Magická loď (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Živé lodě 1
 |
Bingtown je známým střediskem exotického obchodu a domovem obchodnické šlechty známé svými živými loděmi – vzácnými plavidly zhotovenými z čarodějného dřeva, které magickou cestou dozrává k vnímajícímu vědomí. Osud jedné z nejbohatších bingtownských rodin leží na nově probuzené živé lodi Vivacii. Pro Altheu Vestritovou je loď jejím právoplatným dědictvím, které jí rodina nespravedlivě odepřela – a ona se rozhodne riskovat všechno, aby ho získala zpátky. Pro Altheina mladého synovce Wintrowa, kterého vytrhli ze studia na kněze a přinutili sloužit na palubě lodi, znamená Vivacia rozsudek na doživotí. Avšak osud Vestritovy rodiny – i její lodě – se nakonec může ocitnout v rukou úplně cizího člověka. Krutý pirát Kennit hledá způsob, jak se chopit moci nad všemi obyvateli Pirátských ostrovů… přičemž první krok jeho plánu vyžaduje, aby se zmocnil živé lodě a podrobil ji své vůli…
Althea ucítila, že ji za ramena berou čísi ruce, a vytrhla se. Bylo jí jedno, kdo to je. Během pár okamžiků přišla o otce i Vivacii. To už by bylo jednodušší přijít o život. Pořád nemohla ani jedno pochopit. Nebylo to spravedlivé, myslela si naivně. Během takové chvíle by se měla stát jen jedna nemyslitelná věc. Kdyby se události děly postupně, dokázala by už vymyslet, jak se s nimi vypořádat. Ale kdykoli chtěla myslet na otcovu smrt, hned se jí v mysli vynořila ztráta lodi. Ale na tu nemohla myslet, ani na to, že tu táta leží mrtvý. Neboť pak by si musela lámat hlavu nad tím, jak ji otec, kterého zbožňovala, mohl tak naprosto zradit. Bolest byla zničující, ale přiznat si hněv se bála ještě víc. Kdyby dovolila hněvu ujmout se vlády, mohl by ji úplně strávit a zůstal by z ní jen rozfoukaný popel.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY MAGICKÁ LOĎ
Ty ruce se vrátily. Spočinuly na jejích schlíplých ramenou a pevně je sevřely. „Jdi pryč, Brashene,“ řekla zdrceně. Neměla už vůli ani sílu na to, aby je setřásla. Teplo a stálost jeho rukou na ramenou tolik připomínaly otcův pevný stisk. Občas, když byla na hlídce u kormidla, vyšel si její táta na palubu. Když chtěl, uměl se pohybovat tiše jako přízrak – to věděla celá posádka. A taky věděli, že jeden nikdy neví, kdy se kapitán tiše zjeví, sice nezasáhne do úkolu, který člověk plní, ale vědoucím okem ho zhodnotí. Althea stála u kormidla, svírala ho oběma rukama, držela stálý kurs a třeba ani nezjistila, že tam je, dokud neucítila ten pevný, souhlasný stisk jeho rukou. Pak zase tiše odešel, nebo se zastavil vedle ní a zapálil si dýmku. Přitom hleděl do noci a na vodu a na svou dceru, jak tím vším vede jeho loď.
Ta vzpomínka jí jaksi dodávala sílu. Ostré hrany žalu přešly do tupé, pulsující hroudy bolesti. Althea se napřímila a narovnala ramena. Ničemu nerozuměla. Jak mohl umřít a opustit ji? A jak jí proboha mohl vzít loď a dát ji sestře? „Přece víš, kolikrát se stalo, že štěkal rozkazy a já nemohl pochopit jejich smysl. Ale když jsem prostě vyskočil a poslechl, vždycky se to ukázalo jako správné. Vždycky se to ukázalo jako správné.“
Otočila se v očekávání, že uvidí Brashena. Ale stál za ní Wintrow. To ji překvapilo a téměř rozzuřilo. Kdo je, že se jí tak důvěrně dotýká? A ještě se na ni dívá s bledým úsměvem, jenž vypadá jako přízrak úsměvu jejího otce, a potichu říká: „Jsem si jistý, že se to ukáže zase, teto Altheo. Neboť to není jen z vůle tvého otce, že ve svých životech přijímáme tragédii a zklamání, ale i z vůle Sa. Když s veselou myslí přestojíme to, co na nás sesílá, nikdy se nemůže stát, že by nás neodměnil.“
„Nech si to,“ zavrčela hlubokým a hrubým hlasem. Jak si vůbec troufá zvracet na ni tyhle banality v této chvíli, on, Kyleův syn, který jednou získá to, co ona ztratila! Nepochybně to přestojí docela snadno. Šokovaný výraz v mladíkově tváři ji málem rozesmál. Spustil z ní ruce a ukročil dozadu.
