Loď osudu, Živé lodě 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robin Hobb
 |
Wintrow plaval hluboko ve tmě a v teple. Kdesi vysoko nahoře byl svět světla a stínů, hlasů, bolesti a doteků. Vyhýbal se mu. Na jiné rovině se nacházela bytost, která po něm šmátrala, volala ho jménem a snažila se ho navnadit vzpomínkami. Před ní unikal jen s obtížemi, ale jeho odhodlání bylo pevné. Kdyby ho našla, znamenalo by to velikou bolest a rozčarování pro něj i pro ni. Dokud zůstane maličkou beztvarou tečkou, co proplouvá neslyšně tmou, tomu všemu se vyhne. Někdo něco dělal s jeho tělem. Slyšel klapání, hovor a lomoz. Soustředil se na to, že přijde bolest. Bolest měla moc uchopit jej a zadržet. Bolest by ho mohla vtáhnout zpět do toho světa, kde měl tělo a mysl, k nimž se pojily také vzpomínky. Tady dole se cítil mnohem bezpečněji.
To ti jen tak připadá. A ačkoliv ti to tak připadá už dlouho, nakonec stejně zatoužíš po světle a pohybu, po chutích, zvucích a dotecích. Když budeš ovšem čekat příliš dlouho, mohl bys o ty věci přijít navždy.
Sytý hlas burácel všude kolem jako příboj hřmící na skalách. Byl jako samotný oceán, otáčel ho a pohazoval s ním, zkoumal jej ze všech stran. Marně se před ním Wintrow snažil skrýt. Znal ho. „Kdo jsi?“ zeptal se.
Hlas zněl pobaveně. Kdo jsem? Ty víš, kdo jsem, Wintrowe Vestrite. Jsem ta, které se nejvíc bojíš, ta, jíž se nejvíc bojí ona. Jsem ta, k níž se nechceš znát. Jsem ta, kterou popíráš a zatajuješ před sebou i ostatními. A přitom jsem součástí vás obou.
Hlas se odmlčel a čekal na něj, on však ta slova nechtěl říct. Věděl, že stará magie jmen funguje oběma směry. Ten, kdo zná pravé jméno bytosti, má moc ji spoutat. Ale bytost lze učinit skutečnou i tím, že ji pojmenujeme.
Jsem dračice, pronesl hlas nesmlouvavě. Nyní mě znáš. A odteď už nic nebude stejné jako dřív.
„Mrzí mě to, mrzí mě to,“ drmolil potichu Wintrow. „Nevěděl jsem. Nikdo z nás to nevěděl. Mrzí mě to, moc mě to mrzí.“
Ale ne tolik jako mě, řekl hlas neúprosně a zachvěl se žalem. Ani ne tolik, jak tě to mrzet teprve bude.
„To ale nebyla moje vina! Nemám s tím nic společného!“
Ani moje ne, přesto jsem ta, kdo nese nejhorší trest. Vina nemá v širším řádu věcí žádné místo, maličký. Vina a chyba jsou jen zbytečné výmluvy, poté co se čin stal. A jakmile se jednou něco stane, musí všichni čelit následkům.
„Ale proč jsi tady, tak hluboko dole?“
Kde jinde bych měla být? Kde jinde mi zbylo ještě trochu místa? Když jsem se konečně rozpomněla, kdo jsem, už se ve mně vrstvily ty vaše vzpomínky. Přesto jsem tady a taky tu zůstanu, bez ohledu na to, jak dlouho mě budete popírat. Hlas se odmlčel. I bez ohledu na to, jak dlouho budu popírat sama sebe, dodala znaveně.
Wintrowa ožehla bolest. Vzpíral se zášlehu horka a světla, snažil se udržet oči zavřené a jazyk němý. Co mu to prováděli? Ale na tom stejně nezáleželo. Nebude reagovat. Kdyby se pohnul, kdyby vykřikl, musel by přiznat, že je živý a Vivacia mrtvá. Musel by přiznat, že jeho duše byla spojená s věcí, jež byla mrtvá déle než živá. A to bylo neskutečně příšerné, úplně ho ochromila hrůza. Tohle byl ten zázrak a sláva živé lodi. Musí se už navždy spojit se smrtí. Nechtěl se probudit a vzít to na vědomí.
To raději zůstaneš tady dole se mnou? Hlas bytosti se zachvíval hořkostí, ale i pobavením. Chceš skomírat v hrobce mé minulosti?
„Ne. Ne, chci být svobodný.“
Svobodný?
