Krvavý život, cyklus Vampire Files 02
 |
Krvavý život
*(ukázka z knihy)
Chicago, září 1936
„No tak, nebuď nelida,“ řekl jsem barmanovi, ale nedíval jsem se mu
přitom do očí. „Léčím si tu zlomený srdce.“
„Jo, jo,“ odpověděl a dál šedým hadrem leštil sklenici.
„Nekecám, mám prachy.“ Prohledal jsem kapsy a hodil na vlhké černé
dřevo baru pět dolarů. „Za tohle přece flašku dostanu, ne? Nebudu dělat
problémy.“
„Ani náhodou.“
Měl důvod chovat se sebejistě. Byli jsme skoro stejně vysocí, ale zatímco
já byl hubený, on měl postavu jako lokomotiva a stejnou sílu. Myslel si, že
mě zvládne.
Přestal leštit sklenku a postavil ji vedle bankovek. Usmál jsem se a snažil
se vypadat přátelsky, což bylo za daných okolností dost těžké. Tohle byl
jeden z těch odporně levných podniků, kde jste riskovali život jenom tím,
že jste šli na záchod. Podle zápachu byly záchodky venku u stěny hned za
vstupními dveřmi, pánové nalevo, dámy… Znovu jsem po něm blýskl
úsměvem plným naděje a zašustil svůdně bankovkami.
Podezíravě se na mě zadíval, zvažoval míru mojí opilosti a srovnával ji
s láskou k penězům. Byla to nudná noc a peníze nakonec vyhrály. Sáhl po
nich, ale já byl o trochu rychlejší a položil na tři Washingtonovy
obrázky ruku.
„Chytráku,“ řekl a vytáhl z police za barem láhev levného chlastu.
Všechno tady bylo levné, ale to mi nevadilo, já jenom potřeboval důvod,
abych tady mohl zůstat trčet.
„Už mám něco v sobě, ale zas ne tolik.“ Na baru jsem nechal dvě
bankovky, sebral láhev, skleničku a zbytek peněz a odvrávoral k druhému
boxu u stěny. Posadil jsem se zády ke dveřím a pohyboval se přitom
opatrně jako opilec, který chce ostatní přesvědčit, že vůbec opilý
není. Dlouhou dobu jsem přepočítával tři dolary, pak je schoval, nalil si
drink a předstíral jsem, že srkám. Za flašku téhle břečky by bylo
i deset centů moc; chlast páchl jako starý jed, který přečkal počátek
prohibice. Zvedl jsem sklenku ke rtům, zašklebil se a zakašlal a vylil jsem
přitom trochu na svoji už tak dost pokapanou košili.
Zrovna jsem se ji snažil usušit špinavým kapesníkem, když dovnitř vešel
velký chlap v tmavě šedém a zamířil přímo k baru. Na sobě měl oblek,
který se do tohohle podniku vůbec nehodil, a spěchal, a to se zase vůbec
nehodilo k téhle hodině. V jednu v noci by nikdo neměl spěchat. Objednal
si whisky a pivo a rozhlédl se kolem sebe. Netrvalo mu to dlouho; kromě mé
maličkosti, barmana a sedmi prázdných boxů tady nikdo nebyl.
Pečlivě si mě prohlédl, jako bych byl nějaký brouk. Ze všech sil jsem se
snažil předstírat, že jsem opilý a hloupý, a doufal jsem, že mi to
sežere. Pomohlo mi taky to, že jsem si navlékl pracovní šaty, které
páchly řekou a chlastem – byl jsem prostě další venkovský balík,
kterého velké zlé město zkorumpovalo.
Očividně se rozhodl, že nepředstavuju žádnou hrozbu. Vyzunkl whisky,
sebral pivo a usadil se do posledního boxu hned vedle zadních dveří, a to
ještě sotva na kraj, aby viděl na vchod z ulice. Využil jsem šikmého
zrcadla nad barem, abych ho sledoval. Bylo staré a rez ho pokrývala jako pihy,
ale viděl jsem ho docela jasně. Schoulil se nad pivem a po hltech ho upíjel.
Mezi každým loknutím si dal dlouhou pauzu. Do čela si narazil měkký
klobouk, ale čas od času, když se podíval do zrcadla, se jeho oči
zablýskly. Nehýbal jsem se a užíval si jeho mírného zmatku, když mě
v zrcadle nedokázal najít.
