Město snících knih, Walter Moers
 |
V hlubokých, studených
a prázdných síních
Kde ke stínům se druží stíny
Kde staré knihy sní své sny
O časech dávných, stromových,
Kde z uhlí diamant se rodí
Však neuvidíš světlo radosti
Tam Zámkem stínů duch ten chodí
Král stínů jméno Jeho milosti
Varování Tady příběh začíná. Vypráví, jak jsem se stal vlastníkem Krvavé knihy a získal si orm. Není to příběh pro lidi bez hroší kůže a se slabými nervy – těm bych také doporučoval, aby knihu hned položili zpátky na polici a vytratili se do oddělení literatury pro děti. Huš, huš, zmizte, vy pijáci heřmánkového čaje a uplakánci, vy bačkorové a mazlíčci, tohle tady je příběh o místě, na kterém je čtení ještě opravdovým dobrodružstvím! A dobrodružství definuji docela staromódně podle Slovníku zamonštiny: „Odvážný podnik inspirovaný touhou po vědění nebo nerozvážností, s aspekty ohrožení života, nevypočitatelně nebezpečný a mnohdy s fatálním koncem.“
Ano, hovořím o místě, kde čtení ještě může člověka dohnat k šílenství. Kde knihy dokážou zranit, otrávit, ba dokonce zabíjet. Jen kdo je vskutku připraven kvůli četbě této knihy akceptovat podobná rizika, kdo je připraven hrát o svůj život, aby se mohl podílet na mém příběhu, jen ten by mne měl následovat k příštímu odstavci. Všem ostatním gratuluji k jejich zbabělému, ale zdravému rozhodnutí stáhnout se zpět. Mějte se, vy baby! Přeji vám dlouhé a k smrti nudné bytí a s touto větou vám mávám adieu!
Tak. A poté, co jsem své čtenářstvo patrně redukoval na nepatrný oddíl smělců, chtěl bych přítomné co nejsrdečněji uvítat – buďte pozdraveni, mí stateční přátelé, z takových, jako jste vy, se rekrutují dobrodruzi! Pak tedy neztrácejme čas a vydejme se na cestu. Nebo je to cesta, co podnikáme, antikvární pouť do Knížkova, města snících knih. Pevně si zavažte boty, dlouhý kus půjdeme po kamenité, nerovné půdě, pak jednotvárnou savanou, na které stojí hustá, po pás sahající a jako břitva ostrá tráva. A nakonec po temných, nebezpečných stezkách labyrintu hluboko do nitra země. Nemohu předvídat, kolik se nás vrátí. Mohu vám jen doporučit, abyste neztráceli odvahu – ať už nás potká cokoli.
A neříkejte, že jsem vás nevaroval!
Do Knížkova
Když putujete západní Zamonií po náhorní planině Dullu směrem k východu, až konečně projdete vlnícím se mořem trávy, otevře se náhle dramatickým způsobem horizont a můžete hledět do nekonečných dálav ploché krajiny, která posléze přechází ve Sladkou pouš¬ť. V řídce porostlé pustině může cestovatel při dobrém počasí a jasném vzduchu rozeznat skvrnu, která se, jak rázně pochoduje směrem k ní, rychle zvětšuje, pak nabývá hranatých forem, dostává špičaté střechy a nakonec se ukáže být oním legendami opředeným městem, které nese jméno Knížkov.
Už z dálky je můžete zvětřit. Je cítit starými knihami. Je to, jako byste otevřeli dveře gigantického antikvariátu, jako kdyby se zvedla bouře čistě z knižního prachu a vála vám přímo do obličeje plesnivinu milionů rozpadajících se foliantů. Jsou lidé, kteří tento pach nemají rádi, kteří se otočí na podpatku, když jim stoupne do nosu. Připouštím, není moc příjemný, je beznadějně nemoderní, je v něm tlení a rozpad, pomíjivost a plíseň – ale taky něco docela jiného. Jeho lehce nakyslá složka, upomínající na vůni citroníků. Vzrušující aroma staré kůže. Ostrý, inteligentní parfém tiskařské černi. A nakonec, nade vším, uklidňující odér dřeva.
