Magie zabíjí, Kate Daniels 5 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Ilona Andrews
 |
Kulky zabubnovaly o asfalt. Deset, patnáct centimetrů doprava, a Ghastekova hlava by vybuchla jako přezrálý meloun po úderu kladivem. Vrhla jsem se pod palbu, popadla ho za nohy a začala tahat ke kanceláři.
Ženy se plazily po silnici směrem ke mně.
Upír se otočil, tělo se mu otřásalo pod náporem kulek, skočil na padlého tovaryše a zaryl mu drápy do zad, až se krev a maso rozlétlo kolem. Odtáhla jsem Ghastekovo tělo dovnitř do kanceláře a tam ho pustila. Za mnou se ozvalo ženské zaječení. Běžela jsem zpátky a přeskočila tmavovlasou ženu, která se protáhla mezi dveřmi. Na ulici se k zemi tiskla zrzka, držela se za stehno a oči měla rozšířené tak, že připomínaly spíš dva talíře. Krev na sněhu vypadala tak jasně rudá, až bolelo jen se na ni dívat. Trefili ji do nohy.
Byla příliš daleko. Musela jsem ji odtamtud dostat, než se na ni zaměří upír nebo ji ÚPJ trefí znovu.
Klesla jsem k zemi, připlazila se k ní, popadla ji za paži a zatáhla ze všech sil. Vykřikla bolestí, ale sklouzla po vozovce pokryté roztávajícím sněhem ke mně. Zacouvala jsem ke kanceláři a znovu napnula síly. Další zaječení a o třicet centimetrů blíž k bezpečí dveří.
Nádech, potáhnout, zacouvat.
Nádech, potáhnout, zacouvat.
Dveře.
Odtáhla jsem ji dovnitř, zabouchla za námi a zacvakla i závoru. Byly to dobré dveře. Kovové, vyztužené deseticentimetrovými tyčemi. Vydrží. Budou muset.
Kolem nohy zraněné ženy se zatím stačila udělat široká rudá kaluž. Poklekla jsem k ní a rozřízla jí nohavici kalhot. Krev tryskala ze svalu dotrhaného kulkami. Nohu měla naprosto rozdrcenou, z rudé záplavy na mě tu a tam vykoukly úlomky kostí. Stehenní tepna, hlavní žíla, všechno přerušené. A k tomu roztříštěná stehenní kost.
Do prdele.
Budeme potřebovat škrtidlo.
„Ty! Zatlač sem!“
Tmavovlasá dívka byla v šoku, jen na mě upřeně hleděla skelnýma očima. Žádné známky inteligentního života, Houstone. A každá vteřina se počítala.
Popadla jsem zrzčinu ruku a přitiskla ji na její vlastní stehenní tepnu. „Přidrž si to tady, nebo vykrvácíš.“
Zasténala, ale zatlačila na ránu.
Odběhla jsem do skladiště, abych přinesla lékárničku.
Škrtidla byla prostředkem poslední záchrany. Já měla k dispocizi C.A.T., škrtidlo používané armádou, ale ať už by bylo sebelepší, pokud jste ho na sobě měli příliš dlouho, pořád jste riskovali těžké poškození nervů, ztrátu končetiny… a smrt. A jakmile jste ho jednou nasadili, už zůstalo na místě. Sundávat ho někde jinde mimo pohotovost v nemocnici by vás zabilo během chvilky.
Potřebovala jsem tu nějaké záchranáře, ale zavolat jim by bylo k ničemu. Standardním postupem v případě upíra mimo kontrolu totiž bylo celou oblast uzavřít. Sanitka sem nepřijede, dokud policajti nedají paramedikům vědět, že je čisto. Takže jsem tu zbyla jen já, škrtidlo v mé ruce a dívka, která mi tu za chvíli pravděpodobně vykrvácí k smrti.
Klekla jsem si k ní a vytáhla C.A.T. z ochranného obalu.
„Ne!“ Dívka se mě pokusila odstrčit. „Ne, vždyť ztratím nohu!“
„Vykrvácíš k smrti.“
„Ne, není to tak hrozné! Nebolí to!“
Popadla jsem ji za ramena a narovnala ji. Uviděla poničenou kaši, která bývala jejím stehnem. „Dobrý bože.“
„Jak se jmenuješ?“
Vzlykla.
„Tvé jméno.“
„Emily.“
„Podívej, Emily, skoro ti amputovali nohu. Jestli na ni teď dám škrtidlo, zastaví krvácení a ty bys mohla přežít. Jestli to necháme tak, vykrvácíš tady k smrti během několika minut.“
Sevřela mě a rozplakala se mi do ramene. „Bude ze mě mrzák.“
„Budeš naživu. A díky magii je velká šance, že ti nohu nebudou muset sebrat. Mágové léčitelé jsou schopní zahojit nejrůznější zranění. Ale musíme tě udržet naživu, než udeří další vlna magie, ano?“
Jen plakala, po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.
