Lovci moster s.r.o., Lovci monster 1
 |
Ukazuje se, že všechna monstra z mýtů, legend a béčkových filmů jsou skutečná, číhají ve stínu, ale oficiálně jsou tajemstvím. Některá jsou zlá, některá jen hladová… Na druhé straně existují lidé, kteří se jejich lovem živí. Na prvním místě tohoto byznysu jsou Lovci nestvůr s.r.o. A Owen Zastava Pitt je jejich nejnovějším rekrutem. Právě ten obyčejný chlápek, úřednická nula Owen, který však jednou večer prohodí svého neschopného šéfa oknem ve čtrnáctém patře. Pět dní poté se probudí v nemocnici se zjizvenou tváří, neuvěřitelnou pamětí a novou pracovní nabídkou. Díky ní se brzy ocitne mezi zástupy nemrtvých přisluhovačů, rozpoutávajících boj ve jménu prastaré pomsty, a válčících federálních agentů. Jediná chyba může způsobit Armageddon… Jeden jinak normální čtvrteční večer jsem dostal příležitost prožít americký sen. Podařilo se mi prohodit svého neschopného, debilního šéfa oknem ve čtrnáctém patře.
Jen pro ujasnění, nebylo to tak, že bych se probudil a řekl si, že je načase zabít šéfa holýma rukama. Vlastně to bylo mnohem složitější. Až do onoho osudného dne by mě nic tak šíleného ani nenapadlo. Byl jsem prostě obyčejný chlápek, úřednická nula. Bože, vždyť já byl účetní. Nic nudnějšího snad ani dělat nejde.
Ta podělaná událost změnila celý můj život. Neuvědomoval jsem si, jak dalekosáhlým a bizarním důsledkům budu muset čelit jen za to, že se díky mně šéf rozprskl po chodníku. Vlastně on na chodník ani nedoletěl. Přistál na střeše špatně zaparkovaného Lincoln Navigatoru, ale to už odbočuju.
Jmenuju se Owen Zastava Pitt a tohle je můj příběh.
Přečtěte si i EXKLUZIVNÍ UKÁZKU z Lovců monster s.r.o.
Finanční oddělení společnosti Hansen Industries sídlilo ve čtrnáctém patře běžné kancelářské budovy v centru Dallasu. Účetních nás bylo deset. Seděli jsme v deseti kójích namačkáni mezi oddělením marketingu a dámskými toaletami. Byla to prostě standardní profesionální kancelář s modrým zátěžovým kobercem, motivačními plakáty, komiksy s Dilbertem a několika květináči se zdechlými kytkami. Já byl nováček.
Byl to docela dobrý džob. Za nepříliš zajímavou práci mi platili slušně. Se spolupracovníky nebylo těžké vyjít. Bylo to mé první zaměstnání po vysoké, která slibovala kariérní růst. Popravdě řečeno, byla to vlastně má první práce, kde jsem nemusel zvedat těžké věci nebo vyhazovat ochmelky na ulici.
Teď jsem si spořil na důchod a moje pojistka se vztahovala i na zubaře. Měl jsem v plánu tvrdě pracovat, najít si ženu, mít děti a usadit se někde na předměstí. Byl jsem mladý profesionál s budoucností nalakovanou na růžovo.
Mé zaměstnání v dobré a zavedené společnosti mělo jednu drobnou nevýhodu. Můj šéf byl zamindrákovaný idiot. Pan Huffman byl nejhorším šéfem, jakého si dovedete představit. Byl neschopný a vlastní chyby házel na podřízené. Navíc byl naštvaný na celý svět. Nevadilo mu nic konkrétního, to ne, spíše ho štval život samotný za to, že se k němu nechová hezky. Byl líný a hloupý až k nevíře a svým malým prasečím mozečkem nedokázal pochopit, proč za posledních deset let nedostal nabídku na lepší místo. Byl přesvědčený, že svět existuje jen proto, aby mu dělal naschvály. Když jsem ho lépe poznal, ani trochu jsem se světu nedivil.
