Magie pro každého, Kladivo na čaroděje 1, Jiří Pavlovský
 |
Jmenovala se Ester. Celým jménem Ester von Blaschkof, ale pokud jste jí zkusili říkat Blažková, probudili jste se ráno s rakovinným nádorem velikosti fotbalového míče. Poměrně lépe už snášela, když jí lidé říkali „ta mrcha“. To je zabila nějakým rychlým a méně bolestivým způsobem.
Scházela ze schodů pomalu jako dáma ve starém holly¬woodském filmu a dívala se lhostejně na muže, který byl pocákaný krví a zubil se na ni.
„Á,“ řekla. „Pan Jonáš. Co vás sem přivádí?“
„Přicházím v míru,“ zopakoval Felix Jonáš.
„Vidím,“ řekla Ester von Blaschkof. „Opravdu to tu po vašem příchodu vypadá velmi mírumilovně. Měla bych být vlastně vděčná, že jste nám sem nehodil atomovku.“
„Nemám atomovku,“ řekl Felix smutně. „Snížili nám rozpočet. A navíc, oni si začali.“
„Ach tak… V tom případě je to v naprostém pořádku. To patří ke stylu práce vaší organizace, že? I když… vlastně jsem slyšela, že už nepracujete pro inkvizici. Že jste to, jak se říká…“
„Volný střelec?“
„Spíš jsem chtěla říct socka.“
„Dávám přednost volnému střelci. Budeme se bavit takhle na schodech?“
„Dala bych přednost tomu, kdybych se s vámi nemusela bavit vůbec. Jenže člověk si občas nemůže vybrat. Takže, proč jste sem přišel a pozabíjel naši ochranku?“
„Chtěl jsem zastavit masakr.“
Ester von Blaschkof se rozhlédla po mrtvých kolem. „Někde v tom tvrzení je ukrytá hluboká ironie. Zapíšu si do deníčku, abych si někdy vyhradila čas na její odhalení.“
„Přišel jsem –“
„Přišel jste, protože nás podezříváte, že zabíjíme magiografy. Říkám to správně?“
„V podstatě ano.“
„A vy nám chcete říct, abychom to nedělali, protože by se stalo něco ošklivého, a my se zastydíme a slíbíme, že to už nikdy neuděláme a všichni se pak chytneme za ruce a poběžíme na louku, kde budeme dovádět mezi sedmikráskami.“
„Přesně tak jsem si to představoval. Ale spíš jsem na té louce viděl pampelišky.“
„Tak z toho asi nic nebude.“
Jonáš ustoupil před rozšiřující se rudou louží. Docela rád by se posadil, ale zdálo se, že na židli si bude muset nechat zajít chuť. Tak se aspoň opřel o stěnu. „Kde jsou ostatní?“
„Ostatní?“
„Je vás sedm.“
„Mluvím za všechny.“
„Pokud by to nevadilo, stejně bych rád mluvil i s ostatními.“
„Vadilo. Ostatní nemají čas.“
„Dělají něco důležitějšího?“
„Přesně tak.“
„Takže vy jediná jste postradatelná?“
Ester von Blaschkof na vteřinu ztuhla a Felix Jonáš ucítil její nenávist až v ledvinách.
„Ne,“ řekla nakonec chladně. „Nejsem postradatelná. Jen tu momentálně jsem.“
Pud sebezáchovy Felixe Jonáše vyhlásil bojové cvičení. Pobíhal a dával pokyny k okamžitému odsunu. Felix ho, jako vždycky, ignoroval. „Nechali vás tady? Abyste jim uvařila kafe, než se vrátí?“
„Ne.“
„Možná bych si dal taky. Dvě kostky cukru, hodně mlé–“
Vzápětí se kolem něj prohnul svět, něco ho udeřilo do zad, kolem se zatřpytily skleněné střepy a Felix Jonáš najednou uviděl budovu Videfonu zvenčí. I s dírou v okně. Kolikáté že to bylo patro?
„Ty vole,“ ozval se mu po dlouhé době ve sluchátku Vin¬cenc. „Teď jsi teda v prdeli.“
Felix začal padat dolů.
21. října 2012, Jiří Pavlovský
