Man plus, Frederik Pohl
 |
Země je na pokraji jaderné války, která hrozí smést lidstvo nadobro z povrchu modré planety. Napjaté vztahy mezi mocnostmi hrozí přetržením jako guma na trenýrkách průměrného Američana. Závody ve vesmírném programu ale ani na okamžik nepolevují, ba naopak – stávají se jedinou nadějí lidstva na světlejší budoucnost.
Klíčem k přežití má být kolonizace Marsu díky projektu Man Plus – vylepšení člověka, či spíše jeho celkové přetvoření. Viktor Frankenstein by měl radost…
Roger Torraway se shodou okolností stává oním poslem nového věku, novým člověkem – kyborgem. Za všechno se ale platí a Roger se bude muset vypořádat se ztrátou některých aspektů lidskosti a vyřešit řadu osobních rozporů.
Na románu je zajímavá řada věcí. Hned na prvním místě je potřeba zmínit přímo špičkovou ukázku vyprávění. Místo pasáží, kde by se Frederik Pohl mohl začít utápět v bažinách tíživých vizí lidstva blížícího se k propasti, nám naservíruje běžné lidi, kteří z takové budoucnosti mají pouze strach. Autor nepotřebuje okázalé popisy, vystačí si s obyčejným člověkem, skrz kterého dokáže vše potřebné čtenáři předat. Z toho jsem měl při čtení opravdu radost. Podobný způsob vyprávění se už v dnešní době příliš nenosí. Moderní autoři mají často představu, že musí práskat atomovkami jak petardami o silvestru a předhánět se v popisech řítících se budov. Frederik Pohl přitom před více jak třiceti lety dokázal, že stejně dobře může fungovat i unavený člověk, který na chvíli zavře oči, aby zdánlivě unikl své bezradnosti.
Sledujeme niterní pochody Rogera Torrawaye měnícího se v kyborga, aby dobyl pro lidstvo vzdálenou rudou planetu. Hrdina je nejsledovanějším člověkem na planetě a všechna média lační po informacích, jak probíhá přeměna. On místo toho řeší, zda ho žena podvádí s jeho nejlepším přítelem. Frederik Pohl mistrně míchá jednotlivé složky dohromady, nikde mu nic nepřebývá ani neschází. Dokáže fabulovat nad vědeckými poznatky stejně dobře, jako popisovat svíravost neopětované lásky. Nic neprotěžuje a o žádném z prvků se nedá říct, že by byl dominantní a určující.
Je samozřejmé, že třicet čtyři let od vzniku knihy se někde muselo projevit. Logika děje občas zaskřípá, protože pro tehdejšího autora byly důležitější jiné věci. Už základní premisa je napadnutelná a můžete si pěkně zkazit celé čtení, když nad každou kapitolou budete přemítat. Ale pokud vám nevadí, že třeba ve starých knihách Roberta Heinleina vypočítávají kurz vesmírné lodi logaritmickým pravítkem… tak to překousnete i tady Paradoxně nejvíce nepravděpodobný se mi zdál popis amerického prezidenta labužnicky kouřícího cigaretu.
Některé nelogičnosti se ale vkrádají i do dalších věcí a během čtení je potřeba si nad nimi udržet nadhled. Jde to poměrně snadno, protože autor žene děj vpřed a každá kapitola nás posunuje blíže a blíže do vesmíru. Frederik Pohl napsal v první řadě lidský příběh, který se obešel bez velké okázalosti a nabubřelosti. V dnešním kontextu působí možná až skromně a je možné, že někteří čtenáři se budou cítit neuspokojeni.
Ve své době velmi slavné a oblíbené dílo (Nebula za rok 1976), přeneseno do dnešních času ztrácí něco ze své působivosti a naléhavosti. Možná proto, že vztahy mezi velmocemi již dávno nejsou tak vyhrocené (a některé již nejsou ani velmocemi) a možná také proto, že různých apokalyptických vizí už tady bylo tolik, že čtenář trochu otrnul. Přesto zůstává krásný příběh o poznávání hranic uvnitř i navenek. Knihu jednoznačně doporučuji nostalgickým milovníkům klasické sci-fi, ale i dalším čtenářům. Jsem přesvědčen, že nikoho neurazí. Jen někoho potěší více a jiného méně.
- Frederik Pohl: Man plus
- Překlad: Karel Blažek
- Laser, Praha 2010.
- Obal: Chris Moore
- 256 stran / 219 Kč