Z hlubin vesmíru se vynořují štíhlé válečné lodě. Jejich palubami zní jekot sirén a posádky spěchají na bojová stanoviště. Věže osázené těmi nejmodernějšími zbraněmi se otáčejí směrem k nepříteli. Temnota náhle rozkvétá vražednými výboji energie. Dvě impozantní flotily se pouštějí do boje. A hluboko dole pod nimi, na malé červené planetě, dosedají do prachu první výsadkové moduly, aby ze svých útrob vyvrhly komanda vojáků v hi-tech zbrojích…

Military sci-fi patří v současnosti mezi čtenářsky oblíbené subžánry fantastiky. Jak už napovídá název, hlavním motivem jsou zde válečné konflikty odehrávající se v dobách příštích. Autoři mnohdy předkládají nepříliš radostné vize budoucnosti lidstva, které je často nuceno bojovat o holou existenci či se utápí v mocenských bojích, kde je válka jen pokračováním politiky. Zdá se, že naše rasa je příliš agresivní, než aby mohla žít dlouhodobě v míru. To ovšem nemusí být úplně špatné, protože případní útočníci z vesmíru by s námi rozhodně neměli lehkou práci.
Subžánr military sci-fi je překvapivě velice flexibilní a disponuje značným rozpětím námětů a zavedených schémat. Děj se může odehrávat nejen v supermoderních kulisách, kde se to hemží umělými inteligencemi a stroji, ale i v téměř domácky blízkých reáliích nedaleké budoucnosti. Atraktivní jsou zejména boje ve vesmíru a konflikty s mimozemskými civilizacemi nebo války s roboty a umělými inteligencemi, které se stávají příliš nezávislými či nepřátelskými. Lidé ovšem mohou válčit i sami mezi sebou, ať už se jedná o války proti tyranům, za různé ideály či jen boje o moc v rámci politických hrátek a třenic. Liší se také optika, skrz kterou se autoři na příběh dívají: od neskrývaného militarismu přes patetický patriotismus až po stejně neskrývaný odpor k válce.
V těchto příbězích bývají často zdůrazňovány hodnoty jako smysl pro povinnost, statečnost, sebeobětování, bratrství ve zbrani. Hlavními protagonisty proto většinou bývají vojáci a důstojníci, kteří musejí projít cestou od zelenáče až k ostřílenému profesionálovi, případně si postupně vydobýt prestiž, respekt a vyšší hodnosti. Vítězství ale nebývají dosahována jen pomocí zbraní, ale rovněž díky taktice, obětavosti a morální uvědomělosti postav. Tak jak tomu je třeba ve Hvězdné pěchotě.

Hvězdná pěchota: ikona i vlajková loď
Military sci-fi není tak mladá, jak by se mohlo zdát. Některé její prvky můžeme najít v příbězích George T. Chesneyho či ve Válce světů (1898) H. G. Wellse z konce devatenáctého století. Ale do dnešní podoby se tento subžánr rozvinul až po druhé světové válce, na čemž má zásluhu především Robert A. Heinlein. Jeho Hvězdná pěchota (1959) je považována za esenci military sci-fi. Čím tato kniha tak oslovila čtenáře? Především autenticitou a poutavým příběhem, který autor vede jako jakousi „zpověď“ hlavního hrdiny. Tím je mladík Juan Rico, který se přihlásí k Mobilní pěchotě. Projde drastickým výcvikem, jenž ho změní jak po fyzické, tak po psychické stránce. Skutečným vojákem se ovšem stane až po první bojové akci. Ta je vlastně prologem dlouhé a krvavé války s mimozemskou civilizací Brouků. Rico se účastní dalších bojů a postupuje v hodnostech. A spolu s ním čtenář odkrývá mentalitu vojáků i mechanismy fungování armády.

