Les,
 |
Ve druhém rohu jídelny najednou někdo úděsně zařval:
„Co to děláš? Tys mi vylil polívku!“
„Člověk musí být prostý a jasný,“ poznamenal Fušer. „Vůbec
nechápu, Pereci, proč odsud chcete pryč? Nikdo nechce, a vy najednou
ano.“
„Se mnou je to takhle vždycky,“ řekl Perec. „Já totiž zásadně
všechno dělám obráceně. A pak — proč by podle vás měl člověk být
prostý a jasný?“
„Člověk má bejt abstinent,“ prohlásil Esíčko. „No ne?“
„Já nepiju,“ opáčil Fušer, „a nepiju z důvodu velice prostého a
jasného: mám nemocná játra. Takže mě nenačapáte, Eso.“
„Pokuď jsem v lese z něčeho jelen, tak jsou to močály,“ navázal
volně Esíčko. „Jsou horký, abyste tomu rozuměl. A to já nesnáším.
Pořád si na to nemůžu zvyknout. Člověk se na chvilku začumí, sjede
z hatí a už je v tom — to pak sedíte v kabině a nemůžete ven. Jako
v zelňačce. Kouří se z toho a voní to jako zelňačka, už jsem to
i vochutnal, ale moc dobrý to není, jako by to bylo drobátko málo slaný…
Kdepak les, to není nic pro našince. Já nevím, co na tom kdo vidí. Furt se
tam cpe technika, která tam mizí, jako by ji do vody házel, tak se vobjedná
nová, zase jde do háje, a takhle pořád dokola…“
Zelená vonící hojnost. Hojnost barev, hojnost vůní. Hojnost života.
A přesto je to cizí. Něčím známé, lecčím příbuzné, ale ve
skutečnosti cizí. A nejhorší asi je smířit se s tím, že je to cizí
i známé zároveň. S tím, že to pochází z našeho světa, že jde
o krev naší krve, jenže ono to s námi skoncovalo a nechce to s námi mít
nic společného. Takhle by asi uvažoval pitekantrop o nás, svých
potomcích — s trpkostí a strachem…
„Až dostaneme rozkaz, vyrazíme tam sami,“ prohlásil Fušer. „Ne ovšem
na těch vašich mizerných buldozerech a terénních vozech, my tam pošleme
mnohem důkladnější techniku a za takové dva měsíce z toho uděláme…
éé… suchou a rovnou betonovou pláň.“
„Tak to zasejc jo, to ty bys dokázal,“ souhlasil živě Esíčko. „Ty
jestli nedostaneš včas pořádnejch pár přes hubu, tak jseš schopnej
udělat betonovej dvorek i z vlastního táty. Aby všechno bylo naprosto
jasný.“
Vtom se basově rozhoukala siréna. V oknech zadrnčela skla a nade dveřmi se
okamžitě ozval mohutný zvonek, na zdech zablikala výstražná světla a nad
výdejním pultem se rozsvítil velký nápis: „Vztyk, odchod!“ Fušer
chvatně povstal, posunul si ručičky hodinek a beze slova se rozběhl
pryč.
„Já taky půjdu,“ rozhodl se Perec. „Je čas jít do práce.“
„To je,“ souhlasil Esíčko. „Nejvyšší čas.“
Shodil vatovanou bundu, pečlivě ji složil, sestavil si pár židliček do
řady, natáhl se na ně a polštářek z bundy si strčil pod hlavu.
„Takže zítra v sedm, ano?“ zeptal se Perec.
„Cože?“ zahučel Esíčko rozespale.
„Zítra v sedm přijdu.“
„A kam jako?“ zeptal se Esíčko, neklidně se vrtící na židlích.
„Rozjížděj se, mrchy,“ zabrumlal. „Co já se jim naříkal, aby sem
nastěhovali nějakej gaučík…“
„Do garáže,“ připomněl mu Perec, „k vašemu autu…“
„A jo… No tak přijďte, no, uvidíme, co s váma. Nebude to žádná
sranda.“
Skrčil nohy, zastrčil si ruce do podpaždí a spokojeně zafuněl. Ruce měl
chlupaté a pod chlupy se mu na pažích rýsovalo nejasné tetování. Měl tam
napsáno „Co nás ničí?“ a „Stále vpřed“, Perec zamířil
k východu.
Po prkně přebalancoval přes obrovskou louži na zadním dvorku, obešel horu
prázdných plechovek od konzerv, prolezl dírou v prkenném plotě a
služebním vchodem vstoupil do budovy Správy. Na chodbách bylo chladno a tma,
vznášely se tu pachy tabákového dýmu, prachu a starého papíru. Nikde
nikdo, zpoza polstrovaných dveří pobitých koženkou nebylo nic slyšet.
Perec vystoupil po úzkém schodišťátku bez zábradlí do prvního patra a
zastavil se u dveří, nad nimiž blikal nápis „Před prací si umyj
ruce!“. Přímo na dveřích zářilo velké písmeno M. Perec strčil do
dveří a poněkud jím otřáslo, že se ocitl ve své pracovně. Přesněji
řečeno nešlo o jeho pracovnu, protože skutečným pánem této místnosti
byl vedoucí skupiny Vědecké ochrany Kim, ale právě tady Perecovi
přidělili stůl, který teď stál u kachlíkované přepážky hned za
dveřmi a na něm trůnila obrovská mechanická kalkulačka značky Mercedes,
zabírající dobrou polovinu pracovní desky. U velkého umytého okna seděl
za svým stolem sám Kim a už pracoval: pilně se hrbil a hypnotizoval
logaritmické pravítko.
„Chtěl jsem si umýt ruce,“ řekl rozpačitě Perec.
