Meč strachu, Antonín Thurnwald
 |
Jméno Antonína Thurnwalda není v české fantasy úplně neznámým pojmem. Někteří čtenáři si jistě vzpomenou na jeho debutovou knihu Gramarínová věž, která před několika lety vyšla v nakladatelství Wales. Byla to vlastně sbírka povídek, jejichž jednotícím rámcem byl stejný svět a povětšinou i hlavní hrdinové. Ke kladům přitom patřil zajímavý nápad kombinující fantasy s podsvětím mafiánského typu, k záporům zase poněkud nevěrohodné provedení.
Nakladatelství Wales nyní posílá na pulty knihkupectví už druhou Thurnwaldovu knihu – Meč strachu. Kam se autor za těch pár let posunul a s čím vlastně přichází? Letmé listování v knize vzbuzuje dojem, že změn asi nebude mnoho. I Meč strachu je totiž koncipovaný jako povídková sbírka, jen autor zvětšil šíři svého záběru a podíval se do různých koutů světa, jejž s takovou pílí vytvořil. Pouze dva texty přitom spojuje stejná hlavní postava, zbylé dva jsou zcela samostatné solitéry.
Povídkou, která celou knihu otvírá, je Žíla. Autor se v ní pokusil využít výhody rozmáchle pojatého epického příběhu, na nějž narouboval další dějovou linii cílenou jen na jednu konkrétní postavu. Tou je shodou okolností trpaslík Artan Horthwinte, jehož životní peripetie se nahodile střídají s popisy krvavé invaze severských válečníků na Jih. Obě větve příběhu ale působí zcela nezávisle, teprve ve finále se v jistém smyslu nakrátko spojí v závěrečné pointě.
Původní autorův záměr sice nebyl špatný, ovšem jeho zpracování dost pokulhává. Na jedné straně se tu projevuje živý přirozeně působící Artanův příběh, proti němuž ovšem stojí pateticky a mírně archaicky vedené vyprávění odpovídající svým stylem spíše staré báji. Celkově pak působí obě části příliš nesourodě a odlišně, než aby text mohl více zaujmout. Navíc ani nepravidelné střídání jednotlivých vhledů nijak neprospívá celkové kontinuitě příběhu.
To druhá povídka Znamení vlka je mnohem lepší „kafe“. Autor děj příběhu tentokrát zasadil do temného kouta svého universa, aby tu vyprávěl příběh rytíře Hertze von Barstowa, člena řádu Rytířů Chrámu Vlka z Tempelhofenu. Toho se jeho mocní příbuzní snaží neustále chránit před nebezpečím, ovšem Hertz se cítí být skutečným rytířem a chce bojovat. Když je ale vyslán do zapadlé vesnice v lesích, aby tu zlikvidoval jakousi nestvůru, ani zdaleka netuší, co nakonec odhalí. A že toto odhalení změní jeho život jednou provždy.
Tady Thurnwald poprvé zabodoval. Drsný, temně temný příběh s výraznými hororovými prvky si nenápadně, ale se vší rozhodností získává čtenářovu pozornost. Velký podíl na tom má hlavní hrdina, kterého autor podává jako vnitřně silného bojovníka se špetkou zaklínačovského komplexu a správnou mírou zdravé tvrdohlavosti. Hertz von Barstow je opravdový rytíř a jako takový se chová i jedná. Má ovšem velmi zdatného a zákeřného protivníka, což ho nutí vydolovat ze sebe to nejlepší, aby mu mohl být rovnocenným soupeřem.
Cesta von Barstowa pokračuje v třetí povídce Meč strachu. Tady jako tajemný ochránce města musí zajistit, aby se nestvůrná temná moc ukrývající se v bizarním obrazu nedostala na svobodu. Ovšem i když je tato moc spoutána, přece jen se jí podaří přivolat si pomoc. Do města přijíždí šílená inkvizitorka Sjödre doprovázená svou zabijáckou kompanií. Má před sebou jen jeden cíl, dostat se konečně k obrazu a získat pro sebe jeho moc. Je jí jedno, kolik lidí to zaplatí životem…
Meč strachu je snad ještě silnější a temnější, než bylo Znamení vlka. Autor zde brutální realitu svého světa přivádí až k extrému v podobě šílené sadistky Sjödre a konfrontuje ji s nemilosrdnou spravedlností Strážce. Příběh se odvíjí ve dvou hlavních dějových liniích, z nichž jedna se věnuje inkvizitorce a jejím rabiátům, druhá zase obyvatelům města a ve finále i Strážci. Příběh je svěží a má i švih, dokáže ihned zaujmout a trochu i šokovat. Zajímavá je rovněž myšlenka obrazu coby sídla temné moci, vzpomínám si ovšem, že s velmi podobným námětem jsem se setkal v jedné knize z Warhammeru.
Knihu pak uzavírá Fantom chrámu, v němž se autor opět vrací ke svým oblíbencům z první knihy, čaroději Julianovi z Amberdaxu a bojovnici Lieně. Tato dvojice má nyní před sebou další nelehký úkol, který je přivede až do podzemí tajného chrámu sekty vrahů. Ti totiž najednou zjistili, že v podzemí se zabydlel smrtelně nebezpečný tvor, kterého nejsou s to vyhnat. A tak se stane nemyslitelná věc, vrazi musí požádat o pomoc a otevřít dveře chrámu návštěvníkům.
I zde autor rozvíjí vícevrstevný příběh plný magie a intrik, v němž nechybí dějové zvraty a překvapivá odhalení. Osudy jednotlivých postav se přitom protínají na těch nejneočekávanějších místech a mistrně vymyšlené plány i skvěle rozehrané hry končí často v nenávratnu. Děj má rychlý spád a příběh se dobře čte, ovšem občas působí trochu nepřehledně a zmateně. Přesto musím říci, že vůbec není špatný.
Druhá kniha Antonína Thurnwalda je bohužel poskládána z příliš odlišných textů a právě roztříštěnost je jejím největším záporem. Větší množství témat a motivů a málo společných prvků dokáže mnohé čtenáře odradit, zejména když úvodní povídka není právě nejlepší. Přesto jsou tu jisté náznaky, které ukazují, že Thurnwald má na to, aby napsal něco mnohem lepšího. Obzvláště jeho Hertz von Barstow je velmi podařená postava, a kdyby se mu více věnoval, jistě by z něj dokázal vykřesat mnohem více dobrých příběhů. Ostatně ani mág Julian není ztracený případ. Chce to prostě jen soustředit se na jedno téma a věnovat se mu pořádně.
- Antonín Thurnwald: Meč strachu
- vydal: Wales, Praha 2007
- obálka: Oliviero Berni
- 220 stran / 179 Kč
