Letopisy Vukogvazdské družiny,
 |
Tovaryš Keredok k smrti rád piklí. Kudúčka Meoda si chce vydupat trochu uznání. Rváč Jokedit touží po řádně chmeleném pivu. Pohan Rinvit by se rád vyhnul hranici. A smolař Dargos… Ten by chtěl konečně svatý klid. Jsou knihy, v nichž neohrožení hrdinové bojují se silami temnot a zachraňují svět. Letopisy Vukogvazdské družiny mezi ně nepatří. Protože jejich svět není černobílý. Spíš zatraceně špinavý! Příběh o společném putování a hledání přátelství, plný útrap, krve a hrachové kaše.
Erhartovi z Lovisberku jsem se líbila. Na to, že se chlapům líbím, jsem zvyklá. Ale tenhle se mi líbil taky. A na to už zvyklá nejsem.
Byl vcelku pohledný a v jeho modrých očích jsem nezahlédla chtíč, jen zájem a bezelstnost. Šaty měl jednoduché, meč spíš na ozdobu a do bot mu trochu teklo. Ale jeho otci patřila tvrz a několik vesnic, a to už bylo něco. Ještě nikdy jsem se s žádným šlechticem nesetkala. A když mi cestou do Hertviku popisoval jejich rodový erb, byla jsem ztracená.
„Stříbrná citera v červeném poli?“ nevěřila jsem svým uším a představovala si louku rozkvetlých vlčích máků. Později jsem sice zjistila, že to pole je prostě jen červený štít, ale hlavní byla ta citera. To musí být osud…
A teď byl večer, já seděla vydrbaná a navoněná po jeho pravici a snažila se naladit navlhlý inštrument, který se mnou sdílel všechno to trápení. Při tom jsem poslouchala, o čem se Erhart bavil s těmi dvěma vesničany.
„Nevěděli jsme, že tu na tebe natrefíme, pane,“ huhlal jeden z nich, postarší strýc s plnovousem. „Byli jsme za tvým panem otcem, ctihodným Gerhardem, ale poštval na nás psy. Kněz nám pak řekl, ať zkusíme štěstí v Toranu, na jarmark se prej sjíždí spousta lidí…“ Vesničan při tom vrhl pohled na Jokedita, který po cestě ztratil své kumpány neznámo kde a teď si dával do nosu.
„A koho jsi tu chtěl asi tak sehnat, rychtáři, co?“ zajímal se Erhart a bylo znát, že je rozčílený. „Vysloužilého žoldáka? Zběhlého lancknechta? Nebo snad nějakého vědmáka?“
„Klidně i vědmáka, Sétval mě netrestej!“ vložil se rázně do hovoru druhý, o něco mladší vesničan s propadlými tvářemi. „Jen když najde mý děti.“
Erhart se zamračil a u stolu zavládlo ticho. Nevydržela jsem:
„Jaké děti? Jakého vědmáka?“
„Žádného!“ skoro mi odsekl pán z Lovisberku. „Tihle prostí lidé jsou z panství mého otce. A přišli mi říct o neštěstí, které je potkalo.“
„Před tejdnem se ztratil můj nejmladší,“ pokračoval tiše chám. „Do lesa nechodil, motal se jen po dvorku, tak kam mohl zmizet?“ Vesničan si schoval tvář do dlaní.
„Hledali jsme všude, pane, celou ves jsme prolezli, jako by se po chlapci zem slehla!“ ujal se opět slova vousatý rychtář. „Jenže předvčírem se nevrátila domů Lopučovic Pšenka a starej Kolomut tvrdil, že za krchovem zahlídl nějakýho čerchmanta, prej skřeta! A toho u Starýho Dolu viděli naposled, když byl starej Kolomut ještě mladej!“
„Skřeta na Lovisberku já nepamatuju,“ zakroutil hlavou Erhart. „Ten dědek mohl vidět cokoliv.“
„Odpusť, pane, ale ať si viděl třeba vlastní řiť!“ promluvil znova mladší chám. „Tři děcka zmizela a my nebudeme čekat, až zmizí další! Tvůj pan otec churaví, modlíme se za jeho uzdravení. Ale když nás nechal smečkou vyprovodit, musíme hledat pomoc jinde. Za to se na nás, pane, nerač hněvat.“
Erhart znovu mávl rukou, jako že teda neráčí, a zeptal se:
„Kolik jste chtěli nabídnout?“
Vesničani se po sobě podívali a Jokedit i Meoda zpozorněli. Jen Ranja vypadala, že je myšlenkami jinde.
„Moc toho nemáme, pane,“ ošíval se vousáč. „Ale něco stříbra dohromady dáme a toho, kdo by nám chtěl pomoct, dobře nakrmíme.“
„Stříbro šetřte na berně,“ řekl rázně Erhart. „Zítra ráno společně vyrazíme do Starého Dolu. A s vámi,“ obrátil se k nám, „se budu muset rozloučit.“
To opravdu musí být osud. Když jsem před chvíli vylézala z kádě, říkala jsem ženským, že jestli nám v krčmě zase bude nějaký dudák vykládat o pokladu, tak mu otřískám dudy o hlavu. Jenže tady nešlo o poklad. Tady šlo o ztracené děti. A bylo to stejné jako s tou zamordovanou holkou. Buď pomůžeme, nebo půjdeme dál. Já měla po včerejšku jasno. Pomůžu. A co budou dělat ostatní, to je mi ukradené.
18. listopadu 2011, Jan Kravčík