Loviště, Alfa & Omega 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Patricia Briggs
 |
Očividně měli k restauraci běžet. Anna byla ráda, že má na nohou tenisky, když se tryskem rozběhli dolů ze strmého, mokrého kopce.
Přestože byl Charles mrštný jako kočka, v lijáku mu podkluzovaly nohy. Jeho kovbojské boty měly hladkou podrážku, nezdálo se ale, že by ho to nějak zvlášť zpomalilo. Běželi tiše, přesto cítila, že přitahují pozornost. Když utíkáte, budíte ve městě rozruch, protože jste buďto dravec, nebo kořist.
Chvíli jí to dělalo starosti, nakonec ale nechala odhad rizika na Charlesovi. Neznala vlky, kteří potyčku zavinili – ani jak daleko vlastně restaurace byla. Udržoval jejich tempo v míře lidských schopností, takže si očividně všiml zájmu, který budili.
Běhala s ním ráda. Bez něj si vždy dělala trochu starosti, že se z ní stane kořist. Neuměla si představit, že by Charles byl něčí kořistí.
Po několika blocích zpomalil do rychlé chůze a zabočil do ulice, která se táhla rovnoběžně se zálivem. Stejně jako u Lake Michigan v rodném Chicagu i tady silně vnímala přítomnost vody, představovala tíhu, kterou by cítila, i kdyby ji neviděla mezerami mezi budovami a ulicemi.
Červený neonový nápis hlásající Bubbův sklep, nejlepší barbecue v Seattlu doprovázela šipka ukazující na široké schodiště vedoucí do sklepení budovy, ve které se mohla nacházet banka nebo možná kanceláře – měla totiž neutrálně nóbl vzhled.
Charles otevřel jedno křídlo vchodových dveří a ven se vyvalila omamná vůně hovězího, omáčky a kávy. Restaurace byla tlumeně osvětlená, a jak Anna po rychlém rozhlédnutí zjistila, téměř plná. Nad restaurací visela zvláštní tíha připomínající blížící se bouřku a byla tak tísnivá, až Annu napadlo, že ji musí cítit dokonce i lidé.
Charles vydechl, zahnul doleva, minul zástěnu z pokojových rostlin a lítacími dveřmi vešel do místnosti oddělené od zbytku restaurace. Diskrétní nápis nad dveřmi oznamoval, že se dá za malý poplatek rezervovat pro větší skupiny a vejde se do ní až šedesát lidí. Anna následovala Charlese a všimla si, že uvnitř se jich nachází sotva čtvrtina – i kdyby ale byla čtyřikrát větší, nebyla by pro ně dost velká.
Alfové si nevedou ve společnosti jiných alfů zrovna dobře. Anna přemýšlela, jestli se tu sešli schválně, nebo se někdo z obsluhy restaurace chybně rozhodl posadit všechny potenciálně problematické hosty na jedno místo.
Narychlo tu vyklidili prostor pro rvačku, dva stoly totiž ležely převržené na bok u stěny a i židle byly odhozené stranou.
„Nemáš odvahu pouličního čokla,“ prohlásil jeden z mužů stojících uprostřed místnosti chladně. Hovořil s přízvukem, ale byl tak slabý, že ho nedokázala hned určit.
Charles pohlédl na ni, pak na dveře, kterými vešli. Anna pochopila. Jednalo se o soukromou věc a nepotřebovali, aby ji ještě víc zkomplikovali nezvaní hosté. Zavřela dveře a opřela se o ně.
Měla tak rovněž na dosah únikovou cestu, kdyby bylo potřeba – tolik dominantních vlků… Ani s Charlesem po boku si nemohla nevzpomenout na to, co jí dominantní vlci v její první smečce provedli. Zrychlil se jí tep. Nepanikařila. Ještě ne. Ale ani se necítila příjemně.
Místnost připomínala scénu z West Side Story nebo z Přestřelky u O. K. Corralu, jen s trochu jinými kostýmy a rekvizitami. Na jedné straně stáli čtyři muži, na druhé šest. Několik kroků před každou skupinou byl muž připravený bojovat. Hladina testosteronu tu byla tak vysoká, že žasla nad tím, že nespustila protipožární systém.
Byl tu ještě třináctý muž, který seděl klidně v koutě místnosti. Zády byl otočený ke stěně a utíral si ruce vlhkým ubrouskem. Charlesova příchodu si všiml jako první a kývnutím ho pozdravil. „Ach,“ řekl s půvabným britským přízvukem horních tříd, „přemýšlel jsem, kdy dorazí kavalerie. Rád tě vidím, Charlesi. Aspoň že tu nejsou Rusové, co? Nebo Turci.“
Všichni na okamžik strnuli, když si uvědomili, že na scénu vstoupil nový hráč.
„Umíš najít slunce i na zataženém nebi,“ ozval se muž s tmavou pletí ve větší skupině. „To se mi na tobě líbí, Arthure.“ Podle přízvuk patřil on i celá jeho družina ke Španělům.
A to znamenalo, že muž, který ze sebe chrlil urážky, nemohl být nikdo jiný než Jean Chastel, Netvor z Gévaudanu.
