Guy Gavriel Kay je v Česku poměrně populárním a dobře známý autorem a nejen tady, protože vavříny sklízí všude. Jeho nejsilnější zbraní je přitom jeho velmi specifický a nezaměnitelný styl a svět, který je tak historický až se prakticky nedá hovořit o originalitě. Kolikrát člověka napadne, jestli Kay nepíše fantasy jenom ze zvyku a ve skutečnosti nejde o převlečený historický román.

Nejvtipnější však je, že když už začnete říkat, že té historie je moc, tak se zničehonic objeví překvapivý zvrat. Podobně je to s nadpřirozenými prvky. Dlouho buduje ve čtenáři pocit, že všechna magie a bohové jsou jen lidskými výmysly, čarodějky v Rabady jsou pouze vychytralé intrikánky, sluneční bůh Džad je abstraktní a vzdálený bojovník s tmou a modlitby k němu mají pochybnou účinnost. A pak najednou bác – celá říše fae, divoký hon a prastarý hvozd pod nadvládou nepopsatelného Lovecraftovského monstra.

Stejně mazaně pracuje i s příběhem, zásadní bitvu anglsynů s erlingy (ano, ani se nenamáhá zapřít inspiraci, naopak dá si hodně práce s tím, aby každému bylo na první pohled jasné, o kom je řeč) shrne během krátkého neangažovaného proslovu kronikářského stylu, zatímco dětskému škádlení mezi princi věnuje řadu stran. Rozhodně však nejde o žádné utíkání před velkými událostmi. Naopak Kay moc dobře ví, že teprve skrze pohled více či méně obyčejných postav dokáže nejlépe prodat svůj příběh.

Práce s postavami je vůbec asi jeho nejsilnější stránkou. Je až neuvěřitelné, kolik života dokáže vdechnout pomocí několika odstavců i těm naprosto nevýznamným postavám (jako například děvečce s jejím milým, na které hrdina narazí během úprku, jak si zrovna užívají někde ve křoví). Překvapit dokáže ale i v práci s hlavními postavami, nejenom pomocí celkem běžného rozostření hranic mezi dobrem a zlem, ale hlavně tím, jak snadno mění jejich role v příběhu, kdy z ústředních postav počátečních fází děje bez problému udělá spíše ilustrační figurky, zatímco jiné opustí příběh zcela.

Postav i dějových linek je v Posledním záblesku slunce více než dost a některé se prolínají více, jiné zase méně. Čtenář si v knize musí najít svůj hlavní příběh sám. Bude jím vztah mezi výbušným vikingským nájezdníkem a jeho synem? Kyngaelským duchovním a anglsynským králem? Nebo vztahy v královské rodině? Či svérázná banda erlingských žoldnéřů, kteří chtějí zachovat staré způsoby v měnícím se světě? Pořád máte málo? Tak co třeba milostný vztah, který překračuje hranice normálního a nadpřirozeného světa? Ať už vás nejvíce osloví kterákoli z těchto linek nebo naopak si budete nejvíce užívat historky ze života obyčejných lidí nebo drobné metanarativní úvahy o roli osudu, příběhů a náhod v dějinách, které se tu a tam vynoří, je jasné, že o zábavu bude postaráno. Na jednu knihu toho Kay nabízí neuvěřitelně hodně.

Otázkou zůstává, jak to všechno dokázal dát dohromady na poměrně malém prostoru? Za prvé, musíme autorovi přiznat naprosto mistrovské řemeslo, ale ani to by asi nestačilo na tak hutný román. Proto se musíme obloukem vrátit k úvodní myšlence – proč tolik historické inspirace? Právě proto, aby Kay nemusel něco neustále složitě vysvětlovat. Prostě nadhodí pár více či méně zjevných historických odkazů a ví, že čtenář se rychle a snadno zorientuje. Díky tomu nepotřebuje celé knihy popisující historii světa jako Tolkien. Kay jen promění pár jmen a drobností a čtenář má před sebou hned celý živoucí svět. Přitom však není historií vůbec vázaný a může vyprávět úplně podle svého. To ovšem dělá jen v minimální míře, aby si nepokazil iluzi velmi dobře známého světa. Jednoduše řečeno Guy Gavriel Kay moc dobře ví, že v jednoduchosti je síla a ďábel je ukrytý v detailech. Díky tomu dokáže z minima invence vytěžit maximálně silný příběh.

• Guy Gavriel Kay: Poslední záblesk slunce
• Laser, 2019
• Překlad: Daniela Orlando
• Obálka: Michal Kuba
• 440 stran, 399 Kč (v e-shopu Fantasye již za 359 Kč)