Wintrow se zajíkl. „Nechci o ničem z toho vědět. Vůbec se na tom nechci podílet.“
Podílel ses na tom od chvíle, kdy tě počali. Něco takového nelze odčinit.
„A co mám tedy dělat?“ Ta slova v něm kvílela, ale stále zůstala nevyřčená. „Nemůžu s tím žít.“
Mohl bys zemřít, navrhl hlas jízlivě.
„Já nechci zemřít.“ Alespoň tímhle si byl jistý.
Ani já jsem nechtěla, podotkl hlas neúprosně. Ale zemřela jsem. Vzpomínek na létání může být v mém nitru sebevíc, jenže má vlastní křídla se nikdy nerozvinula. Aby mohli postavit tuhle loď, servali ze mě moji kuklu, ještě než jsem se stačila vylíhnout. A to, co mělo být mým tělem, pohodili na studenou kamennou zem. Utvářejí mě jen vzpomínky, vzpomínky uložené ve stěnách mého zámotku, vzpomínky, které jsem měla znovu vstřebat, až bych se vyvíjela v horkém žáru léta. Teď nemám z čeho žít a růst, když nepočítám vzpomínky, které mi nabídli tví příbuzní. Vstřebala jsem, co jste mi dávali, a když toho bylo dost, obživla jsem. Ne však ve své pravé podobě. Ne. Přijala jsem tvar, který jste mi vnutili, vzala jsem na sebe osobnost, jež byla sumou očekávání vaší rodiny. Vivacii.
Poloha jeho těla se náhle změnila a Wintrow si připomněl, jak chutná tělesná bolest. Ucítil na sobě lehké proudění vzduchu a teplý dotek letního slunce. Ale i tenhle kontakt stačil na to, aby mu obnaženou tkání projela palčivá bolest. Ale nejhorší ze všeho byl hlas, který ho volal. Zaznívala v něm radost i starost. „Wintrowe? Slyšíš mě? To je Vivacia. Kde jsi a co děláš, že tě vůbec necítím?“
Cítil, jak se k němu natahují myšlenky lodi. Ucukl. Nechtěl, aby se o něj otírala svou myslí. Zmenšil se a skryl se ještě hlouběji. Kdyby se k němu Vivacia dostala, musela by se rázem dozvědět všechno, co věděl on. A co by to s ní udělalo, kdyby stanula tváří v tvář své pravé podstatě?
Bojíš se, že z toho zešílí? Máš strach, že tě strhne s sebou? V hlase teď zaznívala ohnivá radost, až z ní šel strach. Wintrow ztuhl. V mžiku si uvědomil, že tenhle úkryt není žádné útočiště, ale past. „Vivacie!“ vykřikl, ale vlastní tělo jej nechtělo poslechnout. Rty zůstaly nehybné. Dokonce i jeho myšlenka se jaksi ztlumila v bytosti dračice, zůstala přiškrcená a uvězněná. Zkusil se vzepřít, ale dusil se pod vahou její přítomnosti. Držela ho tak blízko u sebe, že si ani nemohl vzpomenout, jak se dýchá. Srdce mu divoce zabušilo. Vzápětí je zasáhla bolest a tělo sebou škublo. Ve vzdáleném světě na sluncem zalité palubě se ozvaly výkřiky plné bezmoci a zděšení. Uchýlil se do nehybného těla a duše, které balancovaly na pokraji smrti.
Dobře, pronesl hlas spokojeně. Zůstaň v klidu, maličký. Nesnaž se mi vzpírat, abych tě nemusela zabít. Odmlka. Opravdu netoužím po tom, abych viděla někoho z nás umírat. Jelikož jsme spolu tak úzce provázaní, smrt někoho z nás by znamenala velké nebezpečí pro ostatní. Kdyby ses nad tím jen trochu zamyslel, uvědomil by sis to. Ten čas ti dávám teď. Využij ho a zhodnoť naši situaci.
Wintrow se soustředil jen na své přežití. Na moment se zajíkl a pak mu do plic vnikl opět vzduch. Rytmus srdce se ustálil. Vzdáleně vnímal ulehčené výkřiky. Bolest ho však trýznila dál. Pokusil se od ní odtáhnout, ignorovat, jak úpí nad rozsáhlým poškozením těla, aby se mohl soustředit na problém, který mu dračice předložila.
