Líheň, Miroslav Žamboch
 |
Miroslav Žamboch rozhodně nemá zapotřebí napodobovat něčí styl. Jeho
vlastní styl a pracovitost mu zajistily popularitu minimálně stejnou, jako
má Jiří Kulhánek, ale Žambochovy náměty jsou výrazně pestřejší.
Berme tedy tento „kulhánkovský“ román jako poctu, případně pokus
o změření sil.
Žambochovy příběhy bývají přemýšlivější a hlubší než Kulhánkovy,
i když v nich také není nouze o usekané hlavy a potoky krve. Tato kniha
je laděna přesně do stylu příběhů Jiřího Kulhánka a používá
i stejné rekvizity a prostředí, ale má i něco navíc, a především
jiné vyznění.
Příběh, odehrávající se v současné Praze, letí jako splašený a zpomaluje jen tehdy, když si hrdinové ovazují rány a shánějí vybavení. V tradičním Kulhánkově duchu používají hrdinové katany a střelné zbraně velké ráže se stříbrnými kulkami. Čím také jiným zabíjet hordy monster, jejichž odolnost je připodobněna ke kevlarové neprůstřelné vestě proložené ocelí. A stříbro? Však to znáte.
V tradičním kulhánkovském duchu je použita i citace děl
„proslulého miliardáře Jiřího Rulhánka“, který své jmění nadělal
psaním knih a nyní obývá přestavěný hrad Zvíkov. Návaznost kniha a
její autor jako hrdina další knihy je propracována až ad absurdum,
i když miliardář tentokrát v ději nevystupuje osobně, jen se o něm
mluví.
Máme tedy co do činění s podařenou kopií kulhánkových krvavých
lázní? Jen částečně – ke všemu tomu čtivému masakru a vtípkům je
přidáno něco navíc.
Miroslav Žamboch má osobitý styl, který se nezapře ani při úmyslném převzetí struktury děje a rekvizit někoho jiného. V první řadě tady není jeden nezničitelný hrdina, ale celá skupina. Někdy se děj drží jednoho člena, jindy je nositelem děje několik z nich. Tím se autor vyhnul nepravděpodobné nutnosti mít hrdinu na všech klíčových místech a mohl nechat vyniknout různé vlastnosti a charaktery postav. O nějaké propracované osobnosti ovšem rozhodně nejde, což je nakonec součástí pointy.
Jsou tu úmyslně typizované osobnosti – nevinná hrdinka, která získává nadpřirozené schopnosti, zabiják s pokerovou tváří, samuraj, šílený vědec, barbar, gangster. Jejich chování i osobnost jsou v podstatě dané, psychologický vývoj je pozorovatelný jen u hlavní hrdinky, a to pouze v souladu s jejím archetypem. Protivníci jsou naopak veskrze neobvyklí a autor se jistě výborně bavil, když si jako jejich předobrazy bral známé osobnosti převážně pražské komunity fanoušků a vydavatelů SF, kterým jen mírně pozměnil jména. A nikoli náhodou je několikrát zmíněna i prodejna Krakatit.
Další zásadní rozdíl je v pojetí dobra. Kulhánkův proslulý „pan Hodný“ je v podstatě arogantní chladnokrevný hrdlořez, který pro „vyšší dobro“ nehledí na nějaké ty náhodné oběti. V mnoha případech je ovšem to „vyšší dobro“ vlastní život. Je to velmi realistické a dobře se to čte, ale morálky v tom není ani za mák.
Žambochovi hrdinové nejsou žádní beránci, ale podstatně více času věnují přemýšlení, koho je nutné zabít, a koho stačí postrašit nebo zranit. Jediné filozoficky laděné pasáže jsou vnitřní monology hlavní hrdinky, kdy dumá o rozdílu mezi „dobrými a zlými“ a projevuje obavy, aby nakonec všichni neskončili jako „zlí“. Ale nemějte strach, monster k zabíjení je dost a dost a rozsah přemýšlivých pasáží je přiměřeně malý.
Obálka Jana Doležálka sedí knize jako ulitá, což patrně i je.
V souhrnu jde o akční román v kulhánkově krvavém stylu, který se kvalitou drží minimálně na úrovni toho nejlepšího, co Kulhánek napsal. Žambochova přidaná hodnota milovníky krvavých lázní neodradí a ty, kdo nezbožňují prvoplánové masakrování ve velkém, by mohla naopak přilákat.
- Miroslav Žamboch: Líheň.
- vydal: Triton, Praha 2009
- obálka: Jan Doležálek
- 480 stran / 348 Kč