Mlok 2009, Jiřina Vorlová (ed.)
 |
Mlok:
1. Zástupce řádu mloci (Salamandroidea), někdy dokonce synonymum pro
infratřídu ocasatí (Urodela). (Wikipedie)
2. Ocenění pro vítěze literární (sci-fi a fantasy) soutěže o Cenu
Karla Čapka (CKČ). (Wikipedie)
3. Publikace obsahující vítězné práce literární (sci-fi a fantasy)
soutěže o Cenu Karla Čapka.
Cena Karla Čapka pro literární práce v žánru SF byla vyhlášena poprvé
již v roce 1982, ale reprezentativního zveřejnění formou profesionálně
vyrobené knihy se dočkala až v roce 1994, když vstoupil do hry Mirek
Dvořák a jeho typografické studio, který u Mloka zůstává dodnes,
i když editoři a vydavatelé se mění. Před Mlokem zde byl Kočas, sbírka
povídek z CKČ, který ovšem vycházel nepravidelně a v různé kvalitě a
obsahovém rozsahu. Letos (2009) vyšel Kočas ve formě profesionálně
vyrobené a editované knihy, která obsahuje kvalitní povídky, jež se do
Mloka nevešly.
Sbírku uvozuje sekce mikropovídek. První z nich je Konkurence
Terezy Kovanicové, vtipná anekdota o nahrazovaní lidí geneticky
vyšlechtěnými inteligentními zvířaty mi po dlouhé době připomíná, že
lze stále vymyslet kvalitní mikropovídku.
Julie Nováková se propracovala se svou mikropovídkou Bezpečnost nade
vše do Mloka, ale i letošní Kočas obsahuje její další práci. Opět
se jedná o anekdotu na téma opravdu dokonale zabezpečené budovy.
Ťuky, ťuky Petra Plačka je – jak jinak – opět anekdota,
tentokrát na téma potrhlého vědce a jeho zlomyslných asistentů. Podobné
povídky si pamatuji z prvních SF sbírek s českými autory, které
vycházely za tuhé totality. To není pohana, ale nostalgická vzpomínka.
Všechny tři mikropovídky jsou pojaty humorným stylem a všechny jsou natolik
invenční a řemeslně zvládnuté, že si zveřejnění zaslouží. Hlubší
smysl je však v mikropovídkách těžko k nalezení.
Zádušní mše za Supermana Martina Koutného je odpovědí na
politickou korektnost, která začíná ze společnosti dělat její vlastní
parodii. Povídka krásně vystihuje nesmyslnost byrokratických omezení a
karikuje současné politické smýšlení na příkladu superhrdinů
v komiksech.
Ivan Mls v Nebi na útěku zachovává humornou náladu předchozí
povídky a také si neopomene rýpnout do politiků. Tématem povídky jsou
však vztahy mezi nebem, peklem a lidmi.
Ve znamení štěstěny Julie Novákové je karetní povídka
ozvláštněná trochou fantastična. Kdo považuje poker za prací prostředek,
povídku neocení, ale mnohým se atmosféra turnajů v pokeru či kulečníku
zamlouvá natolik, že vynesou do síně slávy i filmy jako Hazardní hráč
nebo Barva peněz. Povídka jen s lehkým fantastickým ozvláštněním
ukazuje, že autorka dokáže vystavět příběh i bez efektních fantaskních
obezliček.
Terakotová armáda Romana Splítka je snová záležitost založená
na atmosféře, kterou se mu podařilo vystihnout velmi dobře. Při čtení
sami pocítíte lechtání písku ve větru.
Daniel Sterzik mne svou Strygou dokonale zaskočil. Čekal jsem plytkou
fantasy a dočkal jsem se příběhu z ruského Dálného východu na začátku
20. století. Už samotné téma je zvoleno skvěle, ale zpracování ještě
podtrhuje výjimečnost povídky. Co udělají lidé ve vlaku, před kterým
tančí Stryga? Milé osvěžení mezi zbytkem sbírky.
Krátké povídky jsou o poznání lepší než mikropovídky, což se však
dalo čekat. Jejich rozsah přece jen umožňuje autorům více využít svých
schopností ve stavbě příběhu a tvorbě něčeho lepšího než anekdot
založených jen na pointě. Jednoznačným vrcholem je invenční Stryga,
která předkládá uvěřitelný příběh ze zajímavého, přesto naprosto
věrohodného prostředí. Julii Novákové se podařilo zpracovat zajímavě
zdánlivě nudné téma a dokazuje, že její jméno je hodno zapamatování.
Martin Koutný si zase střihl výbornou politickou satiru, jaké v našich
krajích nejsou k vidění každý den.
Jan Kovanic v Maximálních andělech mate tělem. Povídka
začíná příběhem, který je vlastně něčím úplně jiným, než se
zpočátku zdálo. Škoda. že u této části příběhu včas nepřibrzdil,
protože zbytek je již jen klišé s chatrnou pointou.
