První dojmy
Začetl jsem se a v duchu si dělal poznámky: tohle je nesmysl a takhle by se to nikdy nemohlo stát, a tohle by přece nikdo soudný neudělal. Ještě že jsem si ty poznámky nezapisoval – byla by to úplně zbytečná práce. Všechny ty nesmyslné a neuvěřitelné činnosti se dějí proto, že k tomu ty aktéry bez jejich vědomí nutí čarodějky. Ti aktéři, kteří se tu ne vlastní vinou chovají tak divně, to je makedonský generál Parmenión a lidé z jeho okolí – mimo jiné i makedonský král Filip II.
Schopnosti čarodějek jsou neomezené. Naštvete čarodějku – nebo ji ani nenaštvete, prostě se jí nehodíte do krámu, nebo se jenom špatně vyspala – a už lezete na nejbližší věž a skáčete dolů. Po pravdě, schopnosti čarodějek a normálních lidí jsou tak nesouměřitelné, že není moc jasné, proč se ty čarodějky s lidma tolik patlají. Proč se tolik snaží, ztrácí tolik času a vynakládají tak obrovské úsilí na to, aby se vybraní lidé chovali tak či onak.
V kung fu filmech mají oblíbené schema – Mistr cvičí žáka a po mnohých útrapách, úsilí a odříkání ten žák nakonec získá schopnosti, jimiž svého Mistra překoná, stane se silnějším, hbitějším a/nebo obratnějším, takže ve finálním utkání s hlavním padouchem může dobojovat Mistrův boj, případně dokonce Mistra vlastnoručně zachránit.
A existují slavná díla SF (mám na mysli Lensmana), v nichž je stejné schema použito v kosmickém měřítku: pokročilá rasa piplá rasu bez mimořádných schopností. Plán a záměr je ten, že za jistých příznivých okolností se ta méně vyspělá rasa bude vyvíjet a za pár tisíc let opět svými schopnostmi překoná Mistra a dobojuje jeho boj.
Jenže v příběhu Lva makedonského to takhle nefunguje. Čarodějky Parmenióna piplají a piplají, dusí a zocelují, hrdina získává schopnosti – na člověka – mimořádné, ale schopnostem čarodějek se nepřiblíží ani o fous, a jeho pomoc ve finálním utkání se zlouši je sporná a v nejlepším případě náhodná. Nemohu se ubránit dojmu, že čarodějky by udělaly lépe, kdyby trénovaly samy sebe.

Proti komu?
Stará čarodějka Tamis dělá… teda, Gemmell ji vydává za věštkyni, ale to je buď nějaký jeho omyl, nebo habaďůra na čtenáře. Řecké báje se věštci a věštkyněmi jen hemží. Poskytnou vám dobrou radu, nebo také ohavnou nevyžádanou kompromitující informaci. Ale nenaštvou na vás celá kasárna a nezabijou vám milenku, tyhle věštkyně.
Takže, stará čarodějka Tamis dělá možné i nemožné proto, aby čemusi zabránila. Čemu chce zabránit, to se nedovíme. Temný bůh sem a duch chaosu tam, ale co komu vlastně hrozí, to se nedozvíme. Tamis a její přívrženci se servou s démony podsvětí a s dalšími zlouši, pár lidí na obou stranách zemře, ale ten hlavní záměr se z celé knihy nedovíme: proč se Temný bůh tolik snaží získat lidské tělo a zrodit se do tohoto světa? A co je na tom špatného a proč by tomu měl kdo bránit?