Hvězdná pěchota je poměrně drsná až krutá, a zaujme především svou živostí. K té přispívají postřehy a komentáře hlavního hrdiny, jenž nikdy nic neskrývá ani nezastírá. Autor do knihy samozřejmě narouboval své představy ohledně ideálního společenského zřízení, etiky a odpovědnosti jedinců, které nejsou právě vstřícné vůči demokracii a právům jednotlivce, ale pod tím vším balastem jde o život mladého muže, který se dostal do armády a zažil válku. Je nutné mít na zřeteli, že Heinlein román napsal v roce 1959, tedy uprostřed studené války, což se v něm samozřejmě odráží. Autor dovedně hraje na strunu patriotismu, nechybí zde patos ani hrdinství či sebeobětování. Není pochyb o tom, že Hvězdná pěchota je nadmíru militaristicky zaměřená, což ale nesnižuje její hodnotu.

Od Berserkrů ke Stárnoucímu slunci
Jen o několik let později napsal Fred Saberhagen první příběh v hlavní roli s ničivými válečnými roboty zvanými Berserkři. Ti byli kdysi sestrojeni mimozemskou civilizací hodlající dobývat vesmír. Jenže ona civilizace nakonec podlehla svým výtvorům a od té doby Berserkři vyhledávají a likvidují veškerý organický život. Až jednoho dne narazí na lidstvo…
Výchozí premisa poskytla Saberhagenovi dostatek námětů a stala se velmi vděčným tématem, které postupně rozvinul do desítky románů a několika povídkových sbírek. Berserkský cyklus se nevyznačuje velkými vesmírnými bitvami, ale soustřeďuje se spíše na menší, „komornější“ střety. Knihy přitom mají nejen napínavý děj, ale i jistý humanistický podtext.
Lidstvo hraje důležitou roli i v trilogii s prvky military Stárnoucí slunce (1978–1979) z pera C. J. Cherryhové, kde je ve válce s obchodnickou rasou regulů. V románech jde pak o rozdělení mocenských a ekonomických sfér vlivu. Regulové však sami nemají k válčení vlohy, takže je zastupují cvičení válečníci mri, řídící se mnoha podivnými zvyky a rituály. Problémy nastávají, když prohrávající regulové chtějí uzavřít s lidmi mír. Aby ho dosáhli, neváhají zradit i mri.
Cherryhová nabízí zajímavě vypointovanou ságu plnou tajemství, s velmi dobře prokreslenými charaktery a podmanivou atmosférou. Největším kladem její trilogie je ovšem téměř geniální vcítění se do nitra hrdinů s ohledem na jejich rasu.

Věčná válka: protiváha Hvězdné pěchoty
V předchozích řádcích jsem přeskočil jedno z nejvýznamnějších děl military sci-fi – Věčnou válku (1975) Joea Haldemana. Ta totiž tvoří jakousi protiváhu Hvězdné pěchoty. Haldeman čtenáře zavádí do světa, kde lidstvo objevilo možnost cestování ve vesmíru pomocí kolapsarových skoků. Záhy však narazí na potíže v podobě válečnické rasy Tauranů. A tak se rozhoří válka, do které je zatažen i ústřední protagonista, William Mandella. Ten do armády nechce, ale nezbývá mu nic jiného. Projde výcvikem a nakonec se dostane i do skutečné bitvy, která připomíná spíše krvavou lázeň. Po první akci je propuštěn, ale později znovu a znovu povoláván. Nastává pro něj jakási válka bez konce…
Není možné si nepovšimnout, že Věčná válka využívá podobných motivů jako Hvězdná pěchota. Jenže Mandella, na rozdíl od Rica, válku nikdy nepřijme za svou a přes veškeré zrůdnosti, jichž je nucen se dopouštět, je sám spíš obětí než agresorem. Tam, kde Heinlein přichází s patriotismem a vznešenými ideály, nasazuje Haldeman obrazy nesmyslnosti a hrůzy války prostřednictvím pečlivě vykreslených, děsivých detailů. A Mandella, jako jakýsi věčný Ahasver, tak musí neustále procházet peklem. Dokonce mu ani není dopřán plnohodnotný vztah se ženou jeho srdce, takže není divu, že je frustrovaný a plný odporu.
Ve Věčné válce se naplno projevuje Haldemanův negativní postoj k válce a promítají se v ní i jeho zkušenosti z vietnamského konfliktu. Román je stejně podmanivý jako Hvězdná pěchota, stojí však na opačné straně spektra.