Nemluvím o živém dřevě, o lesích vonících pryskyřicí a čerstvým jehličím jedlí, mluvím o mrtvém, kůry zbaveném, vyběleném, rozemletém, propraném, klíženém, válcovaném a zastřiženém dřevě – krátce: o papíru. Ó ano, mí zvídaví přátelé, teď ji také cítíte, tu vůni, která vám připomíná dávno zapomenuté znalosti a prastaré řemeslné tradice. A teď už sotva potlačujete přání co možná nejdříve otevřít nějakou antikvární knihu, pravda? Tak tedy zrychleme svůj pochod! S každým krokem směrem ke Knížkovu se vůně stává intenzivnější a lákavější. Stále zřetelněji rozeznáváme špičaté štíty domů, ze střech se tyčí sta a tisíce štíhlých krbových komínů, zatemňujících nebe svým hustým dýmem, k aromatu knih se přidávají další: právě svařené kávy, čerstvě upečeného chleba, masa, které se okořeněné griluje nad dřevěným uhlím. Znovu zdvojnásobíme své tempo a k palčivému přání otevřít knihu se přidává touha po šálku kakaa se skořicí a kousku ještě teplé bábovky.
Nakonec dosáhneme hranice města, unavení, hladoví, žízniví, zvědaví – a trošku zklamaní. Není tady žádná působivá hradba, žádná střežená brána – třeba v podobě obrovské knihy, která by se po našem zaklepání s vrzáním otevřela – ne, jen pár úzkých ulic, po kterých spěchající Zamoňané nejrůznějších forem bytí do města vstupují nebo je opouštějí. A většina z nich tak činí s hromádkou knih pod paží, mnozí jich táhnou za sebou celý vozík. Město jako každé jiné – kdyby tady nebyly všechny ty knihy.
Tak jsme zde, mí odvážní přátelé, na magické hranici Knížkova – je to tady, kde město zcela nedramaticky začíná. Hned překročíme jeho neviditelný práh, vstoupíme do něj a prozkoumáme jeho mysteria.
Hned.
Ale předtím bych se ještě rád na chvíli zastavil a zpravil vás o tom, z jakých důvodů jsem se vlastně vydal na cestu sem. Každá cesta má svůj podnět, a má co dělat s omrzelostí a mladickou nerozvážností, s přáním vymanit se z navyklých poměrů a poznat život a svět. Kromě toho jsem chtěl splnit slib, který jsem dal umírajícímu a v neposlední řadě vydat se po stopách fascinujícího tajemství. Ale hezky popořadě, přátelé!
V Dračí tvrzi
Když mladý obyvatel Dračí tvrze (Pozn. překl.: Kdo jen trochu zná zamonskou historii nebo literaturu, ten ví, že Dračí tvrz je jeskyněmi provrtaná skála v západní Zamonii, která se zvedá nad náhorní planinu Dullu nedaleko od jezera Loch Loch. Tvrz obývají zpříma chodící a mluvící draci, kteří všichni holdují spisovatelství – jak k tomu došlo, to si prosím mohou nevědoucí přečíst na jiném místě. Viz „Od Dračí tvrze k Bloxbergu – poloviční biografie Hildegunsta z Mýtotesů“ v knize Níček a Mřenka nebo též pasáž na str. 41–69 v románu Rumo a zázraky v tmách. Pro další četbu této naší knihy to ostatně nemá žádný význam.) dozraje do čtenářského věku, přidělí mu jeho rodiče takzvaného poetického kmotra. To je většinou osoba z příbuzenstva nebo užšího kroužku přátel, která je od tohoto okamžiku zodpovědná za výchovu mladého dinosaura ke spisovatelství. Kmotr svého svěřence naučí číst a psát, doporučuje mu četbu, přivádí jej k zamonské poezii a vyučuje ho spisovatelskému řemeslu. Vyslechne si jeho básně a obohacuje jeho slovní zásobu – a tak dále a tak podobně, samá opatření, která jsou užitečná pro umělecký rozvoj jeho kmotřence.