Žánr
Základní otázkou je, co je „Lev makedonský“ vlastně za žánr. Na Gemmellově webové stránce nalezneme šalamounské řešení – „Lev“ je uveden jako „historická fikce“, na rozdíl od mnoha dalších děl, která jsou zařazena pod „fantasy“.
To jako že „Lev“ není fantasy? Cha! Samozřejmě že je! „Lev makedonský“ je fantasy, o tom není nejmenšího sporu. Fantasy jako žánr bez pravidel, kde nic není jisté a kde vše je dovoleno. Z hlediska zacházení s historickými fakty se nabízí ještě dva žánry poblíž: historický román a alternativní dějiny. Obojí je fikce.
Historický román bere kostru událostí známých z dějepisu – kdo se kdy narodil, kdy se provdala či oženil a za koho, kdy zemřel, jaké bitvy vybojoval a co zajímavého (do pera kronikáře) řekl. A tuto kostru obalí masem a kůží vlastnoručně domyšlených motivací, osobních zájmů, preferencí a nelibostí, usilování a subjektivně prožívaných úspěchů a nezdarů.
A na druhé straně alternativní dějiny. Ty vyjdou ze známé historické situace, ale odpíchnou se od ní a dál domýšlí nejen motivace a subjektivní prožitky, ale i alternativní výsledky historických událostí, a když se pořádně rozjedou, i „historické“ událostí zbrusu nové.
Zapadá Lev makedonský do některé z těchhle škatulek? Ne. Gemmell si tu vytvořil nový žánr, něco svého vlastního. Události a okolnosti známé z dějin si přepisuje dle libosti, ale současně předstírá, že jen vyplňuje tmavší místa ve skutečných dějinách, že jejich známý průběh nemění.
Jenže mění, a dost radikálně.
U Gemmella je všechno jinak: Epameinóndás není autorem geniální taktiky, která způsobila vítězství Thébanů nad Sparťany v bitvě u Leukter, Aristoteles není učenec a Filip Makedonský není otcem Alexandra.
A jak to teda je podle Gemmella?
Slavný „kosý šik“ a princip lokálního přečíslení, základní prvek každé učebnice vojenské vědy, vymyslel prý Parmenión. A nedosti na tom – nevymyslel to v předvečer bitvy, ale kdysi dávno, když byl ještě kluk ve spartském vojenském učilišti. A ti zabednění Sparťani to všichni viděli, ale žádný z nich nebyl schopen to pochopit, zapamatovat a použít v opravdové bitvě.
Lokální přečíslení je pro vojenskou vědu princip tak základní, že odepřít jeho autorství Thébanovi jménem Epameinóndás musí považovat každý fan vojenství a military sci-fi za facku do tváře dějin. Jako tvrdit, že vozovou hradbu nevynalezli husité, horší než tvrdit, že žárovku nevynalezl Edison a transistor Shockley.
Někomu se může zdát, že pro dějiny není podstatné, zda to či ono vynalezl ten či onen. Omyl! Pro dějiny Řecka oné doby bylo zcela kritické, že vynálezcem (a nositelem jistých mimořádných schopností) byl Théban, a nikoli nějaký přivandrovalec. Vzestup boiótského spolku (vedeného Thébami) je totiž spojen se jménem Epameinóndás a s okruhem jeho spolupracovníků, a jeho mocenské působení končí smrtí Epameinónda. Pokud by Epameinóndás byl pouhý vykonavatel cizích plánů, fungovalo by to jinak.
Co je tam dál? Aristoteles? To je brnkačka, to je jenom mág, který mění hady v meče a teleportuje sebe (nebo třeba někoho jiného) z jednoho cípu řeckého světa do druhého. Takový pohádkový urychlovač děje.
Kdo je biologickým otcem Alexandra Velikého podle Gemmella, radši ani nechtějte vědět. Nicméně, Gemmellův příběh k tomuhle šoku spěje celkem systematicky a plynule, není to úplný blesk z čistého nebe. Já měl potíže rozdejchat toho Epameinónda a bitvu u Leukter – když jsem překonal tamto, je pro mne nějaké otcovství či ne-otcovství pouhá třešnička na dortu.
Ale připadá mi ta třešnička dost divná. Z toho, co je z historických pramenů známo o Filipovi a o Alexandrovi, připadalo mi, že Alexandr se velice „potatil“. Ať už byl jeho biologickým otcem, kdo chtěl, Filip si jej dokázal vychovat „k obrazu svému“. Takže vznášet zde otázku biologického otcovství mi připadá poněkud zbytečné. Gemmell vypadá, jako kdyby o Ockhamově břitvě nikdy neslyšel. A vskutku, kdyby se někdo pustil do „Lva makedonského“ Ockhamovou břitvou, tímto filosofickým nástrojem na likvidaci nadbytečných předpokladů a zbytečných hypotéz, mohl by řezat a řezat, až by z knihy nezbylo vůbec nic.