Jakožto nejnovější přírůstek oddělení vnitřní kontroly Hansen Industries jsem byl neoficiálně jmenován Huffmanovým fackovacím panákem. Předešlý nováček spáchal sebevraždu, díky čemuž se uvolnilo ve firmě místo, které jsem teď zastával. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že může existovat spojení mezi uspokojením z práce a touhou spláchnout balení prášků na spaní panákem skotské.
Měl jsem za sebou další dvanáctihodinovku, ale na to jsem byl zvyklý. Byl jsem beznadějně pozadu, snažil se učit za pochodu a uvědomoval jsem si, že vysoká škola nemá se skutečným světem nic společného. Vzhledem k tomu, že mým zaučováním byl pověřený zmiňovaný hnusák pan Huffman, byl jsem v háji vlastně od samého začátku. Jelikož se v té době můj život točil výhradně kolem práce (vyjma sobot, kdy jsem se věnoval svému koníčku), ani mi nevadilo, že jsem tam zůstával pozdě do noci. Doufal jsem, že tím udělám dojem na někoho důležitého, kdo mi nabídne, abych zmizel z Huffmanova oddělení a šel pracovat jinam.
Poslední měsíc to vlastně bylo v pohodě. Pan Huffman byl na dovolené pod stanem v nějakém národním parku či co. Na týden se vrátil, zamknul se do kanceláře, s nikým nemluvil, nebral telefony a pak šel na dalších pár týdnů na nemocenskou. Stalo se tradicí, že mé oddělení bylo každoročně nejproduktivnější právě v době, kdy byl Huffman na dovolené. Určitě si domyslíte proč.
Mrknul jsem na hodinky. Bylo pět minut po osmé večer. Okolní kóje se šedými koberci byly prázdné. Kručelo mi v břiše, což byl signál, že balíček křupek a banán, tedy můj oběd, jsou dávno pryč. Vypnul jsem počítač, zamknul spisy, oblékl si kabát a vydal se ke dveřím. Byl jsem přesvědčený, že už tam nikdo není, a tak jsem při odchodu zhasnul. Pak se ozval reproduktor. Škubnul jsem sebou.
„Kdo je tam?“ zeptal se nadutý hlas pana Huffmana. To bylo překvapení. Nevěděl jsem, že už se vrátil. Zatraceně. Nezastavoval jsem se. Byl jsem rozhodnutý předstírat, že nic neslyším. Když tady Huffman zůstává tak dlouho, nechtěl jsem, aby na mě hodil nějakou svou podělanou práci, což by jakožto líné prase s radostí udělal. Nazval by to převedením zodpovědnosti a poplácal se po rameni za to, jak je neuvěřitelně progresivním členem řídícího týmu.
„Owene? Jste to vy? Ihned přijďte do mé kanceláře!“ Do prdele. „Hned, Owene. Je to důležité!“ Zněl stejně horlivě a nafoukaně jako obvykle.
Když jsem sklesle kráčel k jeho kanceláři, musel jsem přemýšlet, jak poznal, že to jsem já. Nejspíše to byla náhoda. Musel si všimnout, že někdo zhasnul. Začal jsem přemítat nad důvody, proč už musím odejít domů. Bylo mi ale jasné, že je všechny šmahem shodí ze stolu. Hodina bojového umění? Ne, už tak si myslí, že jsem příliš militantní, a navíc ani neví o mé sbírce zbraní. Kostel? To sotva. Rande? Kéž by. Nemocná matka? To by stálo za pokus, pomyslel jsem si. Blížil jsem se tak k jeho kanceláři a už si vymýšlel příběh, jak se musím starat o chorou maminku. Žila sice tři státy daleko, ale o tom Huffman neměl ani ponětí.
Když jsem vešel k Huffmanovi, všechny myšlenky na máminu imaginární nemoc zmizely jako mávnutím proutku. Bylo zhasnuto, což mi bylo velmi divné. Svého šéfa jsem neviděl, protože ke mně seděl zády opřený v koženém křesle s vysokým opěradlem. Okny sem pronikala slabá záře městského osvětlení. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak se takový neschopný trouba mohl dostat k rohové kanceláři s výhledem. Možná měl fotky finančního ředitele, jak si to rozdává s nějakou šlapkou, nebo něco takového. Na obrovském dubovém stole měl ohavný nepořádek. Uprostřed ležel mastný papírový sáček s čímsi, co asi bylo jeho obědem. Ať už v sáčku bylo cokoliv, mastnota pomalu prosakovala do okolních papírů.
