Sedmnáctiletá Reagan Elizabeth Hillisová je zvyklá přes noc měnit identitu, lhát všem přátelům, které kdy měla, a odehnat každého, kdo by se jí snad dostal příliš blízko k tělu.

Reagan je od dětství cvičená v boji na život a na smrt a umí bravurně zacházet s jakoukoli zbraní, protože se od ní očekává, že půjde ve stopách rodičů a rozšíří řady nejmocnější tajné služby na světě, Černých andělů.

Zamilovat se do kluka od vedle rozhodně neměla v plánu. Nyní se musí rozhodnout, jestli využije své obrovské předpoklady a vrhne se do života plného nebezpečí, pro který byla vychována, nebo poslechne srdce a zvolí existenci obyčejného člověka, po níž vždycky toužila.

Když jí ale nepřátelé unesou rodiče, jde rozhodování stranou. Reagan velice rychle zjistí, jak moc se ostrá akce liší od výcviku, a jestli se může spolehnout na lidi kolem sebe. Zvlášť na ty, kterým dosud musela lhát.

Zoufalá a vyděšená v sobě musí najít Černého anděla…

Pohlédnu na číslice na displeji mého telefonu. Ještě třicet minut střelby na terč a budu se moct pustit do domácích úkolů. Nadechnu se a otřu si čelo hřbetem ruky. Stále je zbrocené potem po běhání a hodině krav magy s mámou. Protřepu si ruce. Stojím sama na tiché střelnici a vzrušení z boje mi pomalu začíná vyprchávat z těla.

Dnes večer mi můj Glock 22 přijde těžší než jindy. Nejspíš jsem unavenější, než si můj mozek uvědomuje. Namířím pistoli na postavu na terči a stisknu spoušť.

Prásk. Prásk. Prásk. Dvě rány do srdce, jedna do hlavy.

„Reagan… Reagan!“ zaslechnu otcův tlumený hlas. Sundám si objemná černá sluchátka.

„Jo?“ zavolám v odpověď.

„Jdi do nouzové místnosti,“ křikne. Otevřu pusu, abych se zeptala, jestli to je další z mnoha cvičných poplachů, ale než stihnu cokoliv říct, tajné dveře vedoucí do sklepa se zabouchnou tak prudce, až nadskočím. Rychlý dusot obou rodičů po schodech z tvrdého dřeva mi napovídá, že se nejedná o vtip. Tohle není nácvik vloupání ani jiné krizové situace. Víc říkat nemusí. Nacpu si pistoli za kalhoty, přeběhnu do skladu zbraní, otevřu kovovou skříňku a sundám z police dva samopaly.

Pro jistotu.

„Poběž dovnitř!“ volá máma ze dveří nouzové místnosti.

„Moment, jen vezmu pár –“

„Reagan, na to není čas!“ odpoví nezvykle naléhavým tónem. Obvykle je ztělesněním téměř božského klidu, proto mi záblesk strachu v jejích očích na vteřinu ochromí kolena. Zabouchnu skříňku a kovová rána se odrazí od stěn. Vezmu zbraně do podpaží a rozběhnu se k malé nouzové místnosti. Jakmile vkročím dovnitř, táta za mnou zavře těžké ocelové dveře. Nervózně sleduju, jak horečně vyťukává šestimístný číselný kód. Z hlasitého cvaknutí západky se mi rozbuší srdce.

„Mami, co se děje?“ zeptám se a položím zbraně na betonovou podlahu.

Čekám na odpověď, ale máma je plně zabraná do zapínání monitorů přenášejících obraz ze všech bezpečnostních kamer, zabudovaných do oceli a betonu. Opřu se zády o studenou zeď. Naskočí mi husí kůže a pistole, kterou jsem si zastrčila za kalhoty, se mi zaryje do páteře. Au. Sáhnu si za záda a vytáhnu ji. Svírám teplou ocel ve studených prstech a čekám na vysvětlení.

„Co se děje?“ položím znovu tu samou otázku. Nikdy nouzovou místnost nepoužíváme. Nikdy. Byla postavená pro případy mimořádného nebezpečí, které jsme mnohokrát nacvičovali, ale žádný nikdy nenastal. Až teď. Pátrám v jejich tvářích po jakémkoliv náznaku odpovědi. Jsou celí napjatí, ve tvářích mají neproniknutelné výrazy a oči zabodnuté do monitorů. Podívám se stejným směrem a zalapám po dechu při pohledu na muže v tmavém oblečení, který prochází mým zšeřelým pokojem.