Díry
Jsem si jistý, že čtenář by při čtení „Lva makedonského“ neměl hledat díry v logice příběhu. Ale já už jsem takový…
Jedna díra je logická: Starší čarodějka provede té mladší ohavný podraz. A vymaže jí vzpomínky. Na nějakou dobu je v bezpečí. Ale když ji na stará kolena opouští síly, stařena trne, že časem její mladší kolegyně dokáže vyhrabat to nebezpečné tajemství z její vlastní paměti. No dobře, ale má-li tu moc zlikvidovat vzpomínky cizí, to nemá schopnost zlikvidovat vzpomínky svoje vlastní?

Druhá díra je historická: Parmenión použije svůj fígl ve hře. V simulační strategické (či spíše taktické) válečné hře. Jenže žádná taková strategická či taktická hra neexistovala, ani nemohla existovat! Kdyby v antickém Řecku existovala simulační válečná hra, která by tak přesně kopírovala dnešní strategické hry, která by tak přesně „věděla“, které atributy mají být konstantní, a které jsou naopak náhodné, nedalo by se to utajit. A tu hru by hráli kluci i dospěláci v Římě za Caesara, v Petrohradu za Kateřiny Veliké i v Paříži za císařství.
A kdyby existovala simulační válečná hra, jejíž „logika“ by umožňovala sestavit a poslat do bitvy „kosý šik“, udělal by to některý hráč hned druhý den. A Epameinóndás (nebo Parmenión) by neměl co vymýšlet.

Místo v dějinách
Kniha pokrývá období od roku 389 př. n. l. po rok 356 př. n. l. přímo, s častými odkazy na rok 480 (všechny letopočty jsou př. n. l.) a bitvu u Thermopyl, a na rok 401 a Xenofónovu Anabázi. Na začátku je Parmenión kluk nebo – dejme tomu – mladík, na konci je věhlasný generál v nejlepších letech.
Gemmell na začátku knihy děkuje svojí rešeršerce Stelle Grahamové a také Paulu Hendersonovi, jenž kontroloval historickou přesnost. Z těchto zmínek usuzuji, že „historická přesnost“ Gemmellovi alespoň do jisté míry ležela na srdci.
Ale smůla – někdo z nich tu práci zfušoval. Na webu sice lze nalézt pochvalné zmínky čtenářů o tom, jak je „Lev makedonský“ „dobře rešeršovaný“, ale bohužel, tyto názory nemohu potvrdit. Obávám se, že Gemmell zachází s dějinami podobně jako hollywoodští scénáristé – nehodí-li se do krámu, tím hůře pro ty dějiny.

Považuji za užitečné připomenout širší historické pozadí:
493 – 1. perská výprava proti Řecku, perské loďstvo zničeno bouří.
490 – 2. perská výprava, bitva u Marathonu
480 – 3. perská výprava, bitva u Thermopyl, 300 Sparťanů krále Leonidáse zabito.
480 – námořní bitva u Salamíny, spojené řecké loďstvo poráží Peršany.
479 – bitva u Plataj, spartský král Pausaniás poráží Peršany.
479 – námořní bitva u Mykalé, Peršané poraženi. 250 řeckých městských států zakládá délský spolek.
431 – 404 – peloponéská válka mezi Spartou a spartskými spojenci (peloponéský spolek) a Athénami a jejich spojenci (délský spolek). Téměř třicet let nepřetržitého válčení a plenění.
413 – zničeno athénské invazní vojsko u Syrakus
405 – námořní bitva u Aigospotamoi, athénské loďstvo zničeno
404 – Athény se vzdávají, zdi strženy
401 – bitva u Kúnax, Xenofónova anabáze: deset tisíc řeckých žoldnéřů pochoduje k moři z Babylónie napříč Perskou říší.
395 – 386 – korintská válka, Sparta proti Korintu, Thébám, Argu a Athénám. Persie podporuje spojence.
394 – námořní bitva u Knidu, spartské loďstvo zničeno, spojenému perskému a athénskému loďstvu velí Athéňan Konón. Obnoveny athénské zdi.
394 – bitva u Koroneie, Sparta (nevýrazně) poráží Théby a Athény
386 – Antalkidův mír: zrušeny spolky kromě peloponéského, smluvně uznáno perské vměšování.
382 – Filip II. narozen
382 – Sparta obsazuje Kadmeiu v Thébách
379 – Kadmeia obsazena Thébany
375 – bitva u Tegyry, Théban Pelopidas poráží Sparťany
371 – bitva u Leukter, Théby vítězí nad Spartou
368 – 365 – Filip II. rukojmím ve Thébách
362 – bitva u Mantineie, zabit Epameinóndás a dva další thébští velitelé
359 – Filip II. makedonským králem
358 – bitva u Lynkestis, Parmenión ve službách Filipa
357 – sňatek Filipa a Olympiady
356 – narozen Alexandr
356 – 346 – svatá válka, Théby proti Fókaji. Makedonie na straně Théb.
354 – makedonská invaze do Fókaie
353 – makedonská invaze do Thessalie
352 – 351 – makedonská invaze do Thrákie
352 – bitva u Volo
349 – 348 – makedonská invaze do Chalkidiké, dobyt Olynthos.
338 – bitva u Chairóneie, Makedonie vítězí nad Athénami a Thébami, začíná makedonská nadvláda v Řecku.
336 – zabit Filip II.
280 – spartský král Areus I. dovoluje používat stříbrné peníze a nechává razit tetradrachmy

