Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Krvavé pohraničí, Vladimír Šlechta

Šlechta Vladimír: Krvavé pohraničí

Temný mág padl. Alarich Touraine je mrtev. Přestože je všeobecně známo, že ho zabil baron Lecter, Floyd Bartlett o tom ví své. A je možno říct, že je mu to spíše ke škodě než k užitku. I takto by se dal shrnout obsah Krvavého pohraničí. Nebo taky takto: Rudenrog je přeplněn kolonisty, směřujícími do krajiny, kterou dosud okupoval Touraine, a hraničáři, čarodějové, elfové a trpaslíci už zde nejsou vítáni. Jak se s tím Floyd Bartlett vyrovná? A jak se s tím vyrovnal Vladimír Šlechta?

Krvavé pohraničí, které poprvé vyšlo v edici Poutník Klubu Julese Vernea v roce 2000, je vlastně počáteční kapitolou historie Gordonovy země, po níž následují události vylíčené v dalších románech touto historií se zabývajících. Počáteční kapitolou, která zase tak úplně počáteční není, protože některé části Orcigardu a také povídky mu předcházejí. Takže se tu autor obešel bez těch obligátních úvodních stran, jejichž úkolem je seznámit čtenáře s jednajícími postavami. Tady vstupujeme rovnou do konfliktu. Pokud jste ještě nikdy neslyšeli o Gordonu Fee, Floydu Bartlettovi, Thorpim, Rogeru Schniregovi, Rônardovi, či dokonce o Temném mágu Alarichu Tourainovi, budete možná chvíli zmateni, než si v tom uděláte pořádek. Aby vám to autor přece jenom trochu ulehčil, vkládá občas mezi děj encyklopedické heslo, které do poněkud hekticky se valících událostí vnese trochu klidu a taky umožní lépe pochopit, o kom a o čem je vlastně řeč. Radím vám, abyste se nenechali odradit tím, že jsou to