„Bože můj,“ zašeptám. Upírám pohled na monitor, na kterém cizinec s dlouhými tmavými vlasy a výraznými lícními kostmi zamíří chodbou ke kuchyni. V napřažených rukách drží pistoli a prst má na spoušti.

„To je on. Vím, že je to jeden z jeho lidí,“ řekne máma.

„Kdo to je?“ zeptám se a hlas mi přeskočí.

„Teď ne, Reagan,“ utne mě táta.

Chystám se zaprotestovat, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Položím si pistoli k nohám a založím ruce v bok. Vím, že se nemám na nic ptát, ale z jejich ustaraných tváří je mi nanic. Měla bych už být zvyklá, že přede mnou všechno tají, ale přesto to nesnáším. „Pro tvé vlastní dobro,“ říkají mi pokaždé. „Pro tvé bezpečí.“ Jako bych snad někdy v bezpečí byla. Už jen to, že jsem jejich dcera, ze mě dělá cíl. Vím, že vedou nebezpečné životy. Mají nebezpečnou práci. Jejich nepřátelé by mě bez zaváhání odpráskli uprostřed ulice.

Máma s tátou se snaží, co můžou, abych si nedělala starosti, ale neznám moc dalších šestnáctiletých holek, které mají ve skrýších kolem školy ulité zbraně, spí s nožem přilepeným páskou k čelu postele a znají deset různých způsobů, jak člověku zlomit vaz. S tím, že se neustále musím ohlížet přes rameno, se dokážu smířit, jen bych byla ráda, kdyby přede mnou přestali všechno tajit a nepředstírali, že mi vlastně nic nehrozí.

Zazvonění satelitního telefonu rozřízne ticho v přeplněném bunkru. Táta zvedne sluchátko.

„Haló?“ řekne do telefonu. Slyším mužský hlas na druhém konci linky. „Ano, je vevnitř. Než jsme se dostali do garáže, slyšel jsem, jak rozbil sklo. Zdá se, že je sám.“ Otec se odmlčí. Přistoupím o půl kroku blíž, abych slyšela odpověď dotyčného, s nímž táta hovoří. Zaslechnu jen pár slov. Pistole. Tým. Únos. Výhrůžka. Popravit. Ustoupím dozadu, zavřu oči a opřu se o ledovou stěnu. Zapátrám prsty po náramku s přívěskem se dvěma srdíčky na mém zápěstí, stisknu chladný kov mezi palcem a ukazováčkem a snažím se klidně dýchat. Rodiče mě celé roky trénovali, abych si v takovéhle situaci dokázala poradit. Vím, co mám dělat. Vycvičená bojovnice ve mně chce vyběhnout z nouzové místnosti a ustřelit tomu chlápkovi hlavu. Ale jiná část mého já – vyděšená úzkostlivá holka, kterou se v sobě snažím potlačit – doufá, že je to všechno jen zlý sen.

„Dobrá. Jistě,“ odpoví otec ostře do telefonu.

„Kdo volá?“ zašeptám k mámě.

„Někdo z CORE,“ odpoví tiše, ale nespouští pohled ze záběru bezpečnostních kamer, na kterých vetřelec prochází druhým patrem našeho domu a hledá nás v ložnicích.

„Řekli, ať zůstaneme, kde jsme,“ oznámí táta a zavěsí satelitní telefon. „Posily jsou na cestě. V centrále monitorují situaci.“

„Jak nám pomůžou, když jsou ve Washingtonu?“ zeptám se nepřirozeně vysokým hlasem.

„Všechno bude v pořádku, Reagan,“ ujistí mě máma, otočí se ke mně a podívá se na mě poprvé od chvíle, co táta zamkl dveře nouzové místnosti. Položí mi ruku na rameno. Přestože pohled jejích zelených očí je tvrdý a soustředěný, konejšivý dotyk její dlaně mě uklidní. Skoro jako by cítila, jak z mého těla vyzařují paprsky strachu, které se mi nedaří zadržet. Natáhnu paži a chytím ji za ruku. Vezme mé prsty do dlaně, stiskne je a já na vteřinu zapomenu na nouzovou místnost, nabité zbraně i na vetřelce, který se potuluje po našem domě. Na krátký okamžik se cítím bezpečně.