 |
Mým poetickým kmotrem byl Dancelot z Veršořezů. Když mne přijal za svého kmotřence, bylo mu už přes 800 let, strýček z rodiny mé matky, starý jako kameny Dračí tvrze. Strýc Dancelot byl solidní veršotepec bez vyšších ambicí, básnil na objednávku převážně chvalozpěvy pro slavnostní příležitosti, kromě toho platil za nadaného autora přípitkůa pohřebních projevů. Vlastně byl více čtenářem než spisovatelem, spíše si literaturu užíval, než aby ji tvořil. Seděl v nesčetných porotách, organizoval soutěže básníků, byl lektorem na volné noze a ghostwriterem. Sám napsal jednu jedinou knihu – O rozkoších zahrady –, ve které působivým jazykem tematizoval tučnění květáku a filozofické implikace kompostování. Dancelot miloval svou zahradu skoro stejně jako literaturu a nikdy jej neunavilo vysvětlovat mi paralely mezi zkrocenou přírodou a uměním poezie. Vysazení záhonu jahod a sepsání básně pro něj stály na stejné úrovni, odpočítané řádky chřestu srovnával se vzory rýmů, hromada kompostu byla jako filozofický esej. Musíte mi dovolit, mí trpěliví přátelé, abych krátce citoval z jeho již dávno vyprodaného díla – Dancelotův popis prostého modrého květáku vám o něm zprostředkuje daleko živější dojem, než bych to já dokázal tisíci slovy.
Nemálo překvapí drezúra modrého květáku. Tady musí pro změnu posloužit květy, a nikoli listy. Květenství zahradník vychová k temporárnímu chorobnému hladu po tuku. Nesčetná, do kompaktního klobouku stěsnaná poupátka květů včetně stonků ztuční v neforemnou masu rostlinného špeku. Z květáku se tedy stane květina, která ještě před svým rozkvětem utone ve vlastním tuku, přesněji řečeno: množství utonulých květin, zvrhlé latovité květenství. Jak, pro všechno na světě, se může toto překrmené stvoření se svými sádlem nateklými semeníky dále rozmnožovat? Také ono se po nepřirozené odbočce vrací zpět ke své nátuře. Zahradník mu k tomu ovšem nenechává čas, sklízí je na vrcholu jeho poblouznění, totiž ve stadiu nejvyššího a nejchutnějšího ztučnění – tehdy, když se rostlinný tlouštík chutí rovná karbanátku. Pěstitel semen naproti tomu nechá modrou masu nerušenu v jejím koutku zahrady, aby se navrátila ke svému lepšímu já. Když k ní přijde po třech týdnech, najde namísto dvou kilogramů rostlinného špeku včelami, bludičkami a chrousty obklopený kyprý trs květů. Dříve nepřirozeně ztloustlé něžně modré stonečky svou tloušťku proměnily v délku a masité lodyhy nyní na svých koncích nesou početné řídce rozeseté žluté kvítky. Těch několik nezničitelných mezi poupaty se zbarví modře, nalije se, rozkvete a vytvoří semena. Tento malý statečný houfec nezáludných a věrných přátel přírody zachraňuje rod květáků.
Ano, tohle je Dancelot z Veršořezů, jeho styl. Svázaný s přírodou, zamilovaný do řeči, vždycky precizní pozorovatel, optimistický, trošičku šroubovaný a co možná nejnudnější, kdykoli se jednalo o předmět jeho literární práce: o květák.
Mám na něj jen dobré vzpomínky, až na ty tři měsíce, co jej – během jednoho z častých obléhání Dračí tvrze – do hlavy zasáhla kamenná střela z praku a on pak byl přesvědčený, že je skříní plnou nevyčištěných brýlí. Tehdy jsem se obával, že se ze světa svých šílených představ již nikdy nevrátí, ale pak se z těžkého úderu do hlavy přece jen zotavil. Podobně zázračné uzdravení se při Dancelotově poslední chřipce bohužel nekonalo.
Dancelotova smrt
Když Dancelot po 880 letech naplněného dinosauřího života vydechl naposledy, bylo mi teprve pouhých sedmdesát sedm let a Dračí tvrz jsem ještě nikdy neopustil. Dancelot zemřel následkem vlastně nezávažné chřipkové infekce, která však přespříliš zatížila jeho už oslabený imunitní systém (událost, která ještě prohloubila mé zásadní pochyby o spolehlivosti imunitních systémů). A tak jsem v onen nešťastný den seděl u jeho smrtelného lože a zaznamenával následující dialog, neboť můj poetický kmotr mne požádal, abych jeho poslední slova zaprotokoloval. Ne snad, že by byl tak ješitný, aby chtěl zachovat světu své vzdechy umírajícího, ale protože věřil, že je to pro mne jedinečná příležitost dostat se v této speciální oblasti k autentickému materiálu. Zemřel tedy tak říkajíc při výkonu své povinnosti poetického kmotra.