„Altheo!“ vyhrkla její matka polekaně a vyčítavě.
Althea si přejela rukávem po mokré tváři a opětovala matčin pohled. „Nemysli si, že nevím, čí to byl nápad, aby Keffria zdědila loď,“ varovala ji rozzlobeně.
„Ach, Altheo!“ vykřikla Keffria a bolest v jejím hlase se zdála téměř skutečná. Žal a hrůza na sestřině tváři ji skoro obměkčily. Kdysi si byly tak blízké…
Jenže pak mezi ně vstoupil Kyle a zlostně prohlásil: „Něco je špatně. Kolík nepasuje do příďové figury.“
Všichni se otočili a pohlédli na něj. Netrpělivost a podrážděnost v jeho hlase až příliš kontrastovaly se zuboženou postavou ležící na palubě před nimi. Na chvíli zavládlo ticho, pak se zastyděl dokonce i Kyle. Stál tam, držel stříbrošedý kolík a rozhlížel se kolem, jako by neměl kde spočinout očima. Althea se dlouze a rozechvěle nadechla. Ale než stačila něco říct, uslyšela Brashenův hlas, sršící jízlivostí.
„Možná nevíte, že oživení lodě může provést jen pokrevní příbuzný, co?“
Bylo to, jako by stál uprostřed bouře na otevřeném prostranství a svolával na sebe blesk. Kyleova tvář se zkřivila hněvem. Zrudl tak, jak ho Althea ještě nikdy neviděla.
„Co ti dává právo vpadávat nám do řeči, pse? Nechám tě z lodi vyhodit!“
„To nepochybuju,“ přitakal klidně Brashen. „Ale napřed splním svoji poslední povinnost vůči kapitánovi. Na umírajícího mluvil neobyčejně jasně. ‚Stůj při ní, než to celé skončí,‘ řekl mi. Určitě jste ho slyšel taky. A já to udělám. Dejte kolík Althee. Alespoň oživení lodi náleží jí.“
Nikdy neví, kdy má mlčet. To byla nejsilnější námitka, kterou její otec pronášel na adresu mladého prvního důstojníka. Když to však říkal, do jeho hlasu se pokaždé vplížil obdiv. Althea to nikdy předtím nechápala. Až teď. Stál tam, zpustlý jako každý jiný lodník na konci dlouhé plavby, a mluvil přímo k muži, který velel lodi a zřejmě bude i nadále. Slyšel, jak ho ten muž přede všemi vykázal pryč, a ani to s ním nehnulo. Althea věděla, že Kyle na tento požadavek nikdy nepřistoupí, v hloubi duše si ani nedovolila v to doufat. Nicméně vznesením svého požadavku jí dal krátce zahlédnout to, co v něm vidíval její otec.
Kyle stál a zlostně se mračil. Přitom obhlížel kruh truchlících. Althea věděla, že si uvědomuje i vnější kruh členů posádky a také lidi, kteří přišli do přístavu, aby se stali svědky obživnutí živé lodě. Nakonec se rozhodl Brashenova slova ignorovat.
„Wintrowe!“ poručil hlasem, který práskal jako bič. „Vezmi kolík a oživ loď.“
Všechny zraky se upřely na chlapce. Zbledl a vypoulil oči. Roztřásla se mu čelist, ale po chvíli semkl rty. Zhluboka se nadechl a řekl: „Na to nemám právo.“
Nepromluvil nahlas, ale jeho mladý hlas se dobře nesl vzduchem.