Nebyl zrovna pohledný, z jeho tváře ale vyzařovala moc a díky způsobu, jakým se nesl, by vedle něj její první alfa, Leo, vypadal jako nedospělé štěně. Působil na ni jako většina alfů, se kterými se setkala; zabíral v místnosti víc místa, než měl, jako by byl fyzicky i metafyzicky hmotnější, než měl být. Vzal Charlese na vědomí, světlé oči ale neodtrhl od protivníka. Chastel byl štíhlý a ani vysoký, ani malý. Delší hnědé vlasy mu padaly na ramena. Plnovous o něco tmavší než vlasy měl krátce zastřižený. Tělesné detaily ale nebyly tak důležité jako síla toho, kdo a co byl.
Jeho protivník proti němu neměl šanci – a Španěl to věděl. Anna to vyčetla z jeho postoje, z toho, jak odmítal pohlédnout Francouzovi do očí. Cítila v jeho pachu strach.
„Sergio, mi amigo,“ řekl Španěl, který promluvil už předtím. „Uvolni se. Je po všem. Je tu Charles.“
Španělský bojovník si Charlesova příchodu nevšiml a jeho překvapený pohled ho málem zničil. Jean Chastel tvrdě udeřil pravou rukou a trefil by protivníka do krku, kdyby nezasáhl Charles – který jako by věděl, co francouzský vlk udělá, ještě předtím, než se Chastel k útoku rozhodl.
Charles ránu zastavil, trhnutím Chastela obrátil, využil jeho setrvačnosti a smýkl s ním mezi jeho lidi. Rychlý pohled, kterým střelil po španělských vlcích, je všechny donutil o krok couvnout, pak se opět soustředil na Chastela.
„Blázni,“ zavrčel Charles. „Jsme na veřejnosti. Nedovolím, abyste jako hosté Smečky Smaragdového města rušili pořádek.“
„Ty nám to nedovolíš, štěně?“ zamumlal Francouz, který se mezitím vzpamatoval ze srážky se svými vlky. Stáhl si dolů dlouhé rukávy trika a vypadalo to, že to dělá spíše ze zvyku než pro efekt. „Slyšel jsem, že nám starý vlk předhodil své mládě, myslel jsem ale, že je to jen zbožné přání.“
Něco na postoji zbytku francouzské družiny Anně napovědělo, že se žádnému z nich nelíbí, co jejich vůdce dělá, že Jeana Chastela následují jenom ze strachu. Neznamenalo to ale, že by kvůli tomu byli méně nebezpeční – možná právě naopak. Její vlčice poznala, že to jsou alfové, všichni do jednoho, a všichni se báli.
Agrese a silácké postoje všech v místnosti maskovaly strach, její, Španělův i francouzských vlků, který byl tak silný, že ji donutil kýchnout, čímž k sobě přitáhla nechtěnou pozornost. Jean Chastel jí pohlédl do očí a ona se neodvrátila, přestože jeho pohled sliboval násilí. Tohle, pomyslela si, je netvor horší než trol pod mostem. Páchl zlem.
„Ach,“ řekl téměř něžně. „Další drb, kterému jsem nevěřil. Takže sis našel omegu, míšenče. Hezké dítě. Tak jemné a delikátní.“ Olízl si rty. „Vsadil bych se, že dobře chutná.“
„Nikdy to nezjistíš,“ řekl Charles tiše. „Ustup, nebo vypadni.“
„Zvolím třetí možnost,“ zašeptal Chastel. „Ta se mi líbí nejvíc.“
Anna cítila, jak ji do zad tlačí klika dveří, a uvědomila si, že to nemůže dobře skončit. Španělé a snad i britský vlk by Charlese možná podpořili. Jejich zásah by ale byl důkazem Charlesovy slabosti. Z celé duše věřila, že by Charles dokázal s francouzským vlkem zamést podlahu, ale i to bylo v jistém smyslu selháním. Byli na veřejném místě – rvačka by znamenala příjezd policie a docela jiný druh pozornosti, než si Bran přál.
Třeba by mohla napjatou situaci uvolnit. Pracovala s Asilem, se starým vlkem ve své nové smečce, a snažila se pochopit svůj dar. Jeho mrtvá družka byla omega stejně jako Anna, takže věděl něco o tom, jak její schopnosti fungují – což bylo víc, než věděl kdokoli jiný. Dokonce i Bran, marok, měl jen vágní představu. S Asilovou pomocí dokázala několik zajímavých věcí.
Charles Chastelovi neodpověděl. Jen tam stál s pažemi svěšenými u boků, váhu přenesl na špičky a čekal, co Chastel udělá.
Jedině díky Charlesovi se zbavila strachu – díky němu, své vlčici a dveřím za zády.
V mysli si vybavila místo hluboko v lese, kde sníh lehce pokrýval zemi a dech se jí srážel v páru. Panovaly tam ticho a klid. Mír. Pod tenkou slupkou zamlženého ledu bublal potůček plný tlustých úhořů. V duchu jednoho sledovala, stříbrný stín klouzající rychle tekoucí vodou.
Když si to všechno zřetelně představila, vytlačila ten pocit ven.
Její moc zasáhla jako prvního britského vlka; viděla, jak se mu uvolnila ramena. Poznal, co dělá. Pohlédl na ni, zvedl obočí, vzal ze stolu šálek s kávou (anebo možná s čajem – nepili všichni Britové čaj?) a napil se. Několik Španělů začalo dýchat klidněji a napětí v místnosti prudce pokleslo.
Charles se otočil, oči měl oslnivě zlaté – a zavrčel. Na ni.
- překlad: Kateřina Niklová