Dancelot: „Umírám, synku.“
Já (bojuje se slzami, bezeslovně): „Úúú…“
Dancelot: „Jsem dalek toho, abych z fatalistických motivů nebo pro filozofující stařeckou shovívavost tento fakt vítal, ale budu se s ním patrně muset smířit. Každý dostane jen jeden sud a můj byl dosti plný.“
(Zpětně se raduji, že použil obraz plného sudu, protože to naznačuje, že svůj život považoval za bohatý a naplněný. Hodně toho dosáhl ten, koho jeho život upomíná na plný sud, a ne na prázdný kbelík.)
Dancelot: „Poslouchej, chlapče, nemohu ti toho moc odkázat, každopádně ne v ohledu pekuniárním. To víš. Nejsem žádný z těch přebohatých spisovatelů, kteří své honoráře pytlují ve sklepě. Zdědíš mou zahradu, ale vím, že si ze zeleniny mnoho neděláš.“
(To byla pravda. Jak o mladý drak jsem si mohl s uctíváním květáku a ódami na rebarboru v Dancelotově knize o zahradě počít jen málo a nijak jsem se tím netajil.T eprve v pozdějších letech Dancelotova setba vzklíčila, dokonce jsem si sám pořídil zahradu, pěstoval modrý květák a získal ze zkrocené přírody mnohou inspiraci.)
Dancelot: „Jsem te2 právě dost plonkový…“
(Přes skličující situaci jsem nedokázal potlačit vyprsknutí, protože použití slova „plonkový“ v jeho stavu v sobě nechtěně mělo cosi komického, bylo to nevhodné sáhnutí do šuplíku černého humoru – jaké by mi Dancelot v kterémkoli z mých manuskriptů patrně podtrhl červeně. Ale mé vyprsknutí do kapesníku mohlo projít také jako slzavé smrkání.)
Dancelot: „… a nemohu ti proto materiálně nic zůstavit.“
(Odmítavě jsem mávl a vzlykal, tentokrát pohnutím. Právě umíral a současně si dělal starosti o mou budoucnost. To bylo dojemné.)
Dancelot: „Ale vlastním něco, co je podstatně hodnotnější než všechny poklady Zamonie. Přinejmenším pro spisovatele.“
(Pohlédl jsem na něj uslzenýma očima.)
Dancelot: „Ano, dalo by se říci, že je to vedle ormu asi to nejcennější, co může spisovatel za svého života získat.“
(Dost to natahoval. Já na jeho místě bych se snažil podat nezbytné informace v potřebné krátkosti. Předklonil jsem se.)
Dancelot: „Jsem vlastníkem nejvelkolepějšího textu veškeré zamonské literatury.“
(Ach jé, pomyslel jsem si. Buď je to delirium, nebo mi chce odkázat svou zaprášenou knihovnu a mluví o prvním vydání Rytíře Lempla, onom prastarém tlustospisu od Gryfia z Ódastruhů, kterého jako spisovatele považoval za tak příkladného a já za tak nudného.)
Já: „Co tím myslíš?“
Dancelot: „Před nějakým časem mi jistý mladý zamonský básník žijící mimo Dračí tvrz poslal rukopis. S obvyklým ostýchavým blábolem, že to je jen skromný pokus, váhavý krok do nejistoty a tak dále, a zda bych mohl říct, co si o tom myslím – a mnohé díky předem!
Inu, uložil jsem si jako povinnost všechny tyhle nevyžádaně zaslané manuskripty také přečíst a mohu právem tvrdit, že mne tato četba stála nikoli nepodstatnou část mého života a nějaké ty nervy.“
 |
(Dancelot si nezdravě odkašlal.)
Dancelot: „Ale příběh nebyl dlouhý, jen pár stran, právě jsem seděl u snídaně, nalil si šálek kávy, noviny už jsem přečetl, tedy jsem se do toho pustil – každý den jeden dobrý skutek, vždy3 víš, tak proč ne hned u snídaně, budu to mít za sebou. Dlouholetá zkušenost mě připravila na obvyklé koktání nějakého mladíka zápasícího se stylem, gramatikou a světobolem, takže jsem si povzdechl a začal číst.“
(Dancelot srdceryvně vzdychnul a já nevěděl, je-li to imitace jeho tehdejšího povzdechu nebo to souvisí s jeho brzkým odchodem ze života.)