„Posaďte se, Owene,“ zasípal Huffman. Jeho hlas byl podivný. Neotočil se. Z mého pohledu mi připadalo, že pozoruje noční oblohu.
„Ach ne, díky, pane… už vážně budu muset jít. Mám nemocnou mámu a…“
„Řekl… jsem… SEDNĚTE!“ vykřikl a otočil se. Zalapal jsem po dechu. Částečně proto, že výraz v očích pana Huffmana byl opravdu šílený, ale hlavně kvůli tomu, že byl úplně nahý. Byl to pohled, o němž jsem ze srdce doufal, že se mi nikdy nenaskytne. Dolní část vypaseného obličeje měl pokydanou čímsi tmavým a mastným, jako by předtím prasečím způsobem hodoval na zabíjačce.
Fajn, tak tohle rozhodně mění situaci. Dal jsem ruce před sebe. „Podívejte, pane, měl byste vědět, že já na tohle nejsem. Vy si dělejte, co chcete. Mně je to fuk. Jiným chlapům by to možná lichotilo, ale já odtud mizím,“ řekl jsem a pomalu couval ke dveřím.
„TICHO!“ zařval a prásknul obtloustlými prsty do stolu tak silně, až se převrhl sáček s jídlem a jeho obsah vypadl ven. Ztuhnul jsem, protože jsem nečekal, že takový špekatý vepř jako Huffman ze sebe dokáže vydat natolik rázný výkřik. „Víte, co je dnes za noc, Owene? Víte to? Dnešní noc je velmi zvláštní!“
„V Sizzlers (Síť steakových restaurací, koncept „All-you-can-eat“ je už známý i u nás – pozn. red.) mají krevetové „sněz co můžeš“?“ odpověděl jsem co nejklidněji a pomalu bral za kliku. Bylo to jasné. Panu Huffmanovi přeskočilo. Připadalo mi, že se mu u úst tvoří pěna.
„Dnes v noci budu trestat zlo. Před měsícem jsem dostal dar, a nyní jsem král. Viděl jsem, jak mě s ostatními pomlouváte za mými zády. Vím, že nerespektujete mé vedení.“ Hlas mého šéfa se pomalu měnil ve vrčení. Očima těkal ze strany na stranu, jako by v tmavých rozích místnosti viděl cosi velmi vzrušujícího. „Vy jste nejhorší, Owene. Nejste týmový hráč. Nerespektujete mou autoritu. Chcete ukrást mé místo. Chcete mi vrazit nůž do zad!“
Nůž do zad jsem se mu vrazit nechystal, spíše jsem měl v úmyslu mu jednu vrazit. Můj předchozí úsudek byl správný, vážně se mu u pusy tvořila pěna. Útok obtloustlého a nahého pana Huffmana mi moc velké starosti nedělal, protože jsem byl opravdu velký a na účetního jsem se dokázal až překvapivě dobře prát. Celá situace mi přišla pitoreskní a trochu komická. Věděl jsem ale, že šílenci mohou být nečekaně nebezpeční. Bylo načase zmizet a zavolat profesionální pomoc. Vzal jsem za kliku a přemýšlel, jestli se firemní pojistka vztahuje i na psychiatrickou péči.
„Hlavně klid, pane Huffmane. Já vám nechci ublížit, jen si teď na chvíli odskočím.“ Pak jsem si všiml věci, která vypadla ze sáčku na jídlo.
„To je ruka?“ vyhrknul jsem.
Huffman mě ignoroval a pokračoval v řevu a mlácení do stolu. S každou ranou se jeho tukové zásoby vlnily čím dál rychleji. Ruka na stole patřila nejspíše ženě. Nalakované nehty, snubní prsten a roztřepený pahýl těsně za zápěstím. Do prdele! Takže můj šéf nebyl jenom vyšinutý magor, ale ještě ke všemu sériový vrah.