Dovnitř vešel z ulice další muž a váhavě přistoupil k baru. Taky byl
slušně oblečený, ale trochu víc ošuntělý a ustrašený. Byl vysoký a
hubený a na nose jako skoba mu seděl cvikr s černou obroučkou a pastelově
modrou, sametovou stužkou. Na sobě měl levný modrý oblek s poněkud
krátkými rukávy a těsnými kalhotami. Kotníky mu trčely z nohavic a
vystavovaly na odiv černé hedvábné ponožky a černé boty s nebezpečně
vytlačeným palcem. V ruce držel černou hůlku se stříbrnou rukojetí,
která ho expresem pošle do záhrobí, pokud se s ní bude moc ohánět.
Pokusil se objednat sherry, ale barman se na něho zadíval s opovržlivou
nevírou. S ginem měl víc štěstí, ale než se napil, pečlivě utřel
okraj skleničky potištěným hedvábným kapesníkem. Usrkl, utřel si rty a
narovnal čárku pod nosem, která předstírala, že je knír.
Rozhlédl se kolem stejně nervózně jako panic v bordelu. Všiml si mě
i muže v zadním boxu, a když žádný z nás nevyskočil a nepodřízl mu
krk, trochu se uvolnil. Zadíval se na hodiny za barem a srovnal čas se
stříbrnými hodinkami, připevněnými k vestě. Zamračil se. Barman se
odsunul stranou. Určitě ho odehnal zápach kolínské s vůní umírajících
lilií, kterou na sebe návštěvník před příchodem nastříkal. I mě
praštil do nosu jako mrak výfukových plynů a já na chvíli přestal
dýchat.
Zadíval se na hodinky, pak na dveře. Nikdo nevešel. Sundal si klobouk a
opatrně ho položil na bar, jako by tím mohl někoho urazit. Tmavé vlasy měl
od špičatého výrůstku na čele až po kudrlinky vzadu na krku urovnané do
tak pravidelných vln, až nemohly být přirozené. Delikátním potáhnutím
za špičky prstů si sundal rukavice, pak si mimoděk urovnal vlasy. Barman se
zadíval do očí muže v zadním boxu, zvedl obočí, pokrčil rameny a
povzneseně se usmál, jako by chtěl říct, že nemůže za to, kdo vejde
dovnitř, pokud zaplatí. Muž v boxu se ještě víc schoulil nad pivem a dál
sledoval zrcadlo.
O dvě minuty později vstoupila dovnitř dáma. Pravděpodobně první
v celé historii baru. Byla malé postavy, sotva něco přes pět stop, a na
sobě měla smaragdově zelené šaty a klobouk s hustým tmavým závojem,
který jí zakrýval tvář až po tvrdé rudé rty. Nesla velkou zelenou tašku
ozdobenou perličkami, které se ve světle třpytily. Zelené podpatky dělaly
cestou k baru dost velký rámus. Barman se trochu napřímil, protože dobře
vychovaní muži takové věci dělávají, když do místnosti vstoupí dáma,
a on vypadal dobře vychovaný.
Ostražitě se rozhlédla a na okamžik spočinula pohledem na mně. Byla dost
hezká na to, aby si jí všiml i takový ožrala jako já; aspoň teda měla
dobře tvarovanou postavu a pěkné nohy. Povzbudivě jsem na ni zamžoural a
s nadějí zvedl skleničku. Od té chvíle mě ignorovala a s očekáváním
se zadívala na vysokého muže.
Ustaraně se zamračil, ale sebral klobouk, hůl, rukavice a drink a následoval
ji do předposledního boxu. Posadila se zády ke mně a muž vklouzl na sedadlo
naproti ní, takže neviděl na muže v posledním boxu, který se teď opíral
o stěnu. Zdálo se, že si ho nevšimla. Muž s ginem položil hůl na stůl,
takže její zahnutá rukojeť visela přes okraj. Klobouk skončil vedle ní a
rukavice pečlivě schované v kapse. Podle toho, jak se svých věcí
neustále dotýkal, jsem poznal, že je zase nervózní. Tiše se ženy zeptal,
jestli by si dala něco k pití. Potřásla hlavou. Zopakoval gesto směrem
k barmanovi, který se vydal k mému konci baru, a tam se dal do čištění
další skleničky. Zadíval se na mě, ale já s povislou čelistí a
omámeným pohledem hleděl do prázdna, nebo spíš do zrcadla za ním.
