Kukaččí mláďata, Krvavé pohraničí, Vladimír Šlechta
 |
Arkastie prochází vleklou krizí. Král uprchl už před deseti roky a ještě stále se skrývá. Bezvládí přineslo hořké plody. Staré dohody jsou porušovány, zájmové skupiny soupeří o moc. Schyluje se k občanské válce.
Ve městě jménem Thonnierika žijí své životy čtyři mladí lidé z různých společenských vrstev. Zatím ještě netuší, že budou zataženi do samého středu nadcházejících událostí. Pak budou přinuceni bojovat jeden za druhého i jeden proti druhému.
Čas se nachyluje, blíží se bouře. Možná se vrátí král. Možná.
Prolog
Pohled shora
Město zůstávalo sevřené v kamenných hradbách a počet obyvatel se dlouho neměnil. Vždy, když obyvatelstvo zhoustlo nad určitou hranici, rozběhl se samočisticí proces, snižující počet thonnierických občanů. Jednou to byl odliv osadníků do Pohraničí, jindy hromadné popravy heretiků, příště zase pogromy na usedlé nelidské rasy – elfy, půlelfy, gobliny. Kromě toho byl počet obyvatel pravidelně redukován nikdy nekončící válkou s vévodstvím Barro. Přesto na severu, mimo hradby, vyrostla chudinská čtvrť zvaná Ohrady.
Ohrady jsou místem, kam se uchýlili ti, kdo v Thonnierice neuspěli a pro něž je život uvnitř hradeb příliš nákladný. Obyvatelé Ohrad jsou sužováni nemocemi, bídou a hladem. V Ohradách mají svou žeň verbíři shánějící vojáky pro války mezi Arkastií a vévodstvím Barro.
Frank Ormond: Thonnierika
01
Mládenec v kroužkové košili, který se dohadoval se dvěma vojáky, připadal Zirri povědomý. Skoro měla pocit, že ho důvěrně zná, zároveň si však byla jistá, že ho dnes vidí poprvé. Tak jak to tedy je? Zná ho, nebo nezná? Nevěděla. Byla to záhada. A kromě toho i příležitost. Škoda jí nevyužít.
Zeptala se svého malého svěřence: „Chtěl by ses podívat nahoru na hradby, Joachyme?“
Hošík, nastrojený do zmenšené kopie obleku pro dospělého muže, tedy do kazajky s ozdobným prořezáváním upnuté až ke krku a do úzkých šedých kalhot, vykulil oči: „To bych chtěl!“
V čepici, která mu byla příliš velká, vypadal jako prapodivná houba. Přemýšlivá houba. Zamyslel se a z hloubi své čtyřleté mysli vydoloval otázku: „To se smí?“
„Nesmí se to,“ připustila Zirri. „Poprosíme támhletoho pána, ano? Třeba bude tak hodný a dovolí nám to.“
Nacházeli se v jakési vedlejší uličce, domy tady vypadaly jako staří lidé: seschlé, shrbené, zmenšené věkem. V některých oknech se leskla mrňavá sklíčka, zapuštěná do dřevěných rámů, jiná okna byla zabedněna okenicemi. V pásech zeminy, naváté na prastarém dláždění, vyrůstala zelená tráva. Zirri s hošíkem sem vlastně přišli omylem. Původně se chtěli podívat na hradební průchod zvaný Branka, ale před chvílí odbočili, aby se vyhnuli shluku nádeníků z Ohrad. Zirri se s nimi nechtěla míjet, určitě by na ni zase pokřikovali. Raději odbočila za roh. Věděla, že se k Brance dostane oklikou, a nemýlila se. Věž s rumpály, které obsluhovaly padací mříž Branky, viděla napravo. Rýsovala se proti modré obloze nad střechou jednoho z domků.
Vlastně už byli skoro u hradby, viděli ji přímo před sebou. Takhle zblízka vypadala hradba opravdu hrozivě. Vystavěli ji z tmavých kamenů a během dvou století ještě víc zčernala. Podél vnitřní stěny stoupalo schodiště, po kterém se chodilo na hradební ochoz. Přístup ke schodišti byl však zahrazen zdí s malými vrátky. Vrátka teď byla otevřená a před nimi, už v hradební uličce, se dohadoval ten mládenec s vojáky.