Nahý, šílený tlusťoch ukázal z okna. „Čas nadešel! Dnes v noci se stanu bohem!“ zakvíkal.
Jeho buclatý prst směřoval k měsíci v úplňku.
Když jsem tak sledoval matnou měsíční záři na žlutém pozadí městských světel, připadalo mi, že se jeho prst prodlužuje. Ruce se mu začaly natahovat a nehty zesilovaly a rozšiřovaly se. Pohlédl na mě a já spatřil, jak se šklebí doslova od ucha k uchu. Dásně a zuby mu začaly zlověstně čnět zpoza rtů. Z pórů mu rašily tmavé vlasy. Když místnost naplnily zvuky praskání a křupání kostí, Huffman křičel bolestí.
„Owene. Teď jste můj. Sežeru vaše srdce.“ Kvůli všem těm slinám, co mu kapaly od huby, a otékajícímu jazyku jsem mu skoro nerozuměl. Jeho zuby nabíraly na délce i ostrosti.
Na okamžik jsem jen ohromeně stál paralyzován protichůdnými emocemi. Můj rozum se zastavil. V místnosti bylo vcelku šeru, a tak se civilizovanější část mého mozku pokoušela přesvědčit vnitřního pračlověka, že se jedná jen o nějaký vizuální trik, kanadský žertík nebo úkaz jinak vysvětlitelný logickými prostředky. Naštěstí pro mě však vnitřní pračlověk zvítězil.
Dodnes nechápu, proč jsem v ten okamžik pocítil nutnost se svému rychle mutujícímu šéfovi svěřovat. Texaské zákony jsem neporušil, což se však nedá říct o firemních předpisech o bezpečnosti na pracovišti.
„Víte o tom zákazu nošení zbraní na pracoviště?“ zeptal jsem se zmítající a rostoucí chlupaté stvůry, co seděla nějaké tři metry ode mě. Její žluté oči se do mě zabodávaly s čirou zvířeckou nenávistí. V tomhle pohledu už nebyl ani náznak lidskosti.
„To pravidlo se mi nikdy nelíbilo,“ řekl jsem, ohnul se ke kotníkovému pouzdru, srovnal mířidla s cílem a rychle vypálil všech pět nábojů ze svého Smith & Wessonu ráže .357 do těla pana Huffmana. Bůh žehnej Texasu.
Stvůra, která kdysi byla Huffmanem, udělala pár kroků dozadu, opřela se o okno, a když po něm sjela na koberec, zanechala za sebou šmouhu krve a tkáně. Několika ranami jsem musel minout, nebo byly výstřely moc razantní, protože silné okenní sklo nápor nevydrželo a prasklo. Na nic jsem nečekal, otočil se a začal utíkat. Když jsem se zoufale snažil otevřít dveře, skoro jsem si jimi rozbil nos. Dal jsem si záležet, abych za sebou zabouchl, a pak jsem se rozběhl úzkou chodbou, seč mi síly stačily. V jedné ruce jsem měl prázdný revolver a prsty druhé ruky jsem se v kapse snažil nahmatat rychlonabíječ s náhradními náboji.
Dveře Huffmanovy kanceláře se s třísknutím rozletěly. Ta věc, co teď stála v chodbě, byla zjevně spíše zvířetem než člověkem, ale rozhodně to nebylo obyčejné zvíře. Obtloustlé tělo mého vedoucího nějakým způsobem nabylo elegantní svalnaté podoby. Dlouhými pařáty stvůra vytrhávala cáry z modrého průmyslového koberce. Na těle měla hustou černou srst a její vlčí obličej byl ztělesněním noční můry. Rty prohnuté do vnitřku slintající huby odhalovaly řadu zubů ostrých jako břitva. Bestie teď pobíhala po čtyřech, zavětřila, a když mě konečně uviděla, dlouze zavyla.
Krev v mých žilách se změnila v led.