„Jen si je klidně umyj,“ vybídl ho Kim a kývl hlavou. „Tamhle je
umyvadlo. Ono to vlastně není tak špatné, teď k nám aspoň každý
zajde.“
Perec přistoupil k umyvadlu. Umyl si ruce studenou i horkou vodou, dvěma
druhy mýdla a speciální odmašťovací pastou, třel si je přírodní houbou
a drhl několika různě tvrdými kartáči. Pak pustil elektrický sušák a
chvíli vlhké růžové ruce podržel v hučícím proudu teplého
vzduchu.
„Ve čtyři ráno hlásili, že nás stěhují do prvního patra,“ řekl
Kim. „Kdes vůbec byl? U Alevtiny?“
„Ne, byl jsem na skalách,“ odpověděl Perec a posadil se ke svému
stolu.
Dveře se rozlétly, do místnosti prudce vstoupil Prokonzul, přívětivě
oběma mužům pokynul aktovkou a zmizel za kachlíkovanou přepážkou.
Zaslechli, jak skřípla dvířka kabinky a cvakla zástrčka. Perec stáhl
povlak ze své mercedesky, chvíli zůstal strnule a nečinně sedět, pak
přistoupil k oknu a dokořán je otevřel.
Les odsud nebylo vidět, ale on i přesto byl. Les byl vždycky, přestože
vidět se dal jedině ze srázu. Kdekoli jinde na území Správy ho vždycky
něco zakrývalo — ve výhledu bránily tu krémově žluté hangáry
mechanických dílen a trojpodlažní garáže soukromých vozidel pracovníků
Správy, onde hospodářská stavení a zařízení podnikového
velkozáhumenku, prádlo rozvěšené kolem ústřední prádelny, jejíž
moderní sušicí centrifuga pro poruchy snad ještě nikdy nebyla v provozu,
v rozhledu bránil park s květinovými záhony, altány, ruským kolem a
sádrovými sochami koupajících se dívek, popsanými tužkou, bránily
v něm i bytovky s verandami zarostlými břečťanem a kříži televizních
antén na střechách. A odsud, z okna pracovny v prvním patře, nebylo les
vidět kvůli vysoké, zatím ještě nedostavěné cihlové zdi, která
vznikala kolem přízemní ploché budovy skupiny Inženýrského pronikání.
Les bylo vidět jedině ze skalního srázu.
Avšak dokonce ani člověk, který les nikdy v životě neviděl, nic o něm
neslyšel, nepřemýšlel o lese, nebál se ho a nesnil o něm, se snadno mohl
dovtípit, že takový les existuje, protože tu je Správa, napadlo Perece.
Například já jsem o lese už dávno přemítal, přel jsem se s ostatními
o spoustu věcí, které s ním nějak souvisely, mnohokrát jsem ho viděl ve
snu, ale ani by mě bývalo nenapadlo, že skutečně existuje. A o jeho
reálné existenci jsem se nepřesvědčil ve chvíli, kdy jsem poprvé vkročil
nahoru na sráz, ale tehdy, když jsem si na tabulce u brány přečetl nápis:
Správa pro záležitosti lesa. Stál jsem před tou tabulí s kufrem v ruce,
po dlouhé cestě celý uprášený a vyprahlý, pročítal si nápis pořád
dokola a cítil slabo v kolenou, protože jsem si uvědomoval, že les
existuje, což znamenalo, že všechno, co jsem si o něm doposud myslel, byla
jen hra chabé představivosti, bledá, bezmocná lež. Les je, a tahle
obrovská, trochu chmurná budova se zabývá jeho osudy.
„Kime,“ řekl Perec, „copak já se do toho lesa nikdy nedostanu? Vždyť
zítra už odjíždím.“
„A ty by ses tam skutečně chtěl dostat?“ zeptal se Kim roztržitě.
Zelené horké bažiny, nervní, ulekané rostliny, rusalky odpočívající po
své tajemné práci v hlubinách na vodní hladině, ozářené měsíčním
světlem, nepochopitelní domorodci, prázdné vesnice… „Nevím,“ řekl
Perec.
„Ty tam jet nemůžeš, Perecíčku,“ vysvětlil Kim. „Tam smějí jenom
lidé, kteří o lese nikdy neuvažovali. Kteří na les vždycky kašlali.
Kdežto ty si ho hrozně bereš k srdci — les je pro tebe nebezpečný,
protože tebe oklame.“
„Asi ano,“ připustil Perec. „Ale já jsem na Správu přijel jen a jen
proto, abych ho viděl.“
„Nač ti budou trpké pravdy?“ zeptal se Kim. „Co s nimi? A co chceš
v tom lese vůbec dělat? Plakat nad snem, který se proměnil v osud?
Toužebně si přát, aby všechno bylo jinak? Nebo se, nedej bože, pustíš do
předělávání toho, co je, na to, co by být mělo?“
„A nač jsem sem tedy jinak jezdil?“
„Aby ses přesvědčil. Copak ty nechápeš, jak nesmírně je to
důležité — přesvědčit se? Ostatní sem přijíždějí z jiných
důvodů. Aby v lese objevili záplavy kubíků dřeva. Nebo aby napsali
kandidátskou práci. Nebo kvůli propustce, kterou samozřejmě nepotřebují
proto, aby mohli chodit do lesa, nýbrž jen tak, pro každý případ —
člověk nikdy neví, kdy se mu taková věc může hodit, a navíc to každý
nemá. A vrcholem těchto pokušení je snaha přetvořit les v park podle
stejných zásad, jako když sochař přetváří mramorový balvan v sochu.
A pak ten park přistřihovat. Rok za rokem pořád přistřihovat. Nenechat ho
znovu se proměnit v les.“
„Měl bych odjet,“ řekl Perec. „Nemám tu co dělat. Někdo z nás musí
odjet — buď já, nebo vy všichni.“