„Lev makedonský“ obsahuje výroky, které jsou se známými historickými událostmi a okolnostmi v rozporu. Například:

Řecký národ
„Žádný řecký národ neexistoval,“ tvrdí Gemmell v Autorově úvodu. Toto tvrzení je elementárně nepravdivé.
Řecký národ zajisté existoval. Stačí vzpomenout jednu z nutných podmínek pro účast v antických olympijských (nebo jiných panhelénských) hrách: býti Řekem.
Přestože Gemmell byl Brit, možná by nejsnáze šlo „nepřesnost“ Gemmellova výroku vysvětlit odlišným chápáním slova „nation“ (do češtiny nejčastěji překládaného jako „národ“) v americké angličtině – tam totiž znamená cosi jako „nad-státní útvar“. Pak by totiž Gemmellův zdánlivě sporný výrok zněl celkem přijatelně: „Rozdělenou zemi ovládaly desítky městských států, neexistoval žádný řecký nad-státní útvar.“
K čemuž dodávám: obyvatelstvo Řecka se jako jeden jednotný národ cítilo, a také tak vystupovalo buď příležitostně (v době řecko-perských válek), nebo dlouhodobě a systematicky (po makedonském výboji).
Dějepisec bitvy u Salamíny popisuje příklad, kdy eskadra jednoho řeckého města přispěchala na pomoc eskadře sousedního města tísněné Peršany. Podivuhodné je, že obě města byla jinak „tradičními“ nepřáteli a před i po bitvě u Salamíny proti sobě často válčila.
Leckdo (i já) považuje toto za důkaz pro tvrzení, že ačkoli řecké městské státy téměř neustále válčily jeden proti druhému, Athény jednou s Thébami a podruhé se Spartou, Korinth jednou proti Athénám a podruhé proti Spartě, když šlo o ohrožení zvenčí, Řekové velmi dobře chápali, že jsou součástí Řecka.

Bohužel, podobných sporných výroků (jako je ten o národu) je „Lev makedonský“ plný.

Neporazitelní Sparťané
Takovouhle sparťanskou propagandu nalévali do hlavy mladému Parmeniónovi [str. 23]:
Žádné spartské vojsko nebylo nikdy poraženo v bitvě se stejně početným nepřítelem.
Spartský hoplíta vydal za pět Thébanů.