Při běhu směrem k výtahu jsem již měl v bubínku revolveru připravených dalších pět nábojů s dutou špičkou. Stvůra ale byla rychlá, mnohem rychlejší než olympijští sprinteři, a já se s olympijskými sprintery měřit rozhodně nemohl. Můj náskok v chodbě byl během několika vteřin fuč. Když se na mě bestie vrhla, otočil jsem se a vypálil jí přímo do tlamy. Stvůra sebou za letu škubla a setrvačností narazila do zdi, která náporem praskla. Bestie se ihned začala zvedat s naježenými chlupy na zádech.
Střílím velmi dobře. Můj malý revolver nebyl sice na přesnost zrovna dělaný, ale snažil jsem se. Zamířil jsem stvůře na lebku a stiskl spoušť. Po každé ráně jsem opět v klidu zamířil a vypálil znovu.
Odměnou mi byly výtrysky bíločervené směsice lebeční kosti a krve, kterou mé náboje vytrhávaly z Huffmanovy hlavy. Střílel jsem dál, dokud zbraň nezačala cvakat naprázdno. Došla mi munice.
Mé smysly se zaměřily pouze na bezprostřední hrozbu. Krev mi tepala ve spáncích jako buben. V žilách mi koloval adrenalin, díky němuž jsem ignoroval hromové rány výstřelů. Povolil jsem sevření rukojeti. Huffman byl mrtev.
Začal jsem supět a zoufale se snažil ovládnout vlastní dech. Možná mi přeskočilo, ale asi pět metrů od mé pracovní kóje ležel mrtvý vlkodlak. Vždy jsem si myslel, že takové bytosti žijí jen v pohádkách, ale na podlaze vážně byla mrtvá stvůra s vystřeleným mozkem. Když mě ještě pronásledovala, neměl jsem čas přemýšlet o strachu, ale teď na mě všechno dolehlo, jako když se provalí přehrada. Neovladatelný třes v končetinách přicházel pomalu, ale když jsem si tu bestii pořádně prohlédl, udeřil plnou silou. Připadalo mi, jako bych se stal obětí autonehody. Dával jsem si vše dohromady. Nejprve jsem nemohl běhu událostí uvěřit, pak následovala emocionální prázdnota a nakonec se dostavilo brutální pochopení toho, co se stalo. Právě jsem zabil vlkodlaka.
Následně se pan Huffman postavil a zavrčel na mě.
Rozstřelená mozková hmota naskákala zpět do jeho hlavy a s křupnutím se spojily i střepy jeho lebeční kosti. Stvůra se postavila na zadní nohy, přestože měla kolena stavěná stejným způsobem jako psi. Jedním zahnutým prstem si nabrala kus masa přilepeného na své srsti a vhodila si jej do chřtánu. Vlkodlak si na vlastní tkáni velmi pochutnal. S úlevou se pak postavil na všechny čtyři a otřásl se jako obrovský pes. Krev z ran se rozstříkla po bílých stěnách chodby pokrytých motivačními plakáty.
Monstrum zase zavylo, dlouze a vysoce. Zvuk ve mně probudil hluboko pohřbený primitivní pud sebezáchovy. Otočil jsem se a rozběhl se rychleji, než jsem kdy předtím dokázal. Nějakým způsobem se mi podařilo nezpanikařit, a tak jsem se stvůrou nezávodil k výtahu, ale zabočil jsem prudce doprava, zavřel za sebou dveře a přisunul před ně těžký stůl. S jiskřením z něj spadl monitor od počítače. Byl jsem v marketingové místnosti. Na plakátu s roztomilým koťátkem hrajícím si s klubíčkem bylo napsáno jediné: Drž se, kámo. Díky za radu… kámo.
Nebyl čas přemýšlet. Nezastavoval jsem se a doufal, že stůl Huffmana alespoň zpomalí. Na pár vteřin se mu to podařilo. Vlkodlak se začal sápat po dveřích, ze kterých odlétávala mračna třísek. Stůl se odsouval pořád dál a dál. Na konci kanceláře byly další dveře, které vedly do boční chodby. Zabouchnul jsem za sebou, ale neviděl jsem nic, čím bych mohl dveře zapřít. Zbraň. Potřebuju zbraň. Pořád jsem v ruce držel revolver, ale neměl jsem žádné náboje. Lehká osobní zbraň by mi jako kyj byla nejspíše dost na houby. Skrytou zbraň jsem nosil na obranu před zloději a podobnými šmejdy. Nikdy bych si nepomyslel, že budu muset bojovat se stvůrou ze Sci Fi Channel. Na zdi visel hasicí přístroj, a tak jsem ho sundal a vzal s sebou. Přece jenom to bylo lepší než nic.