Vzhůru hrdinové, je třeba zachránit svět!
V roce 1985 se v románu Navigátor na scéně objevil Wilf Brim, mladý carescrianský navigátor, jenž se zapojí do války Impéria proti Lize Temných hvězd. Spolu s ním tak mohou čtenáři okusit „slasti“ bojů ve vesmíru i na planetách. Wilf si však užívá do sytosti nejen válčení, ale prožije i nemálo milostných dobrodružství, což v tomto subžánru bývá spíše výjimkou. Cyklus, jehož autorem je Bill Baldwin, se postupně rozrostl do sedmi svazků, přičemž se v něm stále výrazněji projevuje paralela ke druhé světové válce. Ligeři tu ztělesňují nacisty, Imperiálové Angličany a Medvědi z planety Sodeskaya Sověty.
Ve stejném roce se o military otřel i Orson Scott Card a jeho Enderova hra (1985) si rázem získala přízeň čtenářů. Card v ní totiž nabídl netradiční nápad zpracovaný s mistrovskou dovedností. Hrdinou je zde chlapec Ender. Původně opovrhovaný outsider se v Bitevní škole stane excelentním studentem procházejícím úspěšně jednou herní simulací za druhou. Cílem těchto her je ovšem přetvořit ho v dokonalého válečníka a nelítostného zabijáka. Zemi totiž hrozí další invaze termiťanů a Ender ji může zachránit, bude-li dostatečně schopný a připravený.

Kniha nabízí nejen zábavu, ale nutí i k zamyšlení. Představa, že je možné tvarovat s tak nelítostnou cílevědomostí dítě v živou zbraň, je stejně děsivá jako bizarní. Autor navíc v příběhu emotivně popisuje chlapcův vnitřní svět, což dává jeho románu další rozměr. I Enderova hra tak vyznívá protiválečně.
V roce 1986 poprvé vysílá Lois McMaster Bujoldová na cestu cti a slávy svého oblíbence, Milese Vorkosigana. Pořádně mu to však ztíží, když mu přisoudí malý vzrůst a značné zdravotní problémy. Miles se však nevzdává, ačkoliv pro něj není nepřijetí na vojenskou akademii žádným důvodem k radosti. V románu Učedník války (1986) se však ukazuje, že je to počátek velkého dobrodružství, během něhož získá nevídané bojové zkušenosti. A to netuší, že jeho osudy Bujoldová rozvine do více než desítky knih. Některé Milesovy eskapády přitom mají blízko k military, jiné pak spíše k dobrodružné sci-fi, či se nesou v duchu politických intrik. Každou však autorka podává velmi poutavě, s ohromným entuziazmem a hravostí.
Jen o dva roky později se v rámci Známého vesmíru přihlásil o slovo Larry Niven s Válkami s Kzinty. V nich se lidé musí potýkat s agresivní a válečnickou rasou Kzintů, víc než dva metry vysokých, kočkovitých mimozemšťanů s dlouhou rudou srstí. Ti byli původně zaostalou rasou, která ovšem získala přístup k moderním technologiím, čehož využívají k expanzivní válečné politice. Proto je konflikt s lidmi naprosto nevyhnutelný a projevuje se mnoha formami a způsoby. Série je zajímavá tím, že se jedná o sbírky povídek různých autorů editovaných Nivenem, což jí propůjčuje překvapivou rozmanitost a barvitost.

Přichází Honor Harringtonová
Sága o Honor Harringtonové Davida Webera patří k tomu nejlepšímu, co může military sci-fi nabídnout. Jeho hlavní hrdinka je ovšem i živým důkazem toho, že válečnictví nemusí být pouze výsadou mužů.
Čtenáři se s Honor poprvé setkali v románu Stanice Bazilišek v roce 1993, kdy také Weber představil vesmír později familierně nazývaný Honorverse. V něm jsou hlavními protivníky bohaté Hvězdné království Mantichora a Lidová republika Haven, která by ráda nad Mantichorou získala kontrolu. Ke splnění tohoto cíle je Haven odhodlána využít všech prostředků, od intrik a špinavých úskoků až po přímé válečné akce.
A tak se Honor Harringtonová jako kapitánka válečné lodi mantichorského námořnictva záhy setkává s havenskými praktikami. Daří se jí však nejen vyhýbat léčkám protivníků, ale také se projevuje jako skvělý taktik a stratég. Proto není divu, že postupuje v hodnostech až na admirálské posty. Ani Honor však není neomylná, a navíc má nepřátele i v samotné Mantichoře, takže zažívá i pády. Je však odhodlána pro ochranu vlasti a jejích spojenců kdykoliv nasadit život a jít do bitvy.