Pro autora hrdinské válečnické fantasy může být příjemné mít v rukávu nějaké ty bájné neporazitelné bojovníky. Gemmell sáhnul po Sparťanech. Možná měl být opatrnější: jeho bájní neporazitelní Sparťané tu a tam trpěli bájnou lhavostí.
Roku 394 v bitvě u Koroneie se Thébané na levém křídle spojenecké sestavy prosekali skrz spartské pravé křídlo. Když ostatní spojenci prchli a nechali Thébany v bryndě samotné proti nyní již celému spartskému vojsku, Thébané se znovu probili. Za cenu značných ztrát. Ale i tak lze tutu bitvu zařadit do propagandistické „výstavky úspěchů“ jen stěží: dnes počty bojovníků odhadujeme na 20 tisíc spojenců (Théby, Argos, Athény) proti 15 tisícům Sparťanů. Nějak se mi nezdá, že by po úprku Argosanů zbylo na bojišti Thébanů víc než Sparťanů. Dnes ty počty odhadujeme, ale proč (a jak?) by to tehdejší účastníci událostí měli vědět přesněji?
Wikipedia uvádí, že před bitvou pronesl spartský velitel Agésiláos povzbuzující proslov k vojákům. Lhal, až se mu od úst prášilo.

Štítiví Sparťané
Gemmell vznáší závažné tvrzení ohledně taktiky [str. 41]:
Žádný spartský oddíl by se nikdy nespojil se Skiritai a žádné řecké vojsko by nikdy nezaútočilo na pravé křídlo – nejsilnější bod.

Tak ještě jednou Koroneia. Vlastně ne jednou, ale dvakrát: na straně Sparty bojovali – nejspíš jako peltasté, lehká pěchota – propuštění heilóti, spartští zemědělští otroci. Společensky úplně na dně, ještě o třídu níž než Skiritai.
Sparťané prostě naléhavě potřebovali posily. Kdyby situace nebyla kritická a posily nezbytné, neoslabovali by svoji ekonomickou základnu. Nějaké společenské ohledy musely jít stranou. Stejně jako by šly stranou, pokud by Sparťanům trn z paty mohli vytrhnout Skiritai.
A teď to slavné pravé křídlo, nejsilnější bod řecké bitevní sestavy. Nejsilnější sem a nejsilnější tam, u Koroneie Thébané zaútočili právě tam. A co čert nechtěl, Thébané tam zvítězili. Prosekali se skrz pravé křídlo, skrz nejsilnější část spartského vojska.

Tak dál. V kritické „herní“ scéně Parmenión nechá „spojit řady“ spartské hoplíty a Skiritai, a Gemmell se rozepisuje o tom, jak by diváci ohrnuli nos. Z pohnutek nejasných, mezi řádky se naznačuje, že by to bylo společenské faux pas, že by spartští občané byli spojením s porobeným kmenem zneuctěni. A Xenofón řeší, zda by spartští vojáci překousli předsudky a splnili rozkaz.
Nikdo se nepozastaví (možná leda jedna dívka?) nad evidentní nesmyslností tohoto opatření z vojenského hlediska. Skiritai byli lehká pěchota. Kombinovat v jednom oddíle lehké pěšáky a hoplíty (těžké pěšáky, obrněnce) by sílu oddílu nezvýšilo – lehcí by ztratili rychlost a těžcí odolnost.

Chudí Sparťané
Nedosaženým záměrem spartských zákonů bylo, aby si všichni spartští občané byli rovni, což při spartském hospodářství znamenalo „rovni v chudobě“. Co se mělo stát s těmi, kteří klesli i pod tu jednotnou úroveň průměrné nemajetnosti? Gemmell to popisuje takto [str. 37]:
Když rodina zchudla, ztráceli nejen volební právo, ale také právo říkat si Sparťané.
Moc se mi to nezdá, ale tady Gemmella za ruku nechytnu. Ekonomika Sparty je známá mlhavě a názory se různí. Lykúrgovy zákony zakazovaly vlastnit „normální“ peníze i kšeftovat s půdou. Zákaz používat „normální“ peníze trval až do roku 280. V době popisované Gemmellem měla Sparta hospodářské potíže, o tom není sporu. Snad existoval Epitadeův zákon upravující nakládání s pozemky – ale neví se s jistotou, co obsahoval, ba ani zda vůbec byl vydán.
Jsou tedy důvody domnívat se, že majetkové transakce prováděné mladým Parmeniónem ve Spartě by v reálu neproběhly tak snadno. Mám pochybnosti, nikoli však nezvratný důkaz.