„Jsou tady,“ řekne táta. Podívám se nahoru na záběry z venkovních bezpečnostních kamer. Naší ulicí projíždí černé SUV a když se přiblíží k domu, zhasne přední světla.

„Kdo je tady?“ zeptám se téměř šeptem.

„Ochránci Černých andělů,“ odpoví máma a obrátí pozornost zpátky ke kamerám. Z auta vystoupí žena a muž, oba oblečeni celí v černém. Žena popojde blíž ke garáži a já ji poznám podle chůze. Teta Samantha. Ochránkyně Černých andělů, která mě střežila celý život. Když byli máma s tátou na misi, byla to právě teta Samantha, kdo se o mě staral. Jako malá jsem si myslela, že je jen má chůva, teď ale vím, že pracuje u výzvědné služby v CORE, za léta služby v armádě dostala od prezidenta medaili za statečnost a je to ta nejlepší střelkyně, jakou znám.

„Jdu po něm,“ oznámí máma, sundá si červený svetr a odhalí černé tílko. Díky pěti stům kliků, které dělá každý den posledních dvacet let, má vyrýsované svaly na pažích a perfektně ploché břicho.

„Ne, půjdu já,“ odpoví otec.

„Ty tu zůstaneš s Reagan.“

„Já chci jít taky,“ vložím se do rozhovoru. V žilách mi pulzuje adrenalin.

„V žádném případě, Reagan,“ odpoví máma. „Zůstanete tady oba.“

„Elizabeth, namouduši by mohlo –“

„Jonathane, tohle není diskuze,“ odsekne máma a otočí se zpátky k deseti bezpečnostním monitorům. „Kam šel?“ zeptá se, právě když se vetřelcovy kroky ozvou z místnosti nad našimi hlavami. Všichni obrátíme oči ke stropu a nespouštíme z něj pohled, dokud pravidelný zvuk neodezní v dálce. Obrátíme se zpátky k monitorům právě včas, abychom spatřili, jak vetřelec otevírá dveře do garáže, seběhne schody a zastaví se před velkou truhlou na nářadí. Ta ovšem ve skutečnosti není pouhou truhlou na nářadí. Skrývá tajné dveře do sklepa. Všimnu si, jak táta ztuhne, když muž zatáhne za velká kovová madla, ale dveře jsou zamčené. Dají se otevřít pouze pomocí šestičíselného kódu, který se mění každý měsíc.

Nadechnu se, ale než stihnu cokoliv říct, táta zvedne telefon a stiskne několik tlačítek. Člověk na druhém konci se ještě ani neohlásí a táta už křičí: „Je u dveří do sklepa, Thomasi, jak je možné, že o nich ví? Jen někdo zevnitř by mohl znát přísně tajnou informaci, jako je tahle!“ Odpověď z druhého konce linky neslyším. „Tak koukejte přijít na to, jak to zjistil, a potom toho hajzla, od kterého to má, strčte na doživotí za mříže, rozumíte mi?“

Táta třískne telefonem dřív, než Thomas zareaguje.

Máma se otočí a natáhne ke mně dlaň. „Reagan, dej mi zbraň.“ Její pohled je ostrý a všechny svaly v obličeji má napjaté. Sledovala jsem rodiče střílet a cvičit krav magu, jiu jitsu a muay thai celé roky, ale nikdy jsem je neviděla tyhle schopnosti skutečně použít. Sehnu se, pomalu zvednu svou oblíbenou pistoli ze země a podám ji mámě.

„Dej na sebe, prosím, pozor,“ vypáčím ze sevřeného hrdla. Nakloní se ke mně a políbí mě na tvář.

„Budu v pořádku,“ řekne a věnuje mi letmý úsměv. Potom se otočí, zvedne ruku ke dveřím a mně po páteři přejede mráz a ztratím cit v rukách i nohách. Vyťukává šestimístný kód, ale já odvracím hlavu. Podívám se na ni, teprve když se oocelové dveře odemknou. Zvednu k ní oči, abych zachytila naši možná poslední společnou chvilku.

