Magie zabíjí, Kate Daniels 5, Ilona Andrews
 |
Telefon zazvonil znovu. Zvedla jsem sluchátko. „Špičkově ostrá vyšetřovací služba.“
„Kate.“ V suchém hlase zaznívala naléhavost.
Už jsem mu dlouho nezabila žádného upíra. „Ahoj, Ghasteku.“ Co po mně chce jeden z nejlepších Pánů mrtvých ve městě?
Když oběť napadená patogenem Immortuus zemřela, jeho nebo její osobnost i myšlenky zanikly a zanechaly za sebou jen prázdnou skořápku. Nadlidsky silnou, rychlou a smrtící, ovládanou pouze žízní po krvi. Páni mrtvých zvládali ony prázdné tělesné schránky ovládat, řídili upíry jako autíčka na dálkové ovládání. Dokázali kontrolovat sebemenší pohnutí jejich svalů, viděli jejich očima, slyšeli skrze jejich uši a promlouvali skrze krvesajova ústa. V rukou výjimečně nadaného navigátora se krvesaj proměnil v hotovou noční můru. Ghastek, stejně jako devadesát procent navigátorů upírů, pracoval pro Lid, neskutečně odporného křížence mezi obchodní společností, kultem a výzkumným pracovištěm. Vášnivě jsem je nenáviděla, a Rolanda, jejich vůdce, jsem nesnášela ještě víc.
Ale naneštěstí jsem nebyla v pozici, kdy bych si zákazníky mohla vybírat. Jestli mi Ghastek volal, chtěl po mně laskavost, takže po něm pak budu moct nějakou žádat nazpátek. Navíc v mé profesi se vždycky hodí, když vám něco dluží jeden z nejlepších Pánů mrtvých. „Co pro tebe můžu udělat?“
„Tvým směrem míří volně puštěný upír.“
Do hajzlu. Bez navigátora krvesajovi nic nebránilo v tom pokoušet se uhasit neukojitelný hlad a začít vraždit všechno v dosahu. Upír mimo kontrolu zmasakruje cokoli, na co narazí. Dokáže zabít tucet lidí během půl minuty.
„Co potřebuješ?“
„Jsem ani ne dvacet kilometrů za ní. Potřebuju, abys ji zdržela, dokud se nedostanu do jejího dosahu.“
„Ze kterého směru sem míří?“
„Ze severozápadu. A Kate… zkus ji nepoškodit. Je dost drahá…“
Upustila jsem sluchátko a vyrazila ven, vběhla do téměř bolestivě chladného venkovního vzduchu. Ulice přetékala lidmi. Dělníky, nakupujícími, náhodnými kolemjdoucími spěchajícími domů. A všichni teď představovali jen jídlo na porážku. Nadechla jsem se z plných plic mrazivého vzduchu a zaječela: „Upír! Upír mimo kontrolu! Utíkejte!“
Na zlomek vteřiny se nedělo nic a pak se lidé rozprchli jako hejno ryb před žralokem. V mžiku jsem na ulici osaměla.
Řetěz přehrazující vjezd na parkoviště, který jsem dnes ráno sundala, ležel smotaný vedle budovy, zámek na něm byl otevřený. Výborně.
Dvě vteřiny, a byla jsem na parkovišti.
Další okamžik zabralo, než jsem trhnutím zdvihla zámek ze země.
Tři další vteřiny, než jsem dotáhla řetěz ke starému stromu.
Příliš pomalu. Obtočila jsem ho kolem kmene a pak z druhého konce se zámkem vytvořila utahovací smyčku.
Potřebovala jsem krev, abych s ní mohla upíra přilákat. Hodně krve.
Volský potah se vynořil zpoza rohu ulice. Rozběhla jsem se k němu, vytasila vrhací nůž. Vozka, postarší muž hispánského původu, na mě zůstal zírat. Ruka mu instinktivně sjela k pušce na sedadle vedle něj.