Právě líčení bitevních scén patří k tomu nejlepšímu, co cyklus nabízí. Weber se inspiroval skutečnými námořními střety, proto jeho popisy působí nejen barvitě, ale i věrohodně. Špatně si však nevede ani jako fabulátor různých spiknutí, politických hrátek a intrik. Zápletky jeho románů jsou důkladně propracované a zdařile dotvářejí dojem reality.
Cyklus o Honor Harringtonové má už více než desítku knih a v samotném Honorverzu se rozjíždí několik dalších příběhových linií. Weber ochotně spolupracuje s dalšími autory a umožňuje, aby do jeho světa zasadili vlastní texty.

Od námořníka k žoldákovi
V roce 1994 startuje románem Praporčíkova naděje další cyklus válek ve vesmíru. Jeho autorem je David Feintuch a hrdinou Nicholas Seafort. Autor děj Seafortových dobrodružství zasadil do budoucnosti, kdy je lidská společnost výrazně ovlivněna náboženstvím. Hlavní postava je námořní důstojník, který se snaží za všech okolností dostát svým povinnostem, což pro něj není lehké. Seafort je totiž nejistý a jeho nadřízení ho berou s despektem, což ještě posiluje jeho vnitřní rozervanost a sklony k sebelítosti. Není tedy divu, že většina knih cyklu vyznívá v poněkud depresivním duchu.
Autorem, který military skutečně miloval a věnoval se jí v podstatě celý život, byl Rick Shelley. Ten v Útoku na Buchanan (1995) otevřel téma války mezi Federací a Druhým Společenstvím. Na tu v jeho románu doplatí nezávislá planeta Buchanan, jež se stane dějištěm krvavých bojů. Podobné schéma autor aplikoval i u volného pokračování Coventry v plamenech (1996). Shelleyho hlavním dílem je však cyklus otevřený románem Kadet (1998), v němž sleduje vojenskou kariéru Lona Nolana, absolventa prestižní vojenské akademie, který se snaží udržovat pořádek v kolonizovaných světech. Cyklus charakterizuje vysoká autenticita a důkladná znalost vojenského života.

Princ Roger MacClintock, což je hlavní postava Pochodů Davida Webera a Johna Ringa, na rozdíl od již dříve zmíněného Seaforta žádnými komplexy méněcennosti netrpí. A proč taky? Je syn císařovny vládnoucí ohromnému impériu, takže z něj vyrůstá rozmazlený a nezodpovědný parchant. Když ale jeho loď v románu Pochod vnitrozemím (2001) po sabotáži ztroskotá na zaostalé planetě, stojí náhle před závažným rozhodnutím: jestli se chce dostat domů živý, bude muset změnit své priority i přístup k ostatním.
V Pochodech Weber s Ringem představují příběh plný dobrodružství, v němž se prolíná barvitost barbarského světa s moderní technologií, jíž disponují Rogerovi lidé. Jenže ani supermoderní technika nevydrží věčně a na planetě Marduk jsou podmínky opravdu značně nestandardní.
John Ringo se věnuje i klasičtěji pojatým military sériím. Jednou z nich je rozsáhlý Odkaz Aldenaty, v němž mimozemšťané na Zemi v utajení dlouhodobě posilují lidskou agresivitu a bojeschopnost, aby získali dokonalé válečníky schopné ochránit ostatní rasy. Invaze Posleenů je však donutí vytáhnout trumf – nastává čas, aby zazněl Chorál před bitvou (2000).