Vladimír Němec s povídkou Lepší svět patrně potěšil fanoušky
herní série Fallout, která se odehrává podobném zničeném světě, kde
zůstávají jen zbytky předkatastrofické civilizace a svět je zamořen
mutanty. Povídka se tváří akčně, ale ve skutečnosti je to kombinace
romance s filozofickou polemikou o právu mutantů na slušný život.
Šamanův úkol Petra Plačka utrpěl nevypsanou rukou autora, která
v některých chvílích vede děj příliš těžkopádně a zmateně. Jinak
se jedná o nadprůměrnou romantickou povídku z prostředí nespecifikované
doby „pravěku“, kde lidé teprve bojují s pralesy o své místo na
slunci.
Jana Rečková se v povídce Nebylo ráno vzdaluje na kosmickou
stanici, která má vyzkoušet rizika pro přežití lidstva v dalekém
vesmíru. Hlavní postavou je zákuskář, který lidem připravuje zákusky
podle jejich nejtajnějších tužeb. Nepředstavujte si však kuchařskou
dílnu, ale spíše mix mezi blyštivou laboratoří plnou tajemných
přístrojů a doupětem vařiče pervitinu. Zákusek je totiž povolená
nenávyková droga, kterou se mohou lidé odreagovat. Stanice ve vesmíru je
velmi uzavřené místo, a když se začnou ztrácet lidé, je to na
pováženou. Kvalitní povídka, ale poněkud chladná. Jako by hlavního hrdinu
to vraždění nechávalo zcela klidným, ať již oběti zná, nebo dokonce jde
vrah po jeho krku.
Povídka Zkratky Daniela Tučky mi okamžitě připomněla tématem
povídku Stephena Kinga Zkratka paní Toddové v českých reáliích
zapadlého pohraničí. V obou povídkách jde nalezení cesty kratší, než
je přímá spojnice mezi dvěma místy. V české verzi necestujeme do Bangoru
autem, ale jdeme pěšky z Újezda do Horní Kamenice po stezkách, které
vedou kdovíkam. Závěr povídky je však jaksi uťatý, jako by autor sám
nevěděl, jak povídku ukončit.
Povídky si bezesporu zaslouží zveřejnění, i když občas něco zaskřípe a dalo by se to vylepšit. S překvapením musím konstatovat, že krátké povídky se letos povedly o poznání více, přesto jsou všechny zveřejněné práce kvalitní a můžeme s napětím čekat, co nám autoři nabídnou příště. Zvláště Petr Plaček, jenž mi připomněl romány Eduarda Štorcha, a Daniel Tuček nám jistě ukážou ještě leccos zajímavého.
Závěrečná novela Jany Rečkové Se svědomím i bez zabírá
bezmála dvě stě stran výrazně hustším písmem než předchozí texty. Jde
tedy o plnoprávný román, který by mohl okamžitě vyjít samostatně. Četl
jsem ho jedním dechem a příběh osudem stíhaného chlapce, který dorůstá
v muže při pokusech o záchranu své rodiny mne vtáhl do děje. Příběh
je zasazen do diktaturou ovládaného státečku v Evropě, kde přežití
není jednoduchá ani samozřejmá záležitost. Část románu se odehrává
v herních světech, kam utíkají frustrovaní obyvatelé před bídou
reálného světa a hrdina je tam svého druhu administrátorem. Reálný svět
nejvíc připomíná drsnější paralelu k socialistickému Československu,
kde účel světil prostředky a s režimem musel spolupracovat každý, kdo
nechtěl vidět své inteligentní děti studovat na ševce a sám trávit dny
v kotelně nebo v horším případě v uranových dolech.
I hlavní hrdina je společností dotlačen až ke konečnému výběru, kde si
volí cestu spolupráce a udavačství, jak se dozvídáme hned na začátku
románu. Současnost se střídá s retrospektivami, které čtenáři
osvětlují motivy hlavního hrdiny, jež ho vedly do tohoto nelichotivého
postavení. Dotud se jedná o výborný akční román s kyberpunkovým
nádechem a filozofickým podtextem. Na konci textu však autorka zabředá
z reality antiutopie do nereálných snových forem, které začínají
připomínat kultovní film Brazil. Na rozdíl od filmu však tyto surreálné
vize nejsou snem zešílevšího hrdiny, ale jeho realitou. Škoda, závěr ke
knize nesedí a pro mne ji sráží o stupeň dolů z výborného na
nadprůměrný.
Celkově jde o velmi kvalitní sbírku prací známých i neznámých českých autorů, kteří si zaslouží zveřejnění svých prací. Doufám, že i příští rok se najde dostatek autorů, jejichž práce by stálo za to zveřejnit a dostatek peněz na vytištění další sbírky z Ceny Karla Čapka.
- Jiřina Vorlová (ed.): Mlok: Sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka 2009
- vydal: Cena Karla Čapka a Nová vlna, Praha 2009
- obálka: Henning Ludvigsen
- 460 stran / 229 Kč