Oba vojáci byli postarší, vypadali unaveně a odevzdaně. Na hlavách měli naražené pomačkané železné klobouky, oblékli si odřené soukenné kalhoty a obstarožní kožené kabáty s přinýtovanými železnými chrániči. Takovéhle kabáty, jak Zirri věděla, nosívali vojáci v pohraničních pevnostech. Poslouchali mládence, který jim tichým hlasem, avšak s důrazem na každém čtvrtém či pátém slově, cosi přikazoval. Už z toho, že mu neodsekli, bylo znát, že mládenec je jejich nadřízený.
Mládenec byl oblečený mnohem elegantněji. Měl na sobě matně lesklou kroužkovou košili, která mu spadala do půli stehen, doplněnou úzkými šedými kalhotami a dobře ušitými nazouvacími botami. Na širokém opasku mu viselo cosi špičatého – něco mezi dlouhou dýkou a krátkým mečem.
Zirri a malý Joachym popošli, s každým jejich krokem hradba ještě více mohutněla. Joachym se jí křečovitě držel za ruku, chápal, že to, co dělají, není úplně v pořádku. Avšak touha vystoupit nahoru na hradbu byla nesmírně silná i pro něj.
Když mládenec domluvil, jeden z vojáků přikývl: „Ano, rozumím.“ Nedodal však žádné zdvořilé oslovení, jako třeba pane, což o něčem vypovídalo. Mládenec se nad jeho nezdvořilostí nepozastavil. Otočil se k odchodu a zjistil, že tři kroky od něho stojí Zirri s malým Joachymem.
Teprve teď uviděla jeho tvář zepředu. Byla úzká s mandlovýma očima, úzkým nosem, tenkými rty a malou bradou. Světlé, takřka popelavé vlasy měl ustřižené pod ušima, avšak ofina, rozdělená pěšinkou, mu po obou stranách spadala až k lícím. Na hlavu si nasadil malý baret se sojčím pírkem.
„Potřebujete něco, slečno?“ zeptal se. „Mohu vám nějak pomoci?“
Bylo znát, že má dobré vychování.
Zirri se zaculila. Věděla, že vypadá dobře. Dobře narostlá, dobře oblečená. Dnes si vzala své lepší oblečení, tedy šedomodře pruhovanou sukni, dlouhou až na zem, tmavomodrý kabátek do pasu a krajkovou zástěrku. Zástěrka s náprsenkou byla neoficiálním stavovským odznakem, sdělovala mládenci, že před ním stojí neprovdaná pracující dívka. A přesně tohle Zirri byla: pracující dívka. Ovšem žádná služka, pradlena či pomocnice v domácnosti. Z kvalitních materiálů jejího oblečení, z dobrého řemeslného zpracování i z jisté načančanosti se dalo poznat, že Zirri má dobré příjmy. Něco takového by si pradlena či služka rozhodně nemohla dovolit.
Zvedla ruku, natočila si na ukazovák pramínek neposlušných rudých vlasů, který jí vykukoval zpod čepečku. „Já jsem Zirri Oberfalzerová,“ představila se. „Tohle je můj synovec Joachym.“
Mládenec se zlehka uklonil: „Coelin Grabmüller.“
Grabmüller? Okamžitě věděla, koho má před sebou. O tomhle mládenci už slyšela, možná ho i párkrát zahlédla z dálky, rozhodně se s ním však ještě nikdy nesetkala tváří v tvář. Přesto jí připadal důvěrně známý.
„Jsme na procházce,“ vysvětlila mu mezi culením. „Můj malý synovec by se hrozně rád podíval nahoru na hradbu. Chtěl by si prohlédnout město shora. Je to však jen dětské přání. Pokud je to zakázané, nebudu vás přemlouvat.“
Mládenec se jí upřeně díval do očí. Nebyl nijak vysoký, vlastně měl na výšku zhruba tolik jako ona. Pak s nehybnou a netečnou tváří řekl: „Umožním vám to. Doprovodím vás.“
„Děkuji,“ vydechla.
„Pojďte, prosím, za mnou.“
Otočil se. Vykročil k vrátkům ve zdi. Vojáci, kteří tam stále ještě očumovali, mu mimoděčně ustoupili z cesty. Zdálo se, že v přítomnosti Zirri ožívají. Jeden dokonce významně nadzdvihl obočí, neřekl však nic.