Pozor na syndiky i slimáky
S novým tisíciletím se objevují i nové tváře. Jednou z nich je Robert Buettner, který debutoval románem Sirotčinec (2004). Jason Wander se v něm přihlásí do armády, aby nemusel do vězení. Země je totiž ohrožena zákeřnými mimozemskými slimáky. Jason prodělá tvrdý výcvik a následně se dostane do expedičního sboru, který má slimáky na Ganymedu vyřídit. Už cesta na místo určení není jednoduchá a následný boj o Ganymed se mění v krvavou lázeň… Buettnera k napsání knihy inspirovala Hvězdná pěchota, což je z ní jasně patrné. Snažil se jí však dát jiné vyznění, související s jeho vlastním pojetím smyslu válčení a důvodů, proč jdou vojáci do boje. Sirotčinec působí velmi civilně, opravdově a autenticky. Na jeho úspěch autor navázal v dalších čtyřech dílech série, které sledují další Jasonovy osudy.
Do vesmíru se vrací také Jack Campbell (pseudonym Johna G. Hemryho) v cyklu Ztracená flotila. Autor se zde odpichuje od klasického motivu dvou válčících stran, Aliance a Syndiků. Lidé prohrávají, a proto se odhodlají k riskantní akci. Při ní naleznou záchranný modul, v němž objeví už více než sto let pohřešovaného kapitána Gearyho, který se mezitím stal jakýmsi národním hrdinou a idolem. Akce skončí katastrofou a Geary je nucen ujmout se velení flotily. Ukazuje se přitom, že kapitán má daleko do své zidealizované verze, je ovšem mnohem lidštější. Cesta ztracené flotily domů je anabází plnou impozantních bitev i drobných potyček. Campbell přitom sází na věrohodně podané postavy i prokreslené vztahy, stejně jako na poutavé líčení válečných operací. Jeho Geary není žádný superman, ale o to sympatičtěji působí.

Military a herní světy
Světy a univerza původně vyvinutá pro hry, ať už klasická RPG či videohry, jsou mnohdy neobyčejně vhodná prostředí pro vznik rozsáhlých knižních cyklů. Jedním z nich je i Wing Commander, v němž se lidstvo potýká s bojovnou rasou Kilrathi. Sérii otevřeli v románu Nálet bez návratu (1993) William R. Forstchen s Christopherem Stasheffem. A Forstchen má na svém kontě i několik dalších knih z tohoto drsného světa.
Univerzem, jež se stalo pro military opravdovou „zemí zaslíbenou“, je Warhammer 40.000. Ten vznikl na konci osmdesátých let na zakázku společnosti Games Workshop, jež chtěla přenést hru Warhammer do sci-fi kabátu. Už samo motto naznačuje vše: „V děsivé temnotě budoucnosti není nic než válka!“ Ačkoliv tento vesmír obývá povícero ras, spisovatelé se soustřeďují především na lidskou populaci. Jednou z vůdčích osobností knižní řady je Dan Abnett, který do Warhammeru 40.000 vpochodoval s komisařem Gauntem a jeho Duchy z Tanith v románu První a jediní (1999). Tato jednotka je posledním pozůstatkem zničené planety a pod vedením Gaunta se vrhá z jednoho boje do druhého. V cyklu autor dovedně kombinuje rychlou akci s prokreslenými bitevními scénami.
William King přispěl sérií Hvězdný vlk, v níž přivedl na scénu Ragnara, za pomoci genetického štěpu zdokonaleného a upraveného člena elitní kapituly Hvězdných vlků. Také Gav Thorpe si vzal do W4k vlastní jednotku. Jeho Třináctá legie (2000) je však trestným praporem bojujícím z donucení pod velením nemilosrdného plukovníka Schaeffera. Akce tohoto uskupení bývají spíše záškodnickou činností ve stylu Tuctu špinavců, což dává Thorpemu široké spektrum námětů i prostředí. A to jsou jen tři příklady z mnoha.
V poslední době se také výrazněji projevuje vliv počítačových her v military sci-fi. Jednou z nejlepších sérií je Halo, vytvořené na základě dnes již kultovní hry. Otevírá ji román Zkáza cíle (2001) Erica Nylunda, v němž lidstvo urputně bojuje o planetu Cíl s mimozemskou Smečkou. Příběh překvapivě zdařile odráží atmosféru hry a je akční „rubačkou“ v tom nejlepším smyslu slova. Halo však není jedinou hrou, která se dočkala novelizace. Stačí zmínit třeba stále se rozšiřující počet knih ze světa StarCraftu, kde se to válčením jen hemží, román Command and Conquer –Tiberiové války nebo dvoudílnou sérii Mass Effect.