Dancelot: „Když jsem asi o tři hodiny později znovu sáhl po šálku, byl pořád ještě po okraj plný a káva byla ledově studená. Pro přečtení té historky jsem ale nepotřeboval tři hodiny, nanejvýš pět minut – musel jsem zbývající čas zůstat nehybně sedět s dopisem v ruce, svým způsobem ve stavu šoku. Obsah dopisu mne dokázal zasáhnout silou, jakou by jinak měla asi jen střela z praku.“
*(Probudily se ve mně nepříjemné vzpomínky na dobu, kdy se Dancelot považoval za skříň plnou nevyčištěných brýlí – a pak, musím se tady přiznat, jsem si pomyslel něco neslýchaného. Protože co mi v následujícím okamžiku prolétlo hlavou, bylo, exaktně citováno, toto: „Doufám, že teď nenatáhne brka dřív, než mi poví, co bylo v tom prokletém dopise.“
Ne, nepomyslel jsem si: „Doufám, že nezemře“ nebo „Musíš žít, můj poetický kmotře!“ nebo něco podobného, nýbrž výše stojící větu a stydím se dodnes, že se v ní objevilo ono „natáhnout brka“. Dancelot uchopil mé zápěstí a sevřel je jako svěrákem. Po zvedl se a hleděl na mne široce rozevřenýma očima.)*
Dancelot: „Poslední slova umírajícího – a ten ti chce sdělit něco vzrušujícího! Pamatuj si tenhle trik! Pak nikdo nemůže přestat číst! Nikdo!“
(Dancelot umíral a nic pro něj v tomto okamžiku nebylo důležitější, než mne naučit takový triviální trik jarmarečních pisálků – to bylo poetické kmotrovství v nejdojemnější dokonalosti. Rozechvěle jsem zavzlykal, Dancelot uvolnil své sevření a klesl zpět do podušek.)
Dancelot: „Ten příběh nebyl dlouhý, deset rukou psaných stránek, ale nikdy, rozumíš, nikdy v celém svém životě jsem nečetl něco alespoň přibližně tak dokonalého.“
(Dancelot byl celý svůj život posedlý čtením, byl možná nejpilnějším čtenářem v celé Dračí tvrzi, o to více na mne zapůsobilo jeho tvrzení. Nekonečně vystupňoval mou zvědavost.)
Já: „Co tam stálo, Dancelote? Co?“
Dancelot: „Poslechni, chlapče, už nemám tolik času, abych ti ten příběh vyprávěl. Leží v prvním vydání Rytíře Lempla, které bych ti chtěl spolu s celou svou knihovnou odkázat.“
(Vždyť jsem to tušil. Mé oči se znovu naplnily slzami.)
Dancelot: „Vím, že jej zrovna moc rád nemáš, ale dokážu si představit, že ti Ódastruh jednoho dne přiroste k srdci. Je to otázka věku. Příležitostně do něj nahlédni.“
(Přislíbil jsem to statečným přikývnutím.)
Dancelot: „Co ti chci říci: Ten příběh byl tak dokonale napsán, tak bezchybný, že radikálně změnil můj život. Rozhodl jsem se úplně nechat psaní, protože nikdy bych nedokázal vytvořit něco alespoň přibližně tak perfektního. Kdybych ten příběh nečetl, tak jsem se dále řídil svými difusními představami o vysoké literatuře, tak asi v cenové třídě Gryfia Ódastruha. Nikdy bych se nedozvěděl, jak skutečně vypadá dokonalá poezie. Ale te2 jsem ji držel v rukách. Rezignoval jsem, ale rezignoval jsem s radostí. Neodešel jsem na odpočinek z lenosti nebo strachu nebo jiných nízkých motivů, nýbrž kvůli pokoře před skutečnou uměleckou aristokracií. Rozhodl jsem se zasvětit svůj život službě řemeslným aspektům psaní. Držet se věcí, které jsou sdělitelné. Vždyť víš: květák.“
(Dancelot udělal dlouhou přestávku.Už jsem si skoro myslel, že zemřel, ale pak pokračoval.)