Dělám to tak celý život. Vždycky těsně předtím, než odjedou na misi, se snažím vstřebat každičký jejich kousek. To, jak tátovy silné ruce svírají jeho oblíbený hrnek na kávu. Jak si máma jemně odhrnuje zatoulané pramínky vlasů z očí. Její polibek na mé tváři a jeho silné objetí. Zmrazím ten okamžik a pečlivě ho uchovám v paměti. Ale teď už je máma pryč.

Táta zabouchne dveře nouzové místnosti a znovu vyťuká kód. Ocelové dveře zapadnou zpátky na místo. Dál už sleduju mámu na bezpečnostních kamerách. Projde tělocvičnou a potom vyklouzne východem v rohu střelnice a tiše za sebou zavře dveře. Táta zvedne satelitní telefon a vytočí další číslo. Slyším, jak se na druhém konci ozve ženský hlas.

„Sam, zůstaň, kde jsi. Elizabeth jde ven. Je sama, tak jí kryj záda.“

Práskne telefonem, aniž by čekal na odpověď. Čelist má zaťatou. Snaží se vypadat klidně, ale široce rozšířené zorničky ho prozradí. Je skoro stejně vyděšený jako já. Horečně hledá mámu na obrazovkách. Podívám se zpátky právě ve chvíli, kdy máma proklouzne tajnými bočními dveřmi ven a běží k agentům čekajícím na příjezdové cestě. V ruce se jí leskne má pistole.

Sledujeme s tátou v hrobovém tichu, jak vetřelec znovu zatahá za ocelové dveře. Pak otevře víko číselné klávesnice a prostředníčkem začne ťukat do tlačítek. Na okamžik sklopím hlavu a modlím se. Prosím, bože, ať nezná správný kód. Podívám se zpátky nahoru a hledám mámu. Vešla znovu dovnitř do domu, zatímco druzí dva agenti se plíží k bočním dveřím garáže u zadního dvorku. Srdce mi tak moc buší, že neslyším nic jiného. Pozoruju mámu, jak vchází do předsíně, přitiskne si pistoli k hrudníku a zastaví se u garážových dveří. Začne mě znovu brnět celé tělo při pohledu na to, jak dvojice Černých andělů rozrazí boční dveře a namíří zbraně muži přímo na hlavu.

„Lehni si na zem,“ přikáže hluboký hlas z obrazovky. Zabiják se otočí, namíří pistoli na agenty a vystřelí. Prásk. Prásk. Prásk. Prásk. Teta Sam skočí po hlavě za jedno z našich SUV a střelec sáhne do kapsy pro další náboje, ale než stačí zarazit zásobník do pistole, máma se vyplíží z garážových dveří a přiběhne k němu zezadu.

„Mami!“ vykřiknu a udělám krok k obrazovkám. Táta mi sevře ramena. Máma uchopí vetřelce za paži, praští s ní o koleno a vyrazí mu pistoli i munici z ruky. Tátův stisk zesílí, když máma strčí nohu pod tu jeho. Znám ten chvat. To ona mě ho naučila. Plnou silou ho srazí na záda. Slyším třesknutí lebky o chladný beton a zachroptění. Muž zoufale zalapá po dechu, když mu máma přitiskne hlaveň pistole k čelu.

„Kdo tě poslal?“ zeptá se ho. Vetřelec neřekne nic, jen zamručí bolestí. „Kdo tě poslal?“ zopakuje máma důrazněji a zaryje mu hlaveň do pravého spánku. Muž pomalu zvedne hlavu z podlahy garáže a pohlédne na ni. Nic neříká, jen jí upřeně zírá do očí. Čekám, že každou chvíli odhalí identitu loutkáře, který tahá za jeho nitky, ale místo toho jí plivne do tváře. Z plic mi vyprchá všechen vzduch. Vytřeštěně sleduju, jak máma napřáhne ruku s pistolí. Tátův stisk na mých ramenou opět zesílí. Máma zvedne pohled k bezpečnostní kameře. Vzpomene si, že se dívám, a vrátí hlaveň pistole k jeho spánku.

„Nestojíš za to,“ sykne. Kolenem mu tiskne hruď k zemi, zatímco teta Sam a druhý agent ho prohledají, jestli u sebe nemá další zbraně. Na zemi zachřestí vražedná sbírka pistolí, nožů, munice a provazů z jeho kapes.

Satelitní telefon znovu zazvoní.

