 a 155:)
K jednání prvního lunárního zákonodárného sboru, glosuje Manny:
Výkřik z pléna, se skandinávským přízvukem: „Vzkažte jim, ať nám pošlou děvky! Tisíce děvek! Ožením se s nima!“
Manny: Nejrozumnější poznámka za celé odpoledne.

Nenapadlo mě, že Svobodná Luna zavede daně. Dříve jsme žádné daně neměli a přežili jsme to. Platil jsi jen za to, co jsi dostal.

Většina zákonodárců byli muži, ale ženy to vynahrazovaly hloupostí.

Evidentně byla blázen, ale zaujalo mě, že se vždycky našel někdo, kdo souhlasil s jejími návrhy, co všechno by se mělo zakázat.

Hluboko v lidském srdci určitě dříme touha zabránit ostatním lidem, aby si dělali, co chtějí. Pravidla, zákony – vždycky pro ty ostatní.

Ani jeden z nich neřekl: „Prosím, odhlasujte tohle, ať už nesmím dělat něco, o čem vím, že bych s tím měl přestat.“

Ne, vždycky to bylo něco, co neradi viděli u sousedů. Zaražte jim to „pro jejich vlastní dobro“ – ne proto, že by to škodilo dotyčnému zákonodárci.

A stejný zákomodárný proces očima Profesora:

„Přece si doopravdy nemyslíš, že tohle stádo mentálně zaostalých dětí dokáže schválit nějaké zákony?“

Víc než šest lidí se nemůže shodnout na ničem.

A proto parlamentní tělesa, kdykoli v celých dějinách, pokud už něco docílila, vděčila za to hrstce silných osobností, kteří si podmanili ostatní.

(str.157:)
O jednací pořádek se přeli dlouhé dny. Profesor jej měl v malíčku, ale řídil se jím, jen když se mu to hodilo.

(str.171:)
Profesor poděkoval „Přátelům Svobodné Luny“ za úžasnou pomoc při zveřejnění příběhu našeho malého – ale houževnatého – národa. „Přátelé Svobodné Luny“, to byl Stuart, jedna PR firmička, pár tisíc chronických potížistů a obrovský balík dolarů.

(str.184:)
„Co dostáváte za vaše daně?“
„Cože? Daněma se platí vláda.“
„Promiňte, nevyznám se v tom. Celý život jsem žil na Měsíci, o vaší vládě toho moc nevím. Můžete mi to dávkovat po troškách? Co dostáváte za vaše peníze?“

(str.230:)
Profesor: „Dovolte mi zaměřit vaši pozornost při psaní Ústavy na úžasné ctnosti negativního! Zdůrazněte negativa! Prošpikujte váš dokument věcmi, které budou státu navždy zapovězeny. Žádná povinná vojenská služba… žádné, ani nejmenší omezování svobody tisku, projevu, pohybu, shromažďování, vyznání, vyučování, komunikace, volby zaměstnání… žádné nedobrovolné zdanění…“
Dotaz z pléna: „Pane presidente, řekl jste žádné nedobrovolné zdanění – Jak potom máme platit za věci?“
Profesor: „Jemináčku, člověče, to je váš problém.“

(str.231:)
Profesor: „Vyhmátl jsi dilema veškerého vládnutí – a důvod, proč jsem anarchistou. Pravomoc vybírat daně, když už je státu jednou přiznána, nezná meze. Rozrůstá se, dokud nezničí. Nedělal jsem si legraci, když jsem zákonodárcům doporučil zatáhnout to z vlastních peněženek. Třeba není možné zbavit se státu navždy. Ale třeba je možné udržet stát malý, chudokrevný a neškodný – a napadá tě lepší způsob než vyžadovat od vládců samotných, aby si sami platili náklady své protispolečenské záliby?“

(str.232:)
„Tak moment, Stuarte, ty říkáš, že jsi monarchista protože jsi demokrat?“
„Ovšemže. Takový král je jedinou ochranou lidí proti tyranii… zejména proti tyranovi ze všech tyranů nejhoršímu, proti jim samotným.“

Zde nemají místo námitky o nereálných „nových lidech“. Heinleinovy politické představy hlásá pouze Profesor, a to rozhodně „nový člověk“ není. Ostatní lunatici jeho názory buď nesdílí, nebo nechápou, pokud už se Profesor rozhodne o svých záměrech informovat veřejnost.
A po politické stránce nezkušený neználek Manny a naivní husička Wája hrají dvojroli natvrdlého Dr. Watsona, jemuž je třeba vše několikrát vysvětlit a ještě namalovat obrázek.
Zůstává nesnáz s implementací. Heinleinova kniha je kratičká a Profesorovy radikální politické představy jsou v knize předestírány v útržcích, věta tu a odstavec tam. Nesnese to srovnání s díly např. Jefremova a bratří Strugackých, ani současných Stirlinga, Drakea a Webera, kteří prezentaci svých (fiktivních!) politických představ věnují tisícistránkové bichle, či dokonce celé řady tlustospisů.