Muž v šedém se vyklonil a natáhl krk. Barmana viděl, ale dělalo mu
starosti, že mě ne. Nemohl ale problém vyřešit, aniž by k sobě přitáhl
pozornost.
Žena hleděla na svého společníka a dech jí mírně čechral závoj.
Promluvila tiše, ale já ji i na takovou dálku dobře slyšel.
„Máte to?“
Muž naklonil hlavu na stranu a zadíval se na ni silnější čočkou cvikru.
„Na totéž bych se mohl zeptat i já vás.“ Jeho hlas zněl chabě a
zadýchaně, jako by se bál vypustit slova z pusy. Asi se jí nelíbil on nebo
jeho odpověď, ale nakonec zvedla kabelku z klína na stůl. Levou rukou
vytáhla tenké kožené pouzdro a otevřela ho, aby si ho mohl prohlédnout.
Nebylo větší než krabička cigaret a ona ho pevně držela, připravená
ucuknout, kdyby se jí ho pokusil sebrat. Chvíli hleděl na obsah, pak z kapsy
vytáhl zlatnickou lupu.
„Můžu?“ natáhl pěstěnou ruku. Zaváhala. „Musím zjistit, jestli je
pravá, slečno… hm… Zelená. Pan Swafford na tom trval.“
Položila pouzdro na stůl, ale pravou ruku nechala zastrčenou v kabelce.
„Jenom abyste si ověřil, že je pravá,“ řekla a otočila kabelku tak,
aby viděl dovnitř.
Ztuhl s očima přilepenýma k její ruce. Olízl si dolní ret. „D…
dobře.“ Pomalu zvedl pouzdro, sundal si cvikr a přitlačil k oku lupu.
Několik vteřin si prohlížel obsah, pak pohyby v opačném pořadí
zopakoval a položil pouzdro na poškrábanou desku stolu.
„No?“ řekla.
„Je pravá.“ Znovu si nasadil cvikr na nos.
„To už jsem věděla, takže můžeme pokračovat.“
„A… ano, jistě.“ Z kapsy kabátu vytáhl obálku a podal ji ženě.
Otevřela ji a tentokrát zase ona prozkoumala obsah a pak vytáhla
z prostředka jednu stodolarovku. O vteřinu později vzhlédla a sebrala
kožené pouzdro.
„Řekněte Swaffordovi, že jsme ji spálili,“ prohlásila hlasem ostrým
jako rozdrcené sklo.
Nešťastně přeskočil očima od prázdného místa na stole k závoji.
„Ale proč?“
„Ty prachy jsou voznačený. Jestli venku čekaj poldové, jste tuhej.“
„Ne, prosím, to jsem nevěděl. Prosím, počkejte!“
Nezdálo se, že by byla připravená odejít, ale muž stejně znervózněl.
Chlap za ním vsunul ruku do saka, což vysvětlovalo, proč si ho nevšimla;
byl to její partner.
„Ne… nerozumím. Pan Swafford mě pověřil, abych potvrdil pravost známky
a zaplatil vám. Nic víc. Ujišťuji vás, že jsem netušil…“
„Řekla jsem, že ji spálíme.“
„Ale počkejte, prosím, netušíte, jak cenná…“
„Pět táců. Chtěla jsem jenom půlku.“
„Mohu vám pomoci. Znám jiné sběratele, kteří nebudou klást žádné
otázky. Rádi vám zaplatí celou částku. Kdybych měl peníze, určitě bych
ji od vás odkoupil sám.“
Zadívala se na jeho nuzné oblečení a stáhla rty. „To jistě.“
Rozmáchla se a srazila mu cvikr z nosu. Uhnul příliš pozdě. Cvikr zůstal
viset na sametové stužce, kýval se a narážel do hrany stolu. Šedé oči
muže ztvrdly a přihrblá postava se napřímila. „Pořád můžeme uzavřít
výhodnou dohodu, slečno Zelená.“ Zadýchaný způsob řeči vystřídal
anglický přízvuk a ustrašené chování zmizelo jako starý zimník.
„To určitě, Escotte. Vstávej a di za Sledem ven zadníma dveřma.“
Escott vzhlédl, když na něj dopadl stín velkého muže v šedém. „Myslel
jsem vážně…“
„Drž hubu, nebo ti ji zavřu.“
Střelil po ní ponurým pohledem a vstal. Nasadil si klobouk a natáhl se po
hůlce, ale Sled ji sebral první a na zklamaného Escotta se zazubil. Sled pak
otevřel zadní dveře a vstoupil do temného průchodu, který sloužil jako
skladiště a vedl do zadní uličky. Barman upíral oči na mě a předstíral,
že ostatní zákazníky nevidí.