Prošli úzkými dveřmi, za kterými se nacházel stísněný dvorek s prkennou strážnicí. „Opatrně,“ natočil hlavu Coelin. „Schody jsou vydrolené.“
Měl pravdu. Schody na hradbu byly nejen vydrolené, ale také značně vysoké. Malý Joachym měl co dělat, aby si s nimi poradil. Coelin, když viděl jeho potíže, ho jednoduše popadl za ruce. Jak šli, vždy hošíka povysadil na další schod. Tím si získal Zirriiny sympatie. Choval se sice odměřeně, ale teď, když se bez váhání postaral o chlapce, ho začínala mít ráda.
Vystoupili na hradební ochoz, do tváří se jim opřel větřík. Ochoz byl široký zhruba pět kroků, z vnitřní strany opatřený zídkou, z vnější strany předprsní a zubatým cimbuřím. Coelin povysadil chlapce na nízkou lavičku opřenou o zídku a obrátil ho čelem k městu. Pravicí opsal široký půlkruh: „Thonnierika.“
Zirri věděla, že to bude úžasný pohled – a také byl. Odsud měli město jako na dlani. Strmé střechy s krytinou ze štípané břidlice byly přerušované liniemi ulic, k modravé obloze se tyčily nejen komíny, ale i desítky věží a věžiček. Napravo, asi tak půl druhé míle od nich, se rýsovala Stará pevnost se strohými kamennými baštami. O něco blíže, v čele Trhového náměstí, se vypínala zvonice chrámu Zářícího.
„Kde je náš dům?“ vypískl hošík.
„Nemám ponětí,“ vydechla Zirri.
„Kde bydlíte?“ zeptal se Coelin. Zirri zaváhala. Nevěděla, zda mu má odpovědět, tohle vypadalo jako dotěrnost. Malý Joachym však vypískl: „V Cechách!“
„Bydlíme ve čtvrti Cechy, ale skoro u Fontán,“ doplnila Zirri. Nemělo smysl tajit, že mají dům na dobré adrese.
Coelin ukázal prstem: „Fontány jsou támhle. Támhleta proláklina je Malý rynek ve čtvrti Cechy.“
Zirri se v té změti pokoušela rozeznat známá místa. Příliš se jí to nedařilo.
„Říkala jste, že se jmenujete Zirri, slečno?“ zeptal se Coelin. „To ale není jméno. Něco to znamená.“
„Jmenuji se Ziliana,“ vysvětlila mu. „Zirri je přezdívka. Je to zjednodušení slova zirriah, což v elfštině znamená záře.“
„Chápu,“ přikývl. „To kvůli vašim rudým vlasům?“
„Ano,“ zajíkla se. Ve skutečnosti si přezdívku vymyslela ona sama. Zároveň ji překvapilo, že se Coelin nepozastavil nad elfským slovem. Vlastně, napadlo ji, Coelin vypadá tak trochu elfsky. Pohledný, ale nikoliv zženštilý. Nebylo by divné, kdyby měl určitý podíl elfské krve. O jeho matce se toho napovídala spousta.
„Připadáte mi povědomá, slečno Zirri,“ řekl Coelin. „Jako bych vás znal.“
„Nedělal jste kurz nižšího účetnictví?“ vyhrkla, aniž by si otázku promyslela. „Třeba jsme se potkali tam. Nemyslím ve stejném kurzu, tam jsem znala všechny jménem. Ale mohli jsme se míjet v budově…“
Vzápětí ji napadlo, že Coelin Grabmüller určitě do žádných kurzů účetnictví nechodil. Něco takového nemá zapotřebí.
Znovu se jí upřeně zadíval do očí. Tvář měl naprosto nehybnou.
„Žádný takový kurs jsem neabsolvoval.“
Cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Uvědomovala si, že zmatkuje. Nedokázala s tím však nic dělat.
„Myslíte si snad, že dívkám nepřísluší vzdělání?“ ohradila se. „Nebyla jsem jediná dívka v kurzu… tedy v našem běhu jsem byla jediná, ale předchozí kurz absolvovaly rovnou dvě dívky… Počty a matematika mě vždycky bavily, tak proč toho nevyužít?“
„Kde jste se seznámila s matematikou?“ zeptal se Coelin.