Vtom s ním škubl záblesk hněvu, který vyšel z ní. Při všem, co létá, to vůbec nemáš rozum? Jak se tvorům jako vy podařilo přežít a zamořit svět, když sami sebe téměř neznáte? Neodtahuj se od bolesti, představuj si, že tě posiluje. Podívej se na ni, ty hlupáku! Snaží se ti říct, co není v pořádku, abys to mohl napravit. Není divu, že žijete tak krátce. Ne, koukni se na ni! Takhle.
¤ ¤ ¤
Námořníci přinesli Wintrowa v prostěradle a velmi jemně ho spustili na palubu. Kennit si přesto všiml, že chlapcovou tváří se mihl záškub bolesti. Bral to jako povzbudivé znamení, že Wintrow reaguje aspoň na bolest. Ovšem když na něj promluvila příďová figura, ani se nehnul. Nikdo z lidí, kteří stáli okolo ležící postavy, neměl tušení, jak moc to Kennita znepokojilo. Pirát totiž věřil, že právě hlas lodi chlapce probudí. To ale ještě neznamenalo, že by ho již měla ve spárech smrt. Kennit věřil, že existuje stav mezi životem a smrtí, kdy se tělo člověka oslabí na úroveň zuboženého zvíře a je schopné pouze zvířecích reakcí. Už to zažil. Jeho otec v tom stavu, pod krutým Igrotovým dohledem, setrval několik dní. Třeba se teď Wintrow také nacházel tam.
Matné světlo v kajutě bylo ještě milostivé. Ale tady venku, na jasném denním světle, si Kennit již nemohl namlouvat, že Wintrow bude v pořádku. Na jeho poleptaném těle se ukázaly všechny ohyzdné detaily. Při křečovitých záškubech se odlouply mokré strupy, které si tělo stačilo vytvořit, a z ran na kůži vytékala mokvající tekutina. Wintrow umíral. Jeho mladý prorok, kněz, který býval jeho věštcem, umíral a Kennitova budoucnost se stále ještě nezrodila. Bylo to tak nespravedlivé, že se Kennit málem začal dusit. Měl už tak blízko, tak blizoučko k uskutečnění svého snu. A teď ho smrt toho mladíka připraví o všechno. Cítil takovou hořkost, že měl v hlavě prázdno. Stiskl víčka, aby nemusel hledět do tváře krutého osudu.
„Ach, Kennite!“ zvolala loď přiškrceně a on hned věděl, že s ním sdílí jeho pocity. „Nenech ho umřít!“ žadonila. „Prosím. Zachránil jsi ho před hadem a mořem. Nemůžeš ho zachránit i teď?“
„Zmlkni!“ poručil jí téměř hrubě. Musel přemýšlet. Kdyby teď hoch zemřel, zpochybnil by všechno štěstí, které Kennit dosud měl. A to by bylo ještě horší než smůla. Kennit nemohl připustit, aby se to stalo.
Prodral se kolem námořníků, kteří pořád zaraženě shlíželi na nebohou trosku, a svezl se nemotorně na palubu. Dlouho hleděl na Wintrowovu nehybnou tvář. Ukazovákem se dotkl nezasaženého místa na jeho pleti. Chlapci ještě nenarostly vousy a měl hebké líce. Při pohledu na tu zničenou krásu pukalo pirátovi srdce. „Wintrowe,“ zavolal tiše. „Chlapče, to jsem já. Kennit. Říkal jsi, že mě budeš následovat. Sa mi tě seslal, abys za mě hovořil. Pamatuješ? Nemůžeš odejít, když nám chybí jenom krůček ke splnění našich cílů.“
Matně si uvědomoval, jak si mezi sebou námořníci špitají. Soucit, cítili k němu soucit. Na okamžik ho napadlo, že by jeho slova mohli pokládat za projev slabosti. Ale kdepak, oni necítili lítost. Vzhlédl k jejich tvářím a viděl pouze starost, nejen o Wintrowa, ale i o něj. Dojalo je, že si kapitán tak hledí zraněného chlapce. Kennit vzdychl. No co, pokud musí Wintrow zemřít, aspoň z toho vyzíská maximum. Něžně ho pohladil po tváři. „Nebohý chlapče,“ zamumlal tak, aby ho slyšeli. „Taková bolest. Byla by to pro tebe milost, kdybys už mohl odejít, viď?“
Zvedl hlavu k Ettě. Po tvářích jí volně stékaly slzy. „Zkus mu dát znovu vodu,“ pobídl ji jemně. „Ale nesmíš být zklamaná. Teď je v rukou Sa, však víš.“
- překlad: Jan Kozák