Dancelot: „A poté jsem udělal největší chybu svého života: Napsal jsem onomu mladému géniovi dopis, ve kterém jsem mu doporučil, aby se i se svým manuskriptem vydal do Knížkova a našel si tam vydavatele.“
(Dancelot si znovu ztěžka povzdechl.)
Dancelot: „To byl konec naší korespondence. Už nikdy jsem o něm neslyšel. Pravděpodobně uposlechl mé rady, na cestě do Knížkova měl nehodu, padl do rukou lupičů nebo polních démonů. Měl jsem spěchat k němu, podržet nad ním a jeho dílem svou ochrannou ruku – a co jsem udělal? Poslal jsem jej do Knížkova, do jámy lvové, města plného lidí, kteří na literatuře vydělávají peníze, skrblíkůa mrchožroutů. Do města obývaného samými nakladateli! Právě tak jsem jej mohl poslat do lesa vlkodlaků, se zvonem na krku!“
(Můj poetický kmotr chroptěl, jako by se zalykal krví.)
Dancelot: „Doufám, že všechno, co jsem u něj udělal špatně, jsem napravil u tebe, můj chlapče. Vím, že máš na to, stát se jednou největším spisovatelem Zamonie. Že si získáš orm. A přečíst si onen příběh ti pomůže, aby ses dostal až tak daleko.“
(Dancelot pořád ještě visel na staré víře v orm, svého druhu mysteriózní sílu, která prý proudí mnohým básníkem v okamžicích nejvyšší inspirace. Nám mladým a předsudky nezatíženým spisovatelům připadal tenhle staromódní hokuspokus směšný, ale z respektu vůči poetickým kmotrům jsme se cynických poznámek zdržovali. Ne však, když jsme byli sami mezi sebou. Znám stovky vtipů o ormu.)
Já: „Slibuji, Dancelote.“
Dancelot: „Ale nenech se odstrašit! Šok, který tě přitom potká, bude strašný! Ztratíš veškerou naději, budeš se chtít vzdát kariéry spisovatele. Možná budeš pomýšlet na sebevraždu.“
(Bláznil? Tak na mne nemohl zaúčinkovat žádný text na světě.)
Dancelot: „Tu krizi musíš překonat. Vydej se na cesty! Projdi Zamonii! Rozšiřuj si obzory! Poznej svět! A někdy později se tvůj šok promění v inspiraci. Pocítíš přání vyrovnat se té dokonalosti. A jednoho dne jí dosáhneš, nevzdáš-li se. Je v tobě něco, chlapče můj, čím nedisponuje nikdo v téhle tvrzi slepýšů.“
(Slepýšů? Proč se začínala chvět jeho oční víčka?)
Dancelot: „Ještě jedno si, chlapče, musíš pamatovat: Nezáleží na tom, jak nějaký příběh začíná. Ani na tom, jak končí.“
Já: „Nýbrž?“
Dancelot: „Nýbrž na tom, co se stane mezitím.“
(Za celý svůj život nevykládal takové banality. Lo učil se nyní jeho rozum?)
Já: „Budu si to pamatovat, Dancelote.“
Dancelot: „Proč je tady vlastně tak chladno?“
(Bylo šílené vedro, protože jsme navzdory letnímu žáru rozdělali pro Dancelota v krbu mohutný oheň.Po díval se na mne zlomeným pohledem – ve kterém už se zrcadlil triumfující Smr¬ák.)
Dancelot: „Tak zatraceně chladno… nemůže někdo zavřít dveře od skříně? A co dělá támhle v rohu ten černý pes? Proč se na mě tak kouká? Jak to, že má brýle? Nevyčištěné brýle?“
(Pohlédl jsem do kouta, kde jako jediná živá bytost seděl ve své síti pod stropem malý zelený pavouk.Dan celot pomalu a těžce vydechl a zavřel oči navždy.)
- Copyright © 2004 by Piper Verlag GmbH, Mnichov
- Translation © 2012 by Pravoslav Prokeš
- Design by Walter Moers, Oliver Schmitt.
- Vydalo nakladatelství Talpress jako svou 565. publikaci.
- Jazyková redakce: Květa Svárovská a Olga Tesařová.
- Sazba: Tomáš Kropáček. Tisk: Ekon Jihlava.
- První vydání, Praha 2013.
- Všechna práva vyhrazena.
- Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.
- ISBN 978–80–7197–451–2