„Moji starší sourozenci měli domácího učitele,“ vysvětlila mu. „Za malý poplatek přibral i mne. V šesti letech jsem uměla číst, psát i počítat. Pak jsem se vzdělávala sama – prostřednictvím tatínkových knih. Kurz nižšího účetnictví byl způsob, jak se o matematice dozvědět něco víc. Prosadila jsem si to, když mi bylo čtrnáct… Chápu, že se vám zdá divné, když se dívka zajímá o matematiku…“ Zajíkla se. Tváře jí hořely. Věděla, že je rudá jako višeň.
„Já vás přece nijak neodsuzuji, slečno Zirri,“ řekl Coelin netečně. „Vím, že se i mezi ženami a dívkami mohou vyskytnout neobyčejné osobnosti.“
„Mohou se vyskytnout?“ vyhrkla.
„Moje maminka je také taková,“ řekl Coelin. „Výjimečná. Vzdělaná a činorodá žena. Já vím, že takových žen a dívek není mnoho, ale pokud se nějaká vyskytne, já nejsem ten, kdo by jí upíral nárok na vzdělání a rozvoj.“
Zirri se zvolna uklidňovala.
„Takže vy pracujete jako účetní?“ zeptal se Coelin zdvořile, ale bez zájmu.
„Ne, to ne,“ řekla rychle. „Jen občas pomáhám tatínkovi. On se zabývá čísly, víte? Ale pracuji, to máte pravdu. Docházím do dílny mistra Branvicka. Vypomáhám tam s různými strojky.“
Teprve teď projevil zájem: „Cože?“
„Z Raiggia sem bylo v minulosti dovezeno množství mechanických časoměřičů, které potřebují údržbu a čištění. Kromě toho se zabývám zámky. Také nejrůznějšími hracími strojky. Jsem na tyhle záležitosti šikovná. Baví mě to.“
„Maminka si u mistra Branvicka nechala opravit svou pohyblivou tanečnici!“ vyhrkl Coelin.
„Tanečnici, která krouží kolem dokola, uklání se a ze skříňky zní cinkání pam-pa-dam-pa-dadam?“ zanotovala Zirri.
„Přesně tuhle!“
„Tak tu jsem měla v práci já,“ pochlubila se. „Pan Branvick řekl, že na tyhle titěrné součástky mám lepší oči.“
„Cože? Tanečnici jste opravila vy? Tak to vám velice děkuji, slečno Zirri. Maminka ji má nesmírně ráda. I mne ten strojek fascinoval, když jsem byl dítě…“
„Rádo se stalo,“ přikývla.
Chvíli mlčeli, dívali se dolů. Thonnierika vypadala jako obří mísa, obkroužená černou hradbou. Uvnitř mísy kypělo město, venku nebylo nic než matná zeleň. Pouze nalevo zahlédla Zirri střechy doků a přístavních skladišť, z větší části zakryté hradbou. Jiskřila tam hladina Lodusu s vybíhajícími přístavními moly. Pontonový most na druhý břeh vypadal jako dlouhá úzká nudle.
„Chtěla bych se podívat ještě na druhou stranu,“ řekla Zirri.
„Tam jsou přece Ohrady,“ namítl Coelin.
„Já vím. Stejně bych je chtěla vidět.“
„Podívejte se. Já tady počkám s chlapcem. Není nutné, aby to viděl i on.“
„Děkuji,“ špitla.
Otočila se, přešla pět kroků k předprsni. Vyhlédla mezerou mezi zuby cimbuří. Čekala chaos, špínu, bídu a ubohost, tohle však překonalo její očekávání.
Shora vypadaly Ohrady jako kočka, přes kterou přejelo několik těžkých povozů a vnitřek těla vyhřezl do všech stran. Převažovaly tam chatrče, boudy, zemljanky i prastaré sroubky, povyspravované stanovými plachtami. Ze střešních otvorů stoupaly proužky kouře, opravdový komín tam byl k vidění jen výjimečně. Nevydlážděné ulice vytvářely neuvěřitelnou spleť. Ačkoliv už delší dobu nepršelo, zůstávaly na nich louže i dlouhé rigoly, naplněné stojatou vodou.