„Vypadněte odsud! Upír mimo kontrolu!“
Vyškrábal se z vozu ven. Řízla jsem jedno ze zvířat do plece a způsobila mu tam dlouhou, mělkou ránu. Přejela jsem podél ní rukou. Horká, rudá tekutina mi potřísnila prsty. Vůl hlasitě zabučel, oči nepříčetné bolestí, a vyrazil pryč, tahal druhé zvíře za sebou, kára rachotila za nimi.
Popadla jsem smyčku.
Vychrtlá silueta seskočila ze střechy. Kůži na pletencích svalů měla tak napnutou, že pod ní jasně vystupovala každičká céva i šlacha. Upír dopadl na dlažbu na všechny čtyři, maličko po ní sklouzl, až dlouhé, zahnuté drápy zaskřípěly o asfalt, a prudce se otočil celým tělem. Z příšerné tváře na mě hleděly rudé oči. Masivní čelisti se rozevřely, zasvítily ostré tesáky, oproti černému vnitřku úst bělostné jako sníh.
Zamávala jsem rukama, až se kapky krve rozlétly vzduchem.
Upír zaútočil.
Vypadalo to, že se snad ani nedotýká země, když s nadpřirozenou rychlostí mířil přímo ke mně, přitahovaný omamným pachem krve.
Vyčkávala jsem, vlastní tep mi v uších zněl neskutečně hlasitě. Mám jen jeden pokus.
Násoska skočil, plavně překonal těch pár metrů mezi námi, přední končetiny napřáhnuté, drápy připravené zabořit se do masa.
Přehodila jsem mu smyčku přes hlavu.
Narazil do mě. Setrvačností mě srazil k zemi. Spadla jsem, překulila se a pak znovu vstala. Upír se po mně pokusil skočit znovu. Smyčka řetězu se mu pevně stáhla kolem krku, zpětný ráz jím cuknul na dlažbu. Krvesaj padl dozadu a pak vyskočil znovu na nohy. Zmítal se na konci řetězu jako divoká kočka chycená do lovcova oka.
Ustoupila jsem o několik kroků a zhluboka se nadechla.
Upír se obrátil a pokusil se skočit mým směrem. Strom se otřásal, namáhané dřevo sténalo. Násoska se pokoušel popadnout smyčku, utaženou kolem krku, drápy si drásal nemrtvé maso. Zpod řetězu vytryskla krev. Buď to nevydrží strom, nebo mu řetěz podřízne krk.
Upír se znovu vrhl proti mně, až se řetěz napjal, a opět padl k zemi, jak mu smyčka nedovolila ve skoku pokračovat. Pak se zvedl a posadil se. Planoucí rudé oči mu zaplavil náznak inteligence. Obrovské čelisti se rozevřely a vyšel z nich Ghastekův hlas.
„Řetěz?“
„Není zač.“ Už bylo na čase, aby se objevil. „Zranila jsem vola, abych upoutala upírovu pozornost. Měl bys pak jeho vlastníkovi nahradit způsobenou škodu.“ Ten povoz představoval pro svého majitele celé živobytí. Nebylo nutné, aby pykal za to, že Lid nedokázal udržet nemrtvého na uzdě.
„Samozřejmě.“
To si piš, že mu tu škodu nahradíte. Vůl stál kolem tisíce dolarů. Upír, zvlášť takhle starý, měl cenu asi tak třicetkrát vyšší.
Krvesaj si čupnul do sněhu. „Jak jsi jí zvládla nasadit řetěz?“
„Mám prostě talent.“ Měla jsem chuť o něco se opřít a svézt se k zemi, ale ukazovat před Ghastekem jakoukoliv známku slabosti nebyl zrovna nejlepší nápad. To už bych rovnou mohla mávat vzteklému psovi vepřovými žebírky před čumákem. Tváře mi hořely a ruce zase mrzly. Na jazyku jsem cítila nahořklou příchuť. Příval adrenalinu opadal.
„Co se sakra stalo?“ zeptala jsem se.