Za demokracii!
Parmenión se nachomýtne k boji Thébanů proti spartské okupaci. Za copak to ti Thébané bojují? Za svobodu a demokracii pro Théby i celou Boiótii, naznačuje Gemmell [str. 272]:
„Můžeme pouze upozornit ostatní města a požádat o vojáky. Nemůžeme jim rozkazovat,“ říká generál Pelopidas o městech boiótského spolku.
Dějiny tvrdí pravý opak. Théby bojovaly za svoji hegemonii, za svoje nadřazené postavení nejdřív v Boiótii, později v celém Řecku, přesně stejně jako před nimi Athény a Sparta a po nich Makedonie. A že thébští generálové nasazovali životy za obec nezištně, bez osobních ambicí, tomu by v Řecku po desítkách let válčení všech proti všem, plenění a intrik, spojenectví sjednávaných, a vzápětí zrazovaných mohl uvěřit jenom idiot.

Parmenión legendární a apokryfní
Pokud je Čapkův apokryfní don Juan donchuánerm z důvodů nelichotivých a zcela neočekávaných, lze to strávit, je-li to přijatelně vysvětleno. Což u Čapka je.
Bez přijatelného vysvětlení, dokonce bez pokusu o vysvětlení, nedává valný smysl přisuzovat historické či legendární postavě vlastnosti jiné nežli právě ty historické či legendární.
V legendách a v poučených pokusech o interpretaci strohých historických faktů (například událostí kolem bitvy u Graníku) vystupuje Alexandr jako ztřeštěně odvážný hazardér, kterému vždy kryje záda jeho spolehlivý generál Parmenión, hrající vždy na jistotu.
V dějinách válečného umění je Parmenión zosobněním obezřetnosti a opatrnosti. A tím zůstane, dokud někdo nenabídne vysvětlení, proč by to mělo být jinak.
Jak by mohl vypadat vývoj takovéto postavy? Buď je opatrný odjakživa, nebo se jím někdy stal. Tak či tak, do služeb Filipa Makedonského vstupuje Parmenión jako zralý muž a nejlepší generál své doby (Epameinóndás nedávno zahynul) – pokud se měl někdy stát mimořádně opatrným, jistě se jím již stal.
Ale Gemmellem navrhované chování Parmenióna v bitvě u Lynkestis nezapadá do modelu mimořádně opatrného generála. Pokud by Parmenión věděl, jak má vojsko postupovat k dosažení vítězství, nenechával by si to pro sebe ani kvůli výcviku podřízených velitelů („ať si na to přijdou sami“), jak tu Gemmell mezi řádky naznačuje.

Historická osvěta Každopádně je třeba Gemmella pochválit za popularizaci období, které v literatuře bývá opomíjeno. Zájem spisovatelů i filmařů se soustřeďuje na období předcházející a následující, na boj proti perské invazi a na Alexandrovy výpravy, přičemž nešťastné období peloponéské války a korintské války bývá opomíjeno.
Což je škoda – z hlediska vývoje vojenského umění jde o období velice zajímavé. Dříve proti sobě nastoupily dva vyrovnané šiky a tupě do sebe bušily, případně nastoupil šik dobře vyzbrojených a disciplinovaných Řeků proti mase mizerně vyzbrojených a chabě organizovaných barbarů. Odnynějška budou (péčí Epameinónda, Filipa, Alexandra a jejich generálů, mezi nimi na prvním místě Parmenióna) proti sobě nastupovat důmyslně členěné bitevní formace, a ty budou na bojišti aktivně manévrovat. Svět už nikdy nebude, jaký býval.

Literární srovnání
Po přečtení upoutávky jsem odhadoval, že budu mít „Lva makedonského“ s čím porovnat – s „Athéňankou Thais“ Ivana Jefremova. Ale nešlo to. Jefremovova „Thais“ je o životě v Řecku a v koloniích, trochu o válčení, trochu o boji o moc, trochu o erotice, ale hlavně o ženské kráse. O čem je „Lev“? Trochu o válčení, trochu o boji o moc, trocha erotiky, trocha individuální akce, ale hlavně málo pochopitelný souboj několika čarodějek s jakýmsi Temným bohem. Mám-li přece jen srovnat, Jefremov je literatura, Gemmell je četba do vlaku.