Chaos protínaly zbytky valů s ohnilými palisádami. Právě palisády daly čtvrti jméno: Ohrady. Podle imperiálních architektů muselo být každé sídlo opevněné a tato zásada se dodržovala i poté, co Arkastie získala samostatnost. Přetrvávalo nebezpečí, že vojáci z Barro či orkové Temného mága dojdou až sem. Jak se Ohrady rozrůstaly, rozšiřovaly se i linie palisád, přičemž ty staré se ponechaly na místě. Jejich letité dřevo, prožrané larvami brouků, skvrnité hnilobou a očouzené požáry, se nehodilo na stavbu ani těch nejbídnějších chýší.
Odspoda sem zaváněly výpary z vařené zeleniny, hnoje, výkalů. A také pach spáleniny. Možná to byl kouř z ohnišť, možná v Ohradách nedávno hořelo. Požáry v chudinské čtvrti byly proslulé. Říkalo se, že hradební průchod zvaný Branky chrání Thonnieriku nejen před pobudy z Ohrad, ale i před ničivým ohněm, který se tam co chvíli vymkl kontrole.
Jak se Zirri dívala, přece jen v tom zmatku nacházela jakýsi řád. Chatrče nebyly rozházeny úplně chaoticky. Naopak. Sdružovaly se do uzavřených prstenců, uvnitř kterých se zelenaly zahrádky. Na zahrádkách a dvorcích pobíhaly slepice a pomekávaly kozy. Bylo jasné, že každý takový shluk doupat vymezuje území spřátelené skupiny.
Viděla dost. Otočila se, přešla pět kroků k protější zídce. Zadívala se do městských ulic, ve kterých převládal řád a pořádek. Malý Joachym stál na lavičce, Coelin ho přidržoval. Tichým hlasem mu cosi vysvětloval, na každé páté či šesté slovo položil důraz. To byl prostě způsob jeho řeči.
„Je od vás moc hezké, že se Joachymovi věnujete,“ řekla Zirri, když se postavila vedle nich.
Coelin, aniž se ohlédl, se zeptal: „Vynadívala jste se?“
„Dlužím vám vysvětlení, pane Coeline,“ řekla. „Chtěla jsem se podívat především na Ohrady. Jedna spřátelená rodina tam byla násilně vystěhována, ve spletitém soudním sporu přišli o majetek. Chtěla jsem vidět, kam je přemístili.“
„Proč odešli do Ohrad?“ zeptal se Coelin.
„A kam by měli odejít?“ namítla. „Přišli přeci o dům!“
„Proč raději nevycestovali do vévodství Barro? Tam poskytují vystěhovalcům podporu. Obyvatelé Thonnieriky odcházejí do vévodství už více než jedno století.“
„Kdyby odešli do vévodství,“ vysvětlila mu, „už by nemohli vést soudní spor. Odvolali se a doufají, že dostanou majetek nazpět.“
Teprve teď se na ni Coelin podíval: „Jestli se nechali vystěhovat do Ohrad, jestli byli tak hloupí a neodešli do bezpečí, tak ať je ochraňuje sám Zářící. Pokud jsou ještě naživu.“
„Ohrady vypadají děsivě,“ připustila Zirri, „ale nemůže to tam být zase tak strašné. Lidé, kteří tam žijí, jsou přeci stejní jako my. Nejsou to žádní zločinci nebo vrazi.“
„Také se někdy podívám dolů do Ohrad,“ řekl Coelin zvolna. „Ale jen odsud. Z hradeb. Občas tam vidím ošklivé věci. Obyvatelé Ohrad se chovají krutě i k sobě navzájem. A což teprve k cizím… Nechci o tom mluvit před dítětem.“
„Onehdy jsem se ocitla poblíž Branky,“ svěřila se mu Zirri. „Já a ještě jeden pomocník mistra Branvicka jsme se tam vydali opravit zámek, který nešel vymontovat ze dveří. Potkali jsme pomocné dělníky ve špinavých halenách, nejspíš se vraceli domů do Ohrad. Uhnuli jsme jim z cesty, ale oni na mě začali pokřikovat. Dělali posunky… úplně veřejně… štítila jsem se jich a také jsem z nich měla strach… teď jsem viděla, kde žijí. Možná, kdyby se jim dostalo dobrého vychování, kdyby mohli žít v důstojném prostředí, nebyli by tak hrubí.“
„Všimla jste si, co je dál na severu, slečno Zirri?“ zeptal se Coelin. „Za Ohradami?“
„Jenom nějaké… roští?“
„Přesně tak. Roští,“ přikývl Coelin. „Dříve tam bývaly farmy. Louky, pole, pastviny. Už tam nejsou. Vše muselo být přesunuto dál na sever, protože lidé z Ohrad neustále kradli zemědělské plodiny i hospodářská zvířata. Teď jsou nejbližší farmy čtvrt dne cesty odsud. To je dostačující vzdálenost, protože obyvatelé Ohrad jsou příliš pohodlní na to, aby došli až tam… Horní mlýn, který vidíte támhle, se změnil v malou pevnost. Noc co noc tam drží hlídku silný oddíl. Mlýnský náhon je naštěstí dost široký a hluboký, obyvatelé Ohrad se ho pokusí překonat jen občas. Neumějí plavat a nejspíš mají strach, že se utopí. I tak se všakněkdy stane, že tlupa z Ohrad pronikne až do skladišť v přístavu a začne tam rabovat.“ Tentokrát mlčela ona. Coelina to zjevně znervóznilo.