Na konci chodby byly dveře vedoucí do mého oddělení. Kdybych se tam dostal, měl bych šanci doběhnout k výtahu. Nohy a srdce pracovaly ostošest. Slyšel jsem, jak dveře za mnou vylétávají z pantů. Neplýtval jsem časem, abych se na to díval, a rovnou jsem proběhl dveřmi do finančního a pokusil se za sebou zavřít. Do dveří se ale zasekl Huffmanův pařát. Zoufale jsem tahal, ale vlkodlak byl mnohem silnější než já. Drápnul mi po hrudníku a spárem mi rozerval oblečení a kus kůže. Bolest. Neuvěřitelná bolest. Řval jsem, spadl na záda a spustil hasičák, kterým jsem začal stříkat stvůře do očí a rozevřené tlamy. Bestie zavyla, postavila se na zadní a zakryla si hlavu. Vymrštil jsem se a kopl vší silou vlkodlaka do žeber. Ten se svalil zpět do chodby. Posbíral jsem se, zavřel za sebou dveře a zamknul.
Řezné rány na hrudníku pekelně bolely. Zranění vypadalo hrůzostrašně. Košili jsem měl celou promáčenou krví. Bolest ale byl jen vzdálený pocit za hradbou adrenalinového rauše v mém těle. Na utrpení nebyl čas, musel jsem se zbavit monstra.
Vlkodlak prorazil dřevěné dveře a pařáty mě jen o malý kousek minuly. Pozvedl jsem hasičák nad hlavu a vší silou znovu a znovu mlátil po chlupatých rukou. Takové rány by žádné obyčejné kosti nemohly vydržet. Konečně se Huffmanovo předloktí se slyšitelným křupnutím přelomilo, což se ale o jeho odhodlání říct nedalo. Nadále máchal pařáty ze strany na stranu a zdálo se, že se jeho zranění okamžitě hojí. Nepříčetně jsem řval a bil Huffmana, seč mi síly stačily. Kovový přístroj se s každým nárazem slyšitelně otřásal.
Dostali jsme se do bezvýchodné situace. Když jsem mu neustále znovu a znovu lámal ruce, nedokázal mě přetlačit. Muselo to dojít i jeho zvířecké mysli, protože stejně rychle, jako se jeho ruka objevila, zase zmizela a nechala za sebou v těžkých dubových dveřích jen velkou díru.
Přerývaně jsem lapal po dechu. Zdálo se, že mu nemohu ublížit. Musel jsem něco vymyslet… stříbro. Ve filmech to vždycky zabralo. Kde ale v mé kanceláři sehnat stříbro? Odpověď jsem samozřejmě znal. Žádné tam nebylo.
Kdybych se dokázal dostat k výtahu, byl bych v pohodě, ale to bych musel nejprve proběhnout patnácti metry finančního oddělení a pak asi třicet metrů dlouhou chodbou. Svíral jsem hasičák v náručí a odbelhal se ke dveřím. V temnotě bylo mým jediným vodítkem zeleně svítící světlo u východu. Krev, co mi stékala po břiše, byla teplá a slizká.
Než se Huffman rozběhl, dokázal jsem se dostat až ke své kóji. Neexistoval způsob, jak bych mohl bestii uniknout. Rozsápala by mě na kusy zuby a pařáty.
Když útěk nezabírá, je čas bojovat. Alespoň že jsem byl na domácí půdě.
„Huffmane, ty šmejde špinavej! Pojď si pro mě!“ zařval jsem a postříkal ho hasičákem. „Tohle je můj kancl!“
Vlkodlak odhodil mou improvizovanou zbraň do dálky a zlomil mi u toho ruku. Naremploval mě a já se vznesl do vzduchu. Zastavil jsem se o stropní obklady a s hlasitým úderem se odrazil od větrací šachty zase k zemi. Dopadl jsem na zeď své kóje, která však nebyla stavěna na to, aby vydržela nápor sto třiceti pěti kil živé váhy. Já se tak rozplácl na svůj pracovní stůl.
