Lákáni obálkou s elfkou v secesním provedení, vydáváme se do Magická Paříže v podání Pierra Pevela. Znamená to snad, že naši hrdinové pošlou někoho pod gilotinu? Ne, to byli Prachmistři…. Nebo budou kouzelné bytosti v jednom kuse stávkovat? Ale ne, o tom přece psal China Miéville! Nás čeká rutina v podobě špionáže, detektivního vyšetřování a prastaré víly se zlomeným srdcem.

Nelze jinak, než si hned ze začátku zahrát na Václava Klause a zdůraznit, že se opravdu, ale opravdu zdá divné, jak si v nakladatelství Fragment rozhodli poradit s původním názvem trilogie „Paris des Marveilles“, což si i člověk bez větší znalosti francouzštiny dokáže přeložit jako „Paříž divů“, spojení, jež se, konec konců, také objevuje v samotné knize. Není to jediný přešlap, zarazí také překlep hned v prvním souvětí prologu.

Hercule Potter a Mata Galadriel

Ještě před oním prologem nás autor v krátkosti seznamuje se svým univerzem. I když je tak trochy psaný jako pro lidi, kteří snad nikdy žádnou fantasy nečetli, pochopíme rychle, kde leží Pevelovy priority a silné stránky. Barvitě představí Zemi počátkem dvacátého století, kde se však lidé znovu spojili s Druhým světem, domovem víl, skřetů, draků a dalších mytických ras a na veřejnosti začali opět působit dlouhověcí mágové. S naší společností se magičtí tvorové sžili překvapivě snadno. Skřeti jsou například dost užiteční, postavili nám třeba dřevěnou zpívající Eiffelovku.

V takovém světě cestuje ve vlaku jedné dramatické noci napříč evropským kontinentem baronka Isabel de Saint-Gil, všemi mastmi mazaná femme fatale, jež v poslední době špehovala v Rusku a teď ji pronásleduje plukovník Ulisjenko. S pomocníky před ním však dokáže kličkovat a dostat se ke svému cíli v Paříži.

Tam se mezitím rozebíhá stále temnější kriminální případ. Mág a detektiv Louis Griffont objevuje tajný trh s očarovanými předměty, ale vzápětí se zaplete do násilného spiknutí, spojujícího jeho cestu s kroky tajemné baronky. Jak to tak vypadá, krvavou stopu v Paříži za sebou zanechávají intriky Lyssandry, přezdívané Černá královna, sestry samotné vládkyně víl Meliány.

Pierre Pevel pěti bodech

1. Narozen roku 1968.
2. Kromě Magické Paříže napsal například sérii Cycle de Wieldstadt z období třicetileté války nebo Meče kardinála Richelieu.
3. Román Les Ombres de Wielstadt mu vynesl cenu Grand Prix de l'Imaginaire.
4. První dva díly Magické Paříže (známé tehdy jako Cycle Ambremer vydal již v roce 2004, třetí až roku 2015).
5. Nedávno začal vydávat sérii Vznešené království, která se jako jeho první odehrává čistě ve fantasy světě.

Největší předností Pevelovy prózy je samotný sloh. S pomocí něho nás opět přesvědčuje o podmanivé atmosféře dávno ztracené éry belle epoque nejen se svou estetikou, ale také s tradicí šestákové literatury. I když nešetří napínavou akcí a sem tam i brutalitou, také nezapomene obveselit čtenáře svými poznámkami veselého všudypřítomného vypravěče. Zejména v úvodních kapitolách, když popisuje město, v jehož uličkách je stále možno narazit na pohádkové výjevy.

Jenže to všechno také znamená, že knihu si vysloveně oblíbí lidé mladší, neřku-li dokonce děti. Právě ty zřejmě nejvíc ocení pestrá méně „obvyklá“ kouzelná stvoření, jako mluvící strom nebo Griffontova okřídleného kocoura Azincourta, jenž si může cokoliv přečíst tak, že si na to lehne.

V Magické Paříži moc „dospěláckých“ motivů nenajdeme, snad kromě občasné brutality, ale na tu jsou už dnešní děcka zvyklá. Pokud jde o tradici psaní fantasy, patří Pevel tak trochu ke staré škole a k vysvětlení i popisu svého alternativního světa používá přímou expozici. Naneštěstí klíčové koncepty Druhého světa a magie jsou odrostlejším fantazákům převážně známé, originálnější prvky typu Azincourta jsou použity spíš jako kolorit a ani akce nedokáže zachránit stále nudnější příběh.

Čím víc toho víme o pravé podstatě děje, tím do hlubšího stereotypu zabředáváme. Navíc až do nedávných událostí se autorova Země vyvíjela úplně stejně jako ta naše, takže milovníkům alternativní historie také nelze knihu doporučit. Často ji ovšem dokáže vylepšit chemie mezi jinak průměrnými hlavními hrdiny. Když se spolu mají domluvit muž a žena, v tomto případě Louis a Isabel, tak z toho pak může vzejít nikdy nekončící drama…

Krev nečistá ať zkrápí úhory

Pierre Pevel získal v minulosti řadu ocenění. Dokáže stvořit poetickou oslavu na představivost, jenže s obsahem nevhodným pro odrostlejšího žánrového čtenáře. Na povrchu láká okouzlující obraz, v obsahu může zaskočit těžká banálnost číhající takřka na každém rohu. Hezky provedený kýč zůstává stále kýčem.

• Pierre Pevel: Prokletí Černé královny (Magická Paříž 1)
• Fragment, 2016
• Překlad: Dana Melanová
• Obálka: Xavier Colette
• 336 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).