„Omdlela jedna z Roweniných tovaryšů,“ vysvětlil mi Ghastek. „Je těhotná. Občas se to stává. Nemusím asi říkat, že má odteď navigování zakázáno.“
Tovaryši, Páni mrtvých v zácviku, si byli naprosto jasně vědomi, že pokud by jejich kontrola nad nemrtvým povolila, upír by proměnil město v jatka. Měli nervy stíhacích pilotů z dob před Změnou. Neomdlévali. Bylo za tím něco víc, ale tón Ghastekova hlasu jasně naznačoval, že dostat z něj další informace by vyžadovalo středověkou mučírnu a tým právníků.
No budiž. Čím méně jsem se dostala do kontaktu s Lidem, tím líp. „Zabil upír někoho?“
„Žádné oběti na životech.“
Tep mi konečně zpomalil.
Několik bloků od nás se na pravé straně ulice vynořil humvee a krkolomnou rychlostí se blížil. Obrněný jako tank, na střeše měl připevněný M240B, kulomet střední ráže. Jednotka rychlé pomoci ÚPJ. Útvar pro paranormální jevy patřil mezi bezpečnostní složky Atlanty a zabýval se právě problémy spojenými s magií. Jednotka rychlé pomoci byla jejich verze SWAT. Nejdřív stříleli, krvavé zbytky roztřídili potom.
„Kavalerie,“ poznamenala jsem.
Upír se zašklebil, napodobil Ghastekův výraz. „Ale samozřejmě. Panáci se vystrojili, že zabijí upíra, a teď se ani nedostanou k tomu, aby tu velkou bouchačku vyzkoušeli. Kate, vadilo by ti přistoupit trochu blíž? Jinak by ji mohli zastřelit.“
To si ze mě snad dělá legraci! Ale poslušně jsem se přesunula tak, abych upíra kryla tělem. „Dlužíš mi laskavost.“
„To rozhodně ano.“ Krvesaj vedle mě vstal a zamával končetinami. „Není důvod se znepokojovat. Všechno máme plně pod kontrolou.“
Vlevo se zpoza rohu ulice vynořilo černé SUV. Dvě auta se zaskřípěním zastavila přede mnou a upírem. Humvee vypustilo ven čtyři policisty v modré zbroji Útvaru pro paranormální jevy.
Nejvyšší ze čtyř policistů namířil na upíra brokovnici a vyštěkl: „Co si ksakru myslíte, že děláte? Mohli jste mít na svědomí půlku města!“
Dveře SUV se otevřely a vystoupil z nich Ghastek. Štíhlý a vážný, měl na sobě perfektně vyžehlený šedý oblek s jemným, téměř neviditelným proužkem. Za ním se z auta vynořili tři další zástupci Lidu. Muž a dvě ženy, štíhlá brunetka a zrzka, která vypadala, že má sotva roky na to, aby se do něčeho podobného začala vůbec oblékat. Všichni tři byli pečlivě upravení, a už od pohledu by byli doma spíš v nějaké zasedací místnosti, kde probíhají rozhodnutí pod velkým tlakem.
„Není důvod celou věc zveličovat.“ Ghastek přešel k upírovi. „Nedošlo ke ztrátám na životech.“
„Ne díky vám.“ Vysoký policajt nevypadal, že by chtěl v dohledné době pistoli sklonit.
„Teď už je naprosto neškodná,“ oznámil mu Ghastek. „Dovolte mi, abych vám to předvedl.“ Upír se zvedl na zadních nohou a udělal pukrle.
Členové ÚPJ zbrunátněli vztekem jako jeden muž.
Začala jsem couvat ke své kanceláři, než si vzpomenou, že tam vůbec jsem, a do celé věci mě zatáhnou taky.
„Vidíte? Všechno máme perfektně pod ko…“ Ghastek vyvrátil oči k nebi. Ústa měl otevřená, ale nevyšla z nich ani hláska. Vteřinu ještě stál vzpřímeně, tělo naprosto nehybné, a pak se pod ním podlomily nohy. Zavrávoral a potom se zhroutil do špinavého sněhu.
Upírovy oči zaplály vražednou červení. Otevřel tlamu a ukázal dva zahnuté tesáky jako vytesané ze slonoviny.
ÚPJ spustilo palbu.
- překlad: Hana Šimečková