Military sci-fi u nás
Ačkoliv ve světě se tomuto subžánru věnuje poměrně dost spisovatelů, u nás doma platí spíše za popelku. Existuje sice několik zdařilých povídek na téma války v budoucnosti, na rozsáhlejší texty si však troufne jen málokdo.
Jedničkou v oblasti military sci-fi je určitě Robert Fabian. Ten se válce v budoucnosti věnoval již v debutovém románu Mariňáci (2000), jehož děj vychází z klasického schématu: jednotka elitních mariňáků dostane rozkaz vypravit se na vzdálenou planetu, kde se osazenstvo výzkumné stanice ocitlo v problémech. Mariňáci přistanou u stanice a následně začíná drsná řežba, jako vystřižená z akčních filmů. Syrový příběh plný akce a bojových scén, v nichž se autor soustřeďuje nejen na to, aby stříkala krev, si ihned získal přízeň čtenářů. Fabian později na úspěch Mariňáků navázal dvoudílným Carpe Diem (2005) odehrávajícím se ve stejném vesmíru. V centru dění je zde opět námořní pěchota, pro kterou má autor evidentně slabost, a román je znovu veden ve vysoce akčním tempu. Zatím poslední Fabianovou knihou tohoto ražení je Semper fi (2009), jež je volným pokračováním předchozího titulu. Na scéně se opět objevuje námořní pěchota, ovšem míra válečné akce je menší než u předchozích románů. Zároveň je znát, že autor přesáhl rámec válečné science fiction.
Další výraznou postavou military sci-fi je Tomáš Bartoš. I ten se prosadil hned svou prvotinou Žoldnéři (2006), v níž představil technologický svět budoucnosti, kde se války vedou s pomocí žoldnéřů a elitních profesionálů. A jedna taková parta profíků má pro jistou korporaci obsadit tajnou laboratoř jejího konkurenta na Plutu. To je ovšem pouhý začátek příběhu plného překvapení a tvrdých bojů. Bartoš klade v románu velký důraz na technické detaily, neopomíná však ani důkladné prokreslení postav. Žoldnéři nabízejí rychlé akční dobrodružství, které se postupně mění v téměř regulérní válku. Prvky military sci-fi později Bartoš uplatnil i ve svém příspěvku do série Agent JFK, v novele Renegát.
Pokračováním diplomacie (2009), laděným do stylu Honor Harringtonové, přispěl svou troškou do mlýna Jan Kotouč. Děj románu se odehrává čistě v režii lidské rasy, která kdysi obsadila vzdálený sektor galaxie, kde vytvořila státy, jež nyní soupeří o nadvládu nad bohatou, nově objevenou hvězdnou soustavou. Autor v knize poměrně zdařile mísí bitevní scény s politikou a nevyhýbá se ani důkladnějšímu prokreslení jednotlivých aktérů.
Nakonec jsem si nechal dva svazky z Edice Pevnost. Malou elitní jednotku využil pro své účely i Shigor Birdman v Misi, která musela selhat (2005). Také zde zuří nelítostná válka mezi lidmi a mimozemšťany, přičemž ostřílená jednotka „Nowakových pirátů“ vyráží na další z rutinních akcí, která se ovšem najednou mění v boj o holý život.
A bitvou vesmírných lodí se ve Flotile Země (2006) zase zabývá Patrick Zandl. I on využívá motivu mimozemšťanů, kteří se jako obvykle pokoušejí zničit naši rodnou planetu, v čemž se jim lidé snaží zabránit. Zajímavostí knihy je využití češtiny jako oficiálního jazyka flotily, stejně jako různé drobné vtípky dokreslující jinak akční děj.

Článek je převzat z magazínu Pevnost 1/2010.