Military
Dobrá, jsem smířen s tím, že se od Gemmella nedovím, proč a o kolik je socha Venuše Knídské krásnější než Venuše Mélská. „Lev makedonský“ je o generálovi, a tak by se v něm mělo psát o válčení. A píše se? Píše.
Ale celkově je tu popis válčení zklamáním. Převažuje popis individuálních akcí. Pro děj a pro osvětlení jistých povahových rysů Gemmellova Parmenióna je to užitečné. Ale hrome, Parmenión byl generál, a u generála nejsem zvědavý na to, komu v noční rvačce rozbil hubu, ani na jeho hrdinské kousky v čele jízdního oddílu. Generál má velet vojsku v bitvách. A co se týče bitev, je „Lev“ chudičký.
Máme tu bitvu u Leukter, ukradenou Gemmellem Epameinóndovi. Dvojmo zinscenovanou: jednou poněkud nesmyslně v simulační hře, podruhé naostro. A pak tu máme bitvu u Lynkestis, presentovanou z hlediska Parmeniónových vlastností nepravděpodobně.
Trochu málo na 480 stránek military fantasy. Přitom historických bitev se za knihou pokryté období pár semlelo a byla i příležitost vymyslet si pár bitev fiktivních. Xenofón mohl zavzpomínat na časy Anabáze, Parmenión mohl svést libovolně mnoho bitev ve službách perského krále nebo nějakého perského princátka.
A hlavně: Parmenión měl v bitvě uplatnit svoji legendární opatrnost. O toto se čtenář může oprávněně cítit ošizen.

Hodnocení
Četl jsem snad dva conanovské příběhy, v nichž si mág či jiná mocná bytost chtěla z Conana Cimmeřana udělat figurku do svojí hry. Avšak ani tehdy nebyl sebemenší důvod pochybovat, že Conan vždy zůstává pánem svého osudu.
Gemmell zachází se svým Parmeniónem jinak. Hrdina je bezohledně manipulován, postrkován sem a tam, a nikdy se nedoví, ani co je s ním prováděno, ani co je s ním zamýšleno. Jen v jediné scéně – v záhrobí – je manipulujícími přímo požádán o pomoc. Ale není jasné, zda si onu zkušenost a tehdy získané znalosti zachová v paměti.
Jasného toho není víc. Je hrdinou knihy válečník Parmenión, nebo čarodějnice Tamis? Kniha se sice jmenuje „Lev makedonský“ a nikoli „Čarodějnice iónská“, ale cožpak hlavní postavou může být nesvéprávná figurka, se kterou je neustále a bez jejího vědomí manipulováno? A co když „Lva makedonského“ není vhodné posuzovat samostatně? Co když je, jako první díl dvoudílného celku, pouhou přípravou (pravda, rozsáhlou), pouhou rozcvičkou před závěrečným soubojem čarodějky s Temným bohem vtěleným do Alexandra Makedonského? (Nic jsem neprozradil, tuto zvěst prokecávají všechny upoutávky.)

„Lev makedonský“ se odehrává ve dvou rovinách, které jsou propojeny téměř výhradně jednosměrně. Čarodějnice svádí svoje magické souboje ve své magické rovině, a navíc postrkují sem a tam Parmenióna, Filipa, Olympiadu a další smrtelníky. A ti si žijí svoje postrkované životy v blažené nevědomosti, aniž by to dokázali čarodějnicím vrátit. Pokud Parmenión náhodou spáchá cosi, co svět čarodějnic nabourá, spáchá to opravdu jen pouhou náhodou, neboť nemá žádnou povědomost o důsledcích svých činů v magické rovině.
Ale co to je, je-li hrdinův život ovlivňován bez možnosti zpětné vazby jakousi postavou mimo dosah působnosti hrdiny?
Inu, to je deus-ex-machina. Běžný a rozšířený postup antické dramatické tvorby.
Ale zatímco antický kosý šik a princip lokálního přečíslení je dodnes platný a uplatňovaný prvek moderní vojenské vědy, bez antického deus-ex-machina bych se v moderní fantasy ochotně obešel.

• David Gemmell: Lev makedonský
• vydal: Perseus, Plzeň 2007
• přeložila: Dana Krejčová
• obálka: Frank Frazetta
• 404 stran / 285 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).