Legenda o sovích strážcích: Cesta, Kathryn Lasky
 |
Není tomu tak dávno, co se českými kiny prohnal animovaný velkofilm plný roztomilých akčních sov, efektivních scén a příběhu na sto honů zavánějícího patosem. Jmenoval se Legenda o sovích strážcích – a v těsném závěsu přistál na pultech knihkupectví první díl stejnojmenné knižní předlohy. Přestože recenze na film nebyly příliš shovívavé, V zajetí se ukázalo jako skvělá dětská kniha. A rozhodně ne proto, že to bylo fantasy a ještě k tomu o zvířátkách.
Cesta začíná v zásadě tam, kde končil předchozí díl. Soví kamarádi Soren, Gylfie, Šedozrak a Hrabík zdárně unikli nástrahám komunity ze svaté Aegolie. Jjako každá správná mládež, která odhalila hrozbu světovému míru, se i se Sorenovou starou hadí hospodyní vydali hledat bájný Velký húlský strom, aby burcovali opeřené rytířstvo do zbraně proti nespravedlnosti.
Což se jim po několika peripetiích podaří, jen aby zjistili, že všechno je jinak.
Z pohledu sovích strážců totiž nejsou nic víc než (pravda,
perspektivní) omladina, která se musí ještě mnoho naučit – a navíc na
húlském stromě o svaté Aegolii ví.
Nepovažují ji však za adekvátní hrozbu, tou je neznámý nepřítel,
s nímž se vede série šarvátek na hranicích sovích království.
Že by právě to měl na mysli umírající puštík, když se Sorenovi zmínil
o existenci většího zla, než je svatá Aegolie?
A co s tím mají co dělat záhadně zakládané požáry a nálezy
pološílených mláďat blábolících o druhové nadřazenosti sov Tyto?
Příběh se rozvíjí mnoha směry a pečlivě navazuje i na takové
detaily, které v první knize mohly být považovány za pouhé zpestření
reálií. Mnohem méně pozornosti je věnováno etologii sov, víc se
prokresluje svět a jeho prostředí. Země po blíže nepopsané katastrofě,
během níž lidstvo zmizelo a zůstaly jen hmotné zbytky jako knihy, hrady,
harfy, barevné sklo a další vynálezy, které si sovy „adoptovaly“ po
svém. A jen tak mimochodem je vcelku akceptovatelným způsobem vysvětlena
záhada bojových drápů, jejich výroby a toho, jak sovstvo zachází
s ohněm.
Samotné tempo vyprávění není nijak zběsilé, ale napětí přesto roste.
A s ním i potřeba číst další díly. Kathryn Lasky je prostě Paní
Vypravěčka, která se navíc pečlivě drží toho, co vidí Soren a jeho
přátelé.
Hlavní postavy procházejí proměnou z kurážných mláďat v zárodky
skutečných hrdinů. To je pochopitelně provázeno zkouškami různého druhu.
Vše je důkladně promyšlené a na svém místě. A pomalu se rodí
i skutečně epický rozměr série, aniž by se tak ale dělo na úkor
konkrétního námětu knihy. A tím je, překvapivě, cesta. Ve všech
možných významech toho slova.
Cesta za svatým grálem a za nadějí, symbolizovaná společenstvím sovích
strážců.
Cesta dospíváním spojená s učením, nutností přijmout vlastní
omezenost – a snažit se s ní něco dělat.
Cesta za poznáním života, toho, co je skutečně důležité, za hledáním
svého místa ve společnosti a zjištěním, že nic není takové, jak by si
člověk přál… a že se nic neobejde bez boje.Navíc ten vnitřní je často
složitější než se postavit rozzuřenému rysovi.
V tomto kontextu je nutné si uvědomit – a nezapomenout – že Legenda o sovích strážcích je součást cyklu, a to cyklu určeného dětem ve věku od šesti do sto šedesáti let. Dospělí si na své nepřijdou zejména kvůli určité naivitě podmíněné výchovností. Sice výjimečně nevtíravou a neokázalou, ale přece jen výchovnosti zaměřenou na zvěstování základních pravd. Takových, že altruismus rozhodně není špatný model chování, že je potřeba být statečný a nenechat se otrávit, i když se člověk musí postavit tváří tvář věcem, které ho nebaví… myšlenky, které si neuškodí jednou za čas připomenout, navzdory tomu, jak život vše dokáže zkomplikovat.
- Kathryn Lasky: Cesta
- překlad: Jana Jašová
- Mladá Fronta, Praha: 2011
- obal: Motion Picture Artwork
- 224 stran/ 249 Kč