Naivita
V některých dílech společenské sci-fi (například v sérii „Lensman“, autor Doc E. E. Smith) se objevuje naivní víra v zázračné schopnosti demokracie – jako by tento systém byl schopen sám sebe udržet u moci.
Této naivitě Heinlein nepodléhá – demokracie to od něj schytává naplno a bez servítků. Profesor vesele lže veřejnosti i politickým partnerům a nejbližší spolupracovníky udržuje v černočerné temnotě stran svých skutečných záměrů. Pro úspěch povstání krade a lze tušit, že i zabíjí politické odpůrce. Ale jeho vysvětlení, proč to tak musí být, jsou stravitelná.
Svůj díl od Heinleina schytává i hloupost a další nepříjemné duševní vlastnosti osob, které náhle dostaly možnost vstoupit do politiky a aspoň trošičku vládnout ostatním. A právě zde vidím tu Heinleinovu naivitu: ve skutečnosti jsou totiž lidé vstoupivší do politiky tupci ještě tupější, hlupáci ještě daleko hloupější a podrazáci ještě mnohem zákeřnější, nežli je popisuje naivní Heinlein.
Nebo že by to tak bylo jenom v Česku?

Kapitola G: Literární a další kvality

Při vší úctě ke klasikovi žánru, po literární stránce je „Drsná milenka“ dílkem prostřední kvality. Scifistické motivy jsou pochybné, přinejmenším z dnešního pohledu. Děj je ustřihnutý v nejlepším, asi jako komiksová epizoda – zdá se, že to nejzajímavější teprve přijde. Z hlediska happy-endu je to vyloženě zlé – dva hlavní hrdinové mrtví nebo nezvěstní, u zbývajících dvou hrdinů můžeme leda doufat, že se jim podaří zmizet před tušeným neodvratným vítězstvím „radnice“ (neboli tyrana ze všech tyranů nejstrašnějšího, demokratického bezhlavého davu), před tušeným nevyhnutelným triumfem kolektivní hlouposti a kolektivní touhy předepisovat ostatním, jak mají žít. To není nijak oslňující bilance – po vítězství revoluce a osvobozenecké války doufat, že zbývající dva protagonisté – Manny a Wája – dokážou ze Svobodné Luny včas vypadnout.

Ale přes to všechno je „Drsná milenka“ výjimečné dílo. Jeho přínosem a jeho výjimečností je kvalita vizionářská a utopická.

Proč vizionářská?
Kdyby nic jiného, Heinleinovo „Tanstaafl“ („There is no such thing as a free lunch“, neexistuje nic takového jako oběd zadarmo, do češtiny z pochopitelných důvodů často překládané jen přízemním „Nic není zadarmo“) je již desítky let běžným jazykovým obratem, a co je důležitější, je to běžný myšlenkový odkaz. Díky Heinleinovi můžeme napříště pomocí stručného „Tanstaafl“ odkazovat do patřičných mezí (to jest posílat k šípku a ještě dále či hlouběji) všechny dobrodince, kteří nám „zadarmo“ nabízí svoje vymoženosti. Zadarmo a za nenápadný úpis krví, předávající oněm dobrodincům maličký (později větší a větší) díl našeho soukromí (později našeho majetku a naší svobody).

A proč utopická?
Heinleinem (ústy Profesorovými) navrhované prvky státoprávního uspořádání představují ryzí kapitalismus, ryzí individualismus a ryzí svobodu. Stát svobodných občanů.
Tím jsou velice přitažlivé pro jistou část čtenářů, pro mne zcela určitě. Zároveň je mi jasné, že nás příznivců svobody a kapitalismu bez přívlastků je beznadějná menšina a proti většině „demokratů“ a „sociálně citlivých“ náš stát svobodných občanů v Heinleinově duchu nemáme žádnou šanci prosadit.
Jedinou šancí pro nás svobodomyslné v současném skrznaskrz globalizovaném světě, stejně jako pro Heinleinovy postavy Mannyho a Wáju, zůstává „frontier“ neboli „pohraničí“. Ta drsná končina, kde se každý smí a musí starat sám o sebe, neboť jinak nepřežije.

