Není to další epizoda ze Školy zlomených srdcí či Tak jde čas, i když to tak z úvodu může vypadat. Jen jsem chtěla naznačit, že oproti minulému dílu Město z kostí, který byl více akční a detektivní, tentokrát románu vévodí především emoce hlavních hrdinů. Obávaný Valentýn s celou armádou démonů je i přes závěrečnou bitvu spíš jen křovím v pozadí.

V první díle fantasy série Nástroje smrti, odehrávající se v současném New Yorku, seznámila autorka čtenáře se světem lovců stínů a s mladičkou Clary, která se stala jeho součástí. No vlastně jí vždy byla, jen to před ní její matka tajila. Ta teď leží v kómatu v nemocnici poté, co ji její děti dokázaly vyrvat z rukou jejich domněle mrtvého otce Valentýna.

Valentýn chystá válku proti Spolku lovců stínů a na pomoc si povolává samotného Démona strachu. K uskutečnění svého plánu, shromáždění armády démonů se zmocní dalšího z nástrojů smrti – Meče duše, a při té příležitosti vyvraždí mlčenlivé bratry v Tichém městě. Do podezření z napomáhání Valentýnovi se dostává jeho syn Jace, podle inkvizitorky Spolku kukaččí mládě v hnízdě Institutu. Arogantní chlapec neuznává autority, otcova spartánská výchova ho naučila kolem sebe stavět zeď, za kterou téměř nikoho nepustí, maximálně svého přítele Aleka a sestru Clary.

Příběh tentokrát není postaven na rozřešení zápletky, jde spíše o sled událostí, které čtete jedním dechem a jste netrpěliví, co se stane na další stránce. Nejen že se děti musí znovu postavit svému šílenému otci, ale zároveň bojují se svými rozbouřenými city. Jace a Clary se snaží jeden druhému vyhýbat, ale jsou k sobě nezadržitelně přitahováni. Clary to navíc komplikuje kamarádský vztah k Simonovi, ke kterému by chtěla cítit něco víc, protože ví, že on ji miluje, ale její cit k němu tak silný není. Je však dost pevný na to, aby se kvůli Simonovi vrhala do krkolomných nebezpečí. Simonova proměna je nečekaným zpestřením příběhu, chlapec se tak z nemotorného obyčejného civila stává věrným spojencem,přestože je podsvětanem, jak jim opovržlivě lovci stínů říkají.

V románu jsou nakousnuty důležité informace, které však nejsou dotaženy do konce. Nezbývá než doufat, že se nejedná o zapomenuté drobky či slepé uličky a že budou vyjasněny v dalším pokračování. Ať už se jedná o vyšší schopnosti Clary a Jace, jejich sourozenecký vztah či blok na Claryiných vzpomínkách.

Vyprávění má spád, akci i humor, ale chybí tu počáteční poutavost z objevování nového světa z prvního dílu. Clary už není ta Alenka v říši divů, pestrost tak románu dávají jen rozvířené city hlavních hrdinů, což si dnes mladí čtenáři žádají, ale autorka mohla lépe využít příležitostí, které jí její mnohovrstevný svět nabízí. Používá však příliš černo-bílé nazírání na hrdiny. Valentýn představuje jediného nepřítele a ztělesnění zla. O ostatních postavách nemáme důvod pochybovat, nečekáme žádné skryté úmysly. Přitom jsou to hrdinové rozmanití a je jim věnován dostatek prostoru, stačilo by si s nimi jen trochu víc pohrát.

Město z popela je dějově slabší díl než předchozí Město z kostí, přesto si nenechám ujít pokračování, opravdu jsem zvědavá, co dalšího si osud pro Clary a Jace přichystá. Přes zmíněné výtky píše autorka poutavě, vtipně a příjemně brnká na emocionální struny mladých čtenářů.

• Cassandra Clareová: Město z kostí
• vydal: Mladá fronta, Praha 2010
• přeložila: Eva Maršíková
• přebal: Cliff Nielsen
• 400 stran / 359 Kč

  Autorka recenze je redaktorkou webu Děti noci.