„Je mi jasné, že se mnou nesouhlasíte, slečno Zirri,“ řekl. „Taková je však pravda. Z Ohrad se stal hnisající vřed Thonnieriky.“
„Dříve to tak nebývalo,“ namítla. „Dříve byly Ohrady normální městskou čtvrtí, jen chudou a zanedbanou. Občas tam prý zašla i městská garda, aby tam udržovala pořádek.“
„Tak to prý bývalo,“ přikývl Coelin. „Ty doby jsou však dávno pryč. Ohrady byly ponechány samy sobě napospas.“
Pak se zeptal: „Ta rodina z Cechů, která byla vystěhována do Ohrad. Jak se jmenovali.“
„Denzigovi.“
„To jméno mi nic neříká. Máte o nich nějaké zprávy?“
„Ne. Naposledy jsem o nich slyšela, když byli vystěhováni. Vlastně… jako by se nad nimi zavřela voda.“
„Tak vidíte…“
Nechtěla se s ním hádat. Udělal jí laskavost, choval se pěkně k malému Joachymovi. Bylo na čase ukončit spory.
Pousmála se. Tentokrát žádné koketní culení, ale přátelský úsměv. „Dostali jsme se k vážným tématům, pane Coeline,“ řekla. „Věřte, že tohle jsem nezamýšlela.“
Přikývl. „Thonnieriku sužují nevyřešené problémy. Není nic špatného na tom, když se zajímáte o současnou situaci, slečno. Osud města vám leží na srdci, a to je správné.“
„Jsem vám nesmírně vděčná, že jste nám umožnil vyjít až sem, pane Coeline. Pohled shora je opravdu úžasný. Teď už musíme jít.“
„Pomůžu chlapci, aby se neskutálel ze schodů,“ řekl Coelin.
02
Malý Joachym cestou brebentil a nebyl k zastavení, Zirri mu odpovídala jen na půl úst. V duchu si zopakovala všechno, co věděla o Coelinovi Grabmüllerovi. Moc toho nebylo. Zato jeho matka, krásná Simonetta, byla v Thonnierice proslulá.
Především tady už dvacet let kolovala historka o mladičkých milencích. Krásná Simonetta, tehdy sotva šestnáctiletá, a jakýsi mladíček k sobě vzpláli horoucí láskou. Okolí jim však nepřálo. Ti dva se rozhodli, že když nemohou být svoji, spáchají společnou sebevraždu. Po vzájemné dohodě požili jed. Mladík zemřel, avšak krásná Simonetta přežila v plném zdraví. Říkalo se, že to byla intrika Simonettiných rodičů. Zbavili se milence a Simonetta dostala jen slabý uspávací prostředek.
Následně byla Simonetta narychlo provdána. Jejím manželem se stal soudce Joel Grabmüller, starší pán, v současné době již deset let mrtvý. Ani ten však krásné Simonettě nedokázal zabránit v milostných avantýrách, o kterých by se daly napsat celé romány. Mluvilo se například o tom, že Coelin se narodil v době, kdy soudce Grabmüller dlouhodobě pobýval v Raiggiu. Před něčím – nebo před někým – se tam prý skrýval. Oficiálně se sice říkalo, že devět měsíců před Coelinovým narozením svoji mladou manželku tajně navštívil, ale nikdo tomu nevěřil.
„Už jsme doma,“ zatahal ji Joachym za ruku. Vytrhla se z myšlenek. Ano, už byli skoro tam.