„Mají ho,“ oznámí táta. Zaslechnu ve sluchátku Thomase. „Ne. Ne. Potřebujeme ho živého. Řekni jim, ať ho přivezou do Langley. Musíme zjistit, co ví a jak nás našel.“

Znovu se podívám na bezpečnostní monitory. Máma je pryč. Teta Sam svazuje vetřelce stahovacími pásky. Postaví ho na nohy. Muž krvácí z rozražené lebky, potůčky krve mu stékají po čele do očí a dolů na tváře. Černí andělé ho drží za paže a nespouštějí pistole z jeho spánků. Nebrání se, jen svěsí hlavu. Pravděpodobně ví, co ho čeká. Pevně mu svírají nadloktí, vedou ho ven k jejich SUV, naloží ho dovnitř a za chvíli jsou pryč.

„Thomasi, nemůžu uvěřit, že se to stalo znovu! Tajná služba si myslí, že nás sledovali skoro měsíc. Nechápu, jak se dostal do domu. Musíš nás přesunout na bezpečnější místo. Moji rodinu mohli dnes vyvraždit.“ Otec zavře oči, zavrtí hlavou a zvýší hlas. „Ne, pojedu tam ráno. Chci si s ním promluvit sám. Pojedeme všichni, takže neposílej ochranku. Uvidíme se za pár hodin.“

„Co tím myslíš, že pojedeme všichni?“ zeptám se, když zavěsí telefon.

„Musíme jet do Washingtonu. Ještě dnes večer,“ odpoví a jeho prsty rychle navolí kód. Ocelové západky se odemknou a dveře se otevřou. „Vezmi si nouzové zavazadlo. Nebudeme se sem vracet.“

Zůstanu stát jako přimrazená. Nebudeme se vracet? Ne. To ne. Jako ve snách pozoruju, jak se ode mě vzdaluje. Donutím své tělo k pohybu a doběhnu ho ve skladu zbraní. „Cože? Proč?“

„Vědí, že jsme tady,“ odpoví stroze, aniž by se otočil.

„Ale zrovna začal nový školní rok a rozumím si s holkama ve třídě a v pondělí píšeme z matiky a…,“ blábolím. Slova se mi hrnou z pusy jako lavina a sama nevím, co povídám.

„Nediskutuj se mnou, Reagan,“ zavrčí na mě. Zarazím se a zavřu pusu. Jeho vztek mě překvapí. Zvedne paži a ukáže k nouzové místnosti. „Tys tam vedle se mnou před chvílí nebyla, nebo co? Copak jsi neviděla, co se právě stalo? Kdyby nenarazil na alarm na pozemku, bylo by po nás. Tady ve Filadelfii už nejsme v bezpečí. Dnes sem vtrhl jeden muž, ale pokud vědí, kde jsme, pošlou do rána dvacet dalších. Nezůstanu tady, abych se díval, jak moje rodina umírá. Musíme odejít, a to ještě dnes večer!“

Zadržuju dech tak dlouho, až mě vzduch začne pálit v plicích. Zrovna jsem se ve Filadelfii začínala cítit jako doma, a už je to tady zase. Opět mě odtrhnou od přátel, školy a života, který jsem tu budovala. Nejhorší na tom je, že nikdy nedostanu příležitost se rozloučit. Žádná rozlučková oslava. Žádná zpráva. Žádné vysvětlení. Prostě zmizím. Stejně jako tolikrát předtím.

Mám toho plné zuby. Už ani nevím, kolikrát jsme se stěhovali. Sedmkrát? Osmkrát? Skoro jsem si tady začala připadat jako normální člověk, ale kdybych to řekla nahlas, akorát bych tátu vytočila. Připomněl by mi, že nejsem jako ostatní. Že mám dar. Že jsem k tomuhle byla zrozena. Ty věty jsem slyšela tolikrát, že znám přesnou intonaci obou rodičů i to, jak zdůrazňují slovo zrozena. Byla jsem zrozena, abych se stala jednou z nich. Černým andělem.

Zaryju nehty do dlaní a bezmocně sleduju, jak táta kráčí nahoru po schodech. Z jeho odchodu pochopím, že konverzace je u konce. Odjíždíme. A já na to nemůžu říct ani popel.

• Kristen Orlando: Mé jméno je Nikdo
• Mystery Press, 2017
• překlad: Kateřina Kuncová
• 304 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)