„Zatraceně, copak nejsi Vestrit stejně jako Haven? Máš na to právo, loď bude jednoho dne tvoje. Vezmi kolík a oživ ji.“
Mladík na něj nechápavě pohlédl. Když promluvil, hlas mu kolísal a potom i přeskakoval. „Byl jsem zasvěcen jako kněz Sa. Kněz nesmí vlastnit nic.“
Na Kyleově spánku naskočila tepající žíla. „K čertu se Sa. Zasvětila tě tvá matka, já ne. A tímto tě přijímám zpátky. Teď vezmi ten kolík a oživ loď!“ Při těch slovech popošel dopředu a popadl svého nejstaršího syna za rameno. Hoch se nepokusil přikrčit, ale bylo vidět, jak je zděšený. Také Keffriu a Roniku Kyleovo rouhačství jaksepatří šokovalo.
Althein žal jako by poodstoupil stranou. Připadala si otupělá, ale zároveň podivně vnímavá. Sledovala ty cizí lidi, kteří na sebe křičeli a hádali se, zatímco u nohou jim pomalu tuhnul dosud nepohřbený člověk. V hlavě se jí nesmírně rozjasnilo. S náhlou jistotou pochopila, že Keffria nevěděla nic o Kyleových záměrech týkajících se Wintrowa. Hoch očividně také ne, šok v jeho tváři hovořil sám za sebe, když tam stál a popleteně zíral na stříbrošedý kolík, který mu otec vrazil do rukou.
„Dělej!“ poručil Kyle, a jako by chlapci bylo pět a nestál na prahu mužství, otočil ho a postrčil po palubě k přídi. Ostatní se za ním nesli jako trosky, pohupující se v brázdě za lodí. Althea se za nimi dívala. Pak se skrčila a vzala do dlaně otcovu vychládající ruku. „Jsem ráda, že tohle už nemusíš vidět,“ řekla mu něžně. Zkusila mu zavřít víčka, ale nešlo to. Po několika pokusech to vzdala a nechala jej zírat do plátěného přístřešku.
„Altheo. Vstaň.“
„Proč?“ Ani se na Brashenův povel neotočila.
„Protože…“ odmlčel se a chvíli hledal slova, než pokračoval: „Protože ti mohou upřít vlastnictví lodi, ale to tě ještě nezprošťuje toho, co lodi dlužíš. Tvůj otec mě požádal, abych ti pomohl tím projít. Nepřál by si, aby Vivacia obživla a spatřila kolem sebe jenom tváře cizích lidí.“
„Bude tam Kyle,“ řekla trucovitě. Bolest se už zase vracela. Brashenova otevřená slova ji opět probudila.
„Ona ho nebude znát. Nemá v sobě krev její rodiny. Pojď.“
Althea pohlédla na nehybné tělo. Smrt pracovala rychle, otcovy rysy se propadaly a na jeho tváři se objevovaly rýhy a plochy, které za života nikdy neměl. „Nechci ho tu nechat samotného.“ „Altheo. Tohle už není kapitán, jen jeho tělo. On odešel. Ale Vivacia je pořád tady. Pojď. Víš, že to musíš udělat, a udělat to dobře.“ Sklonil tvář těsně k jejímu uchu. „Hlavu vzhůru, děvče. Posádka se dívá.“
Při posledních slovech Althea neochotně vstala. Podívala se na otcovu propadající se tvář a ještě naposled se pokusila střetnout s jeho pohledem. Avšak on už hleděl za ni, do věčnosti. Althea napřímila ramena a pozvedla hlavu. No tak dobře.
Brashen jí nabídl rámě, jako kdyby ji doprovázel na bingtownský prezentační bál. Ona mu bezděčně položila ruku na předloktí, jak ji to učili, a nechala se zavést na příď lodi. Kráčel bezmála obřadně a něco z toho ji uklidnilo. Když se přiblížili a ona zaslechla Kyleův krutý, zlostný hlas, vykříslo to v ní jiskru, jako když udeří pazourek o ocel. Kyle Wintrowovi spílal.