Kapitola H: Pomníky

Pomník Heinleinův
Rozsahem minimální Heinleinova díla představují svým myšlenkovým nábojem cosi mezi nezničitelným metrovým etalonem z platiny a iridia a Newtonovým pevným bodem, který kdyby měl, pohnul by Zemí. Jako současní autoři military sci-fi do detailu rozpracovávají Heinleinem (v „Hvězdné pěchotě“) letmo nadhozenou myšlenku, že plnoprávné občaství se neválí na ulici, ale že je to vzácný statek, který si jeho držitel musí draze zasloužit, například nasazením života ve vojenské službě, stejně tak současní autoři společenské sci-fi mohou stavět na myšlenkách postulovaných Heinleinem v „Drsné milence“: že obec ani stát tu nejsou „samy od sebe“ a „odjakživa“, že je vytváří jednotliví občané a že tito občané by si mohli přinejmenším dobře rozmyslet, jakou že obec a stát chtějí vytvořit.
A čtenář je Heinleinem varován a připraven na to, že i sebelépe připravené plány geniálních jedinců pravděpodobně selžou, protože lidský kolektiv, obec i stát, si žije svým vlastním životem. Že i lidé na první pohled sympatičtí a rozumní jsou posedlí touhou organizovat život ostatním lidem, a vypuštěni na politické kolbiště budou se chovat jako… Napadají mě desítky expresivních označení, ale použiju to Heinleinovo krotké – „stádo mentálně zaostalých dětí“.

Pomník Profesorův
Bacha, tohle je další spoiler!

Profesor zemřel záviděníhodnou smrtí – splnil si svůj sen, osvobodil Lunu, pár vteřin si vychutnával triumf, pak zkolaboval. Podlomené zdraví nevydrželo. Jeho drobný osobní pomníček – mosazný kanón („symbol všech bláznů nepraktických až do té míry, že se domnívají, že se mohou vzepřít radnici,“ říká o kanónu Profesor) – se opravdu ocitnul na vlajce Svobodné Luny. A dál už se Měsíc vyvíjel tak, jak Profesor očekával (a jak patří i ke scifistickému bontónu): všechno jinak.
Luna je svobodná, fajn. Ale co dalšího se podařilo prosadit z Profesorových návrhů?
Pravděpodobně nic. Z knihy se to nedozvíme. Epilog je maximálně vágní. Usuzovat můžeme leda z náznaků. Manny zvažuje, že se s Wájou seberou a přesídlí kamsi do pásu asteroidů.
Jenže Manny ani Wája nikdy nebyli kdovíjakými stoupenci Profesorových extrémních požadavků. Svobodu ano, ale co dál? A stejně si pod tou svobodou každý představoval něco jiného.
Takže radikální návrhy byly vysloveny (nebo aspoň nadhozeny, utroušeny), a dál co? Dál (nejspíš) nic.
Buďme vděčni i za to. V Heinleinově příběhu tu extrémní svobodomyslnost a extrémní individualismus hlásá postava, která nejlépe (a možná ze všech postav jediná) má v hlavě srovnané, co chce, co pro to musí udělat a co pro to musí obětovat. Jediná postava, u které je značná naděje, že to, co chce, také uskuteční.
Protože ví jak.

Je to dostatečná naděje pro budoucnost? Pro budoucnost scifistickou i tu reálnou, ve které žijeme? Podaří se kdy uskutečnit Profesorův záměr? Budeme svobodní občané svobodného státu? Profesor to věděl, „jak na to“. Ale Profesor byl literární postava. Usuzuji, že Heinlein sám to nevěděl. Nevím to ani já, dnes. A neví to ani nikdo jiný. Ale jak říká Horác „Hogo Fogo“ Badman:
„Co není, bude, děvenko!“

Veškeré úryvky z originálu „The Moon is a Harsh Mistress“ v překladu E.K. Ten překlad je místy velmi volný a místy vypouští celé věty. Čtenářům vřele doporučuji přečíst si originál.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).