Nezastavuj se. Sténal jsem a snažil se popadnout dech. Pokoušel jsem se přijít na něco, cokoliv, co bych mohl udělat. Za okamžik už se u mého stolu objevila vlkodlakova hlava. Nakopnul jsem ji vší silou, ale Huffman mi akorát ukousl botu.
Vlkodlak se šlachovitýma nohama pracujícíma jako pružiny elegantně poskakoval kolem. Jeho pařáty klapaly o tvrdý povrch stolu jako nehty na tabuli. Pokusil jsem se svalit ze stolu, ale Huffman mi bez problémů drápem propíchl stehno a přišpendlil mě. Bolestivě jsem vykřikl a zbývající zdravou rukou se pokusil uvolnit. Tahání za ochlupení jeho hnátu nemělo žádný význam, ani se nehnul.
Dostal mě. Ležel jsem, krvácel a nohu jsem měl přišpendlenou ke stolu. Zdálo se, že si vlkodlak tenhle okamžik doopravdy užívá, dával si na čas a vychutnával si mou bolest. Přemýšlel jsem, jestli hluboko v nitru toho zvířete ještě pořád je pan Huffman, kterému dělá dobře pocit moci a toho, že se konečně může pomstít světu, který tolik nenáviděl.
Můj strach se náhle změnil ve zlobu.
Bodavá bolest v noze byla nesnesitelná. Rozum mi říkal, že jsem mrtvý člověk, ale raději bych shořel v pekle, než abych se nechal sejmout takovou tlustou hromadou sraček, jako je pan Huffman.
Vlkodlak pomalu otevřel čelisti do neuvěřitelné šíře a přiblížil se s nimi k mému obličeji. Dech měl horký a páchnul jako shnilé maso. Chystal se mě sežrat a já věděl, že to udělá tak pomalu a bolestivě, jak to jen půjde. Snažil jsem se nenápadně sáhnout do kapsy. Huffman mi olízl obličej. Jeho jazyk byl vlhký a drsný. Znechuceně jsem se otřásl. Ten bastard asi chtěl nejdříve zjistit, jak chutnám.
Můj švýcarský nůž se s cvaknutím otevřel okamžik před tím, než jsem mu jej vrazil do hrdla. Osmicentimetrový Spyderco nebyl zrovna bojový nůž, ale i tak jsem chtěl jeho potenciál vyzkoušet. Kroutil jsem jím a řezal, abych nadělal co největší škodu. Když se mi konečně podařilo propíchnout mu krční tepnu, zaplavila mou kóji krev. Vytrhl pařát z mé nohy, a když z otevřené rány vytryskla krev, téměř jsem omdlel. Krátkou čepel jsem z něj vytáhl a vrazil mu ji do oka. Jakmile Huffman ucuknul, vyklouzl mi nůž pokrytý tekutinami z ruky a zůstal zabodnutý v jeho obličeji. Ohnal se a praštil mě do hlavy. Pařát mi rozřezal kůži na čele až na kost. Zranění jsem vnímal jaksi neosobním způsobem. Věděl jsem, že jsem na tom špatně, ale nic jsem necítil, a navíc mi to bylo jedno. Celý můj život se scvrkl do jediné prosté myšlenky: Huffman musí zemřít. Do očí mě udeřilo světlo a můj nepřítel zařval.
„Zkus zregenerovat tohle!“ zahučel jsem, sebral ze stolu otvírák na dopisy a několikrát mu ho vrazil do hrudníku. Přehodil jsem si držení a vpálil mu ještě několik ran do dolní čelisti. Mé údery byly tak silné, že se otvírák zabodl až do horního patra, a tak jsem mu celou tlamu vlastně sešil. Pak jsem ho kopnul do koulí, a aby mu to nebylo líto, ještě jsem mu o hlavu rozmlátil kancelářské křeslo. Dostal jsem tupou ránu hřbetem jeho ruky a odletěl jako lidská dělová koule. Při letu jsem rozbil pár květináčů a přistál na koberci.