Příbytek rodiny Oberfalzerových se nacházel ve čtvrti Cechy, ale velice blízko Fontán. Byl to pěkný rohový dům, robustní, s veselými stříškami nad okny a s okapy svedenými do chrličů vytvarovaných do podoby rozpustilých skřítkovských tváří. Zirri pamatovala doby, kdy byl dům plný smíchu a křiku, to když byla malá, starší sourozenci s nimi žili pod jednou střechou a tatínek ještě netrávil veškerý čas v úřadě. Poslední dobou tam však bylo poloprázdno. Sestra se vdala a odstěhovala se k manželově rodině. Bratr dokončil studia a stal se mladším asistentem na fakultě filozofie. Přidělili mu kabinet v budově Vysokého učení, často tam i přespával. A tatínek jako by se usídlil v královské kanceláři. Obvykle odcházel za svítání a vracel se až pozdě v noci.
S Joachymem zabušili na vstupní dveře, otevřely se až po chvíli. Stará Jeana, jejich letitá hospodyně, věděla, že přicházejí, ale chtěla Joachymovi dopřát radost z bušení.
Vešli dovnitř.
„Jsme doma, maminko,“ houkla Zirri na schodiště. „Nechám ti tu Joachyma! Jen si vezmu jinou zástěru a půjdu k panu Branvickovi! Zase pro mě něco má!“
„Ještě se musíte najíst, slečinko Ziliano,“ napomenula ji Jeana. „Zapomínáte obědvat i večeřet a jste pak hubená jako koza.“
Vzala Zirri za loket a postrčila ji ke stolu v hale, kde bylo připravené nějaké jídlo.
Velká hala, za dne dobře osvětlená okny z kruhových sklíček zalitých do olova, byla srdcem domu. Vévodil jí krb, před kterým stál stůl, několik židlí, stojan s naštípanými poleny a držák na pohrabáče. O stěny se opíralo pár kredencí s vystaveným porcelánem a keramickými soškami. V dětství se tady Zirri cítila obklopená pohodlím, láskou a bezpečím. V poslední době však znejistěla. Nabyla dojmu, že se v hale kdysi dávno, ještě před jejím narozením, odehrálo cosi děsivého. Občas ji pronásledovaly sny o zdivočelém davu, který tady zavraždil mladou ženu a její dcerku. Vyptávala se Jeany, ta však nic nevěděla. Když začala vyzvídat na matce, ta se zaškaredila a řekla: „O tomhle nebudeme mluvit.“ Takže to asi nebyly jenom sny.
Jednou, když matka s Jeanou odešly na nákupy a Zirri zůstala sama, pečlivě prohledala podlahu podél příčky oddělující halu od kuchyně. Hledala starou zaschlou krev. Po dlouhém zkoumání nabyla dojmu, že tam opravdu zůstalo pár podezřelých skvrnek.
Podívala se na časoměrný strojek, stojící na krbové římse. Moc času už jí nezbývalo. Musí si obléci velkou pracovní zástěru a nasadit pořádný čepec, aby se její rezavé lokny nepletly mezi titěrné součásti mechanických strojků. Když se postavila před zrcadlo a pohlédla do něj, vyjekla leknutím. Ze zrcadla se na ni díval Coelin Grabmüller.
Samozřejmě že to nebyl Coelin, ale ona sama.
Pochopila, proč jí Coelin připadal důvěrně známý. Ta podoba byla nepopiratelná. Jako by byli sourozenci. Bratr a sestra.
Nevěděla co s tím. Těch záhad v jejím životě začínalo být přespříliš.
03
V několika příštích dnech si ujasňovala, o čem se to s Coelinem vlastně bavili. Uvědomila si, že s Coelinovými názory bytostně nesouhlasí. Obyvatelé Ohrad nejsou zvířata. Jsou to lidské bytosti.
Jsou to lidé, kteří potřebují pomoct.
A kdo jim pomůže, když ne ona sama?
Došla k rozhodnutí. S vervou i s obezřetností, které jí byly vlastní, začala hledat spojence. Coelin Grabmüller nakonec uvidí, že všichni nejsou tak zatvrzelí jako on!
- Vladimír Šlechta: Kukaččí mláďata (Krvavé pohraničí)
- Brokilon, 2016
- obálka: Tomáš Flak
- 477 stran, 328 Kč