„Je to prosté, hochu. Je tu díra, je tu kolík, je tu západka. Odsuneš západku na bok, strčíš kolík do díry a pak západku pustíš. To je vše. Já tě budu držet. Nemusíš se bát, že spadneš do zálivu, pokud máš strach z toho.“
Chlapcův hlas byl pořád vysoký, ale jemný, a už ne slabý, když odpověděl: „Otče. Neřekl jsem, že nemůžu. Řekl jsem, že nechci. Cítím, že na to nemám právo a že by ani nebylo správné, abych jako služebník Sa tento nárok vznášel.“ Pouze slabý záchvěv na konci slov prozrazoval, jak je pro chlapce těžké zachovat vyrovnanost.
„Uděláš, co ti sakra řeknu,“ zavrčel Kyle. Althea zahlédla důvěrně známý pohyb, zvedl výhrůžně ruku, jako by se chystal k ráně. Pak uslyšela vyjeknout Keffrii: „Ach, Kyle, ne!“
Dvěma kroky se Althea ocitla mezi Kylem a chlapcem. „Není vhodné, aby se kdokoli z nás choval takhle v den smrti mého otce. Ani není správné takhle se chovat vůči Vivacii. Kolík, nebo ne, ona ožívá. Chtěl bys, aby se probudila a uslyšela hádající se a svářící se hlasy?“
Kyle svou odpovědí prozradil, že o živých lodích neví zhola nic. „Nechal bych ji probudit, ať už by to bylo tím nebo oním způsobem.“
Althea se nadechla ke zlostné odpovědi, ale vtom uslyšela Brashena, jak udiveně šeptá: „Ach, podívejte na ni!“
Všechny pohledy se stočily k příďové figuře. Z přední paluby jí Althea moc neviděla do tváře, ale mohla pozorovat, jak z čarodějného dřeva odletují vločky nátěru. Pod odlupující se zlatou barvou zářily černé havraní kadeře a pískem vycíděný lesk začal růžovět. Hedvábně jemná struktura čarodějného dřeva pořád zůstávala, a měla zůstat i napořád, ani dřevo nemělo být nikdy tak měkké a poddajné jako lidská kůže. Ale nebylo pochyb o tom, že příďová figura teď pulsuje životem. Althea ve své zvýšené vnímavosti cítila, že celá loď se na tichých vlnách přístavu nese úplně jinak. Napadlo ji, že takhle se musí cítit matka, když poprvé spatří život, který v ní vyrůstal.
„Dej mi ten kolík,“ slyšela potichu říkat samu sebe. „Já loď oživím.“
„Proč?“ zeptal se nedůvěřivě Kyle. Ale zasáhla Ronica.
„Dej jí ten kolík, Kyle,“ poručila mu tiše. „Udělá to proto, že Vivacii miluje.“
Později si Althea matčina slova často vybavila a vždycky ji to rozpálilo nenávistí do běla. Matka věděla, co všechno cítí, a přesto jí loď vzala. V té chvíli však věděla jen to, že ji hrozně bolí, když vidí Vivacii uvízlou mezi dřevem a životem, tak nepříjemně zaseknutou. Všimla si nedůvěry v Kyleově tváři, když jí neochotně podával kolík. Co si myslel, že udělá? Hodí ho přes palubu? Vzala si ho od něj a po břichu lezla po čelenu až k příďové figuře. Chyběl jí jen kousíček, aby na ni bezpečně dosáhla. Posunula se o další píď vpřed a nejistě se zakymácela v překážející sukni. Pořád na ni však nemohla dosáhnout.
„Brashene,“ řekla. Nebyla to otázka ani povel. Ani se po něm neohlédla, jen zůstala, kde byla, dokud neucítila, že ji jeho ruce chytly v pase těsně nad boky. Spustil ji níž, aby mohla položit dlaň ruky na Vivaciiny vlasy. Při tom doteku se odloupl kus barvy z vlnitých kadeří. Pocit vlasů na dlani byl zvláštní. Poddávaly se, ale vyřezané kudrliny byly všechny z jednoho kusu, nechovaly se jako jednotlivé vlasy. Althey se na okamžik zmocnila úzkost. Pak ji zaplavilo vědomí Vivacie, zvýšené jako nikdy předtím. Připomínalo teplo, ale ne jako vjem na kůži. Ani se to nepodobalo pálení whisky v žaludku. Tohle teplo proudilo s její krví a dýchalo s jejím tělem.
„Altheo?“ zeptal se Brashen napjatým hlasem. Přišla zpátky k sobě. Podivila se, jak dlouho tam asi visela hlavou dolů. Ospale si uvědomila, že celou svou váhu svěřila Brashenovu sevření. Kolík stále držela v ruce. Vzdychla a zjistila, že jí ve tváři ostře pulsuje krev. Jednou rukou odsunula západku a druhou hladce vložila kolík. Když západku pustila, zdálo se jí, že zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Kolík se teď stal trvalou součástí příďové figury.
„Co na tom trvá tak dlouho?“ uslyšela Kyleův hlas.
„Už to je,“ vydechla Althea. Pochybovala, že kromě Brashena ji mohl ještě někdo slyšet. Jeho stisk na jejím těle zesílil a začal ji vytahovat nahoru. Pojednou se k ní Vivacia otočila. Natáhla se a silnýma rukama chytila Altheu za ruce. Její zelené oči se setkaly s Altheinými.
„Měla jsem velmi podivný sen,“ řekla podmanivým hlasem. Pak Altheu obdařila úsměvem, který byl zároveň rošťácký i veselý. „Děkuji ti, že jsi mě probudila.“
„Vítej,“ vydechla Althea. „Ach, jsi ještě krásnější, než jsem si představovala.“
„Děkuji ti,“ odpověděla loď s vážnou bezelstností dítěte. Pustila Altheiny ruce, aby si z vlasů a kůže setřela kousky nátěru, jako by to bylo spadlé listí. Brashen už na nic nečekal. Vytáhl Altheu zpátky na přední palubu a s žuchnutím ji postavil. Ve tváři byl rudý jako rak a Althea si náhle uvědomila, že Kyle hovoří ztišeným, záštiplným hlasem:
„…a jsi z téhle lodi už navždy vyhozen, Trelle. S okamžitou platností.“
„To je v pořádku. Odcházím.“ Tón Brashenova hlasu jako by vůbec nepřipouštěl, že ho Kyle vyhodil, spíš to vypadalo, že odchází sám plný opovržení. „Sbohem, Altheo.“ Když promluvil k ní, zdvořilost se do jeho hlasu vrátila. A jako by se odporoučel z nějaké společenské události, otočil se a formálně se rozloučil s její matkou. Jeho klid ženou viditelně otřásl, sice hýbala rty, ale žádné sbohem z nich nevyšlo. Brashen se nyní obrátil a lehkým krokem vykročil po palubě, jako by se vůbec nic nestalo. Než se Althea vzpamatovala, Kyle se na ni obořil.
„Zbláznila ses? Co to s tebou je nechat se od něj takhle osahávat?“
Althea na chvíli stiskla víčka a pak je zase otevřela. „Jak jako?“ zeptala se omámeně. Opřela se o zábradlí a pohlédla dolů na Vivacii. Příďová figura se pootočila a usmála se na ni. Byl to zmatený úsměv někoho, kdo se v krásném letním ránu ještě zcela neprobudil. Althea jej smutně opětovala.
„Dobře víš, o čem mluvím! Jeho ruce po tobě jezdily všude možně. Jako by nestačilo, že vypadáš jako pouliční flundra, ty ještě dovolíš námořníkovi, aby s tebou takhle cvičil, zatímco sama visíš hlavou dolů…“
„Musela jsem tam vložit kolík. Jedině tak jsem tam mohla dosáhnout.“ Odvrátila oči od Kyleovy tváře, na níž ve vzteku vyskákaly rudé skvrny, a pohlédla na svou matku a sestru. „Loď je oživená,“ prohlásila tiše, ale formálně. „Živá loď Vivacia je nyní při vědomí.“
- překlad: Jan Kozák