Byl jsem dezorientován, snažil jsem se utlumit masivní krvácení z nohy a belhal se pryč. Huffman se svíjel jako nějaké smrtící tornádo. Vlkodlak se zmítal a snažil se vytáhnout si nožík z oka a otvírák dopisů z patra. Jelikož jsem dopadl do blízkosti Huffmanovy kanceláře, vpotácel jsem se dveřmi dovnitř. Docházely mi možnosti. Cítil jsem, že za chvíli omdlím ze ztráty krve. Na nohou jsem se držel jen díky svému vzteku a odhodlání, a to mi nemohlo vydržet dlouho. Musel jsem něco vymyslet. Rozhlédl jsem se a uviděl po obou stranách dveří skříně s policemi. Křeslo. Stůl. Časopisy o golfu. Ruku nějaké ženy. Nic, co by se dalo použít jako zbraň.
Slyšel jsem, jak vlkodlak zuří a drtí na třísky mou kóji. Ničil vše, na co dosáhl. Supěl a vrčel. Když zachytil můj pach, postupně se utišoval. Zase po mně šel. Já čekal.
Ale nečekal jsem tam, kde si myslel, že budu. Huffman vběhl do místnosti úplně smyslů zbavený. Nechal se vést pouze instinktem a čistou zvířeckou zuřivostí. Skočil jsem mu na záda z vrcholu sekretáře. Silou nárazu se praštil čenichem přímo do stolu. Objal jsem ho rukama kolem krku a začal ho ze všech sil škrtit. „Uvidíme, jak se ti bude bojovat bez vzduchu!“ zařval jsem mu do špičatého ucha. Váleli jsme se po stole, ale já se nepouštěl. Čelisti měl sevřené, já však jeho krk držel neméně pevně. Šíleně jsme se otáčeli a vrazili do již tak zeslabeného okna. To se roztříštilo a zasypalo ulici dole střepy. Nějakým zázrakem jsme ale nespadli. Zraněnou rukou jsem ho držel pod krkem, zdravou jej popadl za čenich a celou svou zlost a strach jsem použil ke kroucení. Vypětím jsem křičel jako zvíře. Páteř té bestie držela jako železný prut, já však dokázal kroutit ještě silněji.
Vlkodlakův krk ohavně křupnul. Tělo bestie poháněné impulzy vystřelujícími z mozku se divoce zmítalo. Pařáty spustil z mých rozdrásaných zad a ležel pode mnou v křečích. Odvalil jsem se stranou a jen silou vůle se držel při vědomí. O jedné ruce a jedné noze jsem se belhal na druhou stranu stolu a zanechával za sebou krvavou stopu. Pak jsem sebou praštil o zem.
Slyšel jsem, jak se Huffmanovy obratle dávají s křupáním dohromady. Během chvíle bude zase na nohou, a tentokrát už nebudu mít sílu s ním bojovat. S pomocí zdravé ruky jsem se zvedl, abych viděl za stůl. Ležela na něm Huffmanova večeře, což mému nedokrvenému mozku přišlo hrozně vtipné. „Nepotřebuje někdo pomocnou ruku?“ zeptal jsem se a zakřenil se.
Vlkodlak se už zvedal na nohy. Během několika vteřin jsem se měl stát jeho krmením. A pak by měl volnou ruku k vraždění nevinných lidí o každém úplňku. Byl jsem si jistý, že zbývající dny v měsíci by se akorát věnoval své roli nejpitomějšího šéfa pod sluncem. Nevěděl jsem, co z toho je horší.
Huffman se snažil vzpamatovat třesením hlavy ze strany na stranu.
„Dneska ti to nevyjde, ty hovado!“ řekl jsem a celou vahou se opřel do těžkého stolu, který se zavrzáním neochotně opustil důlek v koberci. Zoufale jsem se zapíral zdravou nohou o zem, což bylo bez boty dost těžké, a vrazil i se stolem do Huffmana. Než si stačil uvědomit, co se děje, už i s tím svým podělaným stolem letěl z okna k zemi.
- překlad: Jakub Farník