„Souhlasíš, Emily?“
„Ano.“
„Fajn.“
Podvlekla jsem látkový pás pod její nohou, protáhla ho přezkou, utáhla a pak točila kličkou utahovacího mechanismu tak dlouho, dokud krvácení neustalo.
O čtyři minuty později zvuky střelby konečně odezněly. Ghastek byl pořád mimo. Puls měl pravidelný, dýchal normálně. Emily ležela nehybně, tiše naříkala bolestí, nohu staženou širokým pásem škrtidla. Její kamarádka se objímala pažemi, kolébala se dopředu, dozadu a neustále mumlala: „Stříleli po nás, stříleli po nás.“
No bezva.
To byl problém s Lidem. Většina z nich se účastnila akce pouze očima upírů, zatímco seděli v bezpečné, dobře obrněné místnosti uvnitř Kasina, usrkávali kávu a čas od času si dopřáli nějaký sladký zákusek. Nechat na sebe střílet, jakmile řídíte upírovu mysl, a na vlastní kůži se vyhýbat kulkám byly dvě naprosto odlišné situace.
Kdosi hlasitě zabušil na dveře. „Atlantská paranormální jednotka, otevřete dveře,“ vyštěkl mužský hlas.
Tmavovlasé děvče ztuhlo. Hlas se jí snížil do vyděšeného šepotu. „Neotvírejte jim.“
„Nebojte se. Mám to pod kontrolou.“ Tak trošku.
Odsunula jsem úzký panel v obrněných dveřích, kukátko pět na deset centimetrů. Po mojí levé straně se přemístil stín. Policista se přitiskl ke zdi, abych ho skrze škvíru nemohla střelit.
„Zneškodnili jste toho upíra?“
„Dostali jsme ho. Otevřete dveře.“
„Proč?“
Následovala kratičká odmlka. „Otevřete ty zatracené dveře.“
„Ne.“ Ještě pořád nevychladli po zabití upíra, takže budou dřív mačkat spoušť a myslet až potom. Nedalo se odhadnout, co by se stalo, kdybych je pustila dovnitř.
„Co tím myslíte, že ‚ne‘?“
Vypadal, že ho to naprosto zmátlo.
„Proč po mně chcete, abych otevřela dveře?“
„Abychom mohli zadržet toho zkurvysyna, co nedokázal udržet upíra pod kontrolou uprostřed města.“
No výborně. „Právě jste zabili jednoho člena Lidu při křížové palbě, zranili dalšího a teď chcete, abych vám předala zbývající svědky. Neznám vás dost natolik, abych to udělala.“
Útvar pro paranormální jevy se obvykle držel správného a férového jednání, ale byly jisté věci, které jste nikdy udělat nesměli. Předat vraha policajta do rukou jeho bývalého parťáka a odevzdat nekromanta jednotce rychlé pomoci. Byli to všichni dobrovolníci a příčetnost nebyla při přijetí do jednotky hlavním kritériem. Kdybych jim vydala Ghasteka a jeho lidi, existovala docela slušná šance, že by se nikdy nedostali do nemocnice. Oficiální verze by zněla, že „cestou podlehli vlastním zraněním“.
Muž za dveřmi zafuněl. „Tak to řeknu jinak: otevřete dveře, nebo je vyrazíme.“
„Na to budete potřebovat povolení.“
„Nepotřebuji povolení, pokud mám pocit, že jste v bezprostředním nebezpečí. Pověz, Charlie, myslíš, že je v ohrožení?“
„Myslím, že v pořádném,“ odtušil druhý muž.
„A není snad povinností strážců zákona zachránit ji před tím nebezpečím?“
„Byl by zločin nechat to jen tak.“
Jeden člověk mrtvý, další barvil podlahu pod sebou do ruda. Rozhodně skvělý moment, kdy začít vtipkovat.
„Slyšela jste Charlieho. Otevřete ty dveře, nebo je otevřeme za vás.“
Naklonila jsem se o kousíček dál od kukátka. Pokud se pokusí vloupat dovnitř, asi budu schopná se s nimi vypořádat, ale tím pádem budu moct taky nadobro zamávat na rozloučenou možnosti, že by mi ÚPJ někdy pomohl.
„Přestaňte,“ ozval se za dveřmi povědomý hlas. Není možná.
„Ustupte, madam,“ vyštěkl policista. „Překážíte tady při policejních záležitostech.“
„Jsem rytíř Řádu. Jmenuji se Andrea Nashová, tady je moje ID.“
- překlad: Hana Šimečková