Přestal jsem hrát opilého a zmizel jsem. Ať zkusí předstírat, že
neviděl ani tohle.
Escott kráčel pomalu za Sledem. Žena šla za ním a v kabelce asi ještě
pořád svírala pistoli. V tuhle chvíli jsem vnímal jenom jejich těla a
víceméně i polohu. Proplul jsem skrz ženu a ta se zachvěla, jako by někdo
tančil na jejím hrobě. Když jsem se prosmýkl kolem Escotta, zastavil se a
museli ho přinutit, aby se zase pohnul; dal mi tak na srozuměnou, že ví, že
jsem tady.
Sled vyšel ze zadních dveří a čekal, až se objeví i žena s Escottem.
Nevěděl jsem, jestli už má odjištěnou zbraň, ale ona měla určitě,
takže jsem se napřed musel vypořádat s ní.
Vrátil jsem se zpátky do reality a zhmotnil se. Muselo jí připadat, že jsem
se objevil odnikud, což bylo vlastně správně. Vyrazil jsem jí zbraň
z ruky, chytil ji za pusu a za pás, zvedl ji ze země a ustoupil do tmy.
Rozzuřeně zafuněla a snažila se mě kopnout podpatkem do holeně.
Sled obrátil pozornost od Escotta k ní a zbraň z podpaží mu jako kouzlem
vklouzla do ruky. Escott ji popadl, strhl dolů a přirazil Sleda celou vahou
k cihlové zdi uličky. Byl silnější, než jeho hubené tělo napovídalo, a
cihlová stěna neprospěla ani Sledovu vzhledu, ani rozpoložení. Praštil
Escotta holí, ale ve špatném úhlu, takže nemohl do rány vložit veškerou
sílu. Ozvalo se masité plácnutí a zalapání po dechu, jak Escott přirazil
mužovu ruku se zbraní na cihly. Bouchačka dopadla na zem. Sled se zase ohnal
holí. Escott utržil ránu do boku, ale sám útočníkovi zabořil pěst do
žaludku.
Zatímco kolem sebe tancovali, vytrhl jsem ženě kabelku. Držet ji bylo jako
snažit se vykoupat pouliční kočku. Odstrčil jsem ji od rvačky a doufal,
že bude mít tolik rozumu, aby vzala nohy na ramena. Chtěli jsme známku, ne
ji. Byla ale mrštná; v jednu chvíli se snažila nabýt rovnováhu,
o vteřinu později se způsobem naprosto nevhodným pro dámu vrhla po
Sledově zbrani a sebrala ji.
Na první pokus našla ukazováčkem spoušť. Obrátila se, zkušeně ji zvedla
a vypálila po mně, zrovna když jsem po ní skočil. Můj svět naplnil
žlutý záblesk. Výstřel jsem neslyšel. Z tak těsné blízkosti byl
možná až příliš hlasitý. Ucítil jsem bolestivý náraz, jak mě kulka
zasáhla do čela nad levým okem. Pomalu a bez dechu jsem se propadl do žhavé
agónie.
Naštěstí trvala jenom krátce. V jednu chvíli jsem byl hmotný a svíjel se
bolestí, o vteřinu později jsem se už vznášel ve stavu beztíže. Šok a
bolest mě zbavily hmotného těla a dočasně mě tak osvobodily od bolavého
břemene rozcupovaných nervových zakončení. Toužil jsem zůstat v téhle
neexistenci, ale Escottův hlas, který ke mně pronikal jako vrstvami bavlny,
mě táhl zpátky. Vykřikl moje jméno a v tu chvíli se znovu ozval
výstřel.
Zhmotnil jsem se, jen abych spatřil kouř unikající z hlavně pistole. Sled
se odlepil od Escotta, popadl protestující ženu a odtáhl ji
z bojiště.
Escott se opíral o stěnu a ani se je nepokusil zastavit. Byl předkloněný,
bojoval o každý nádech a ruku si tiskl na břicho. Jeho bledá tvář
vypadala ve stínech jako obličej ducha. Vyškrábal jsem se na nohy, ale jemu
se mezitím podlomila kolena a klesl k zemi.
(překlad: Kateřina Niklová)
17. ledna 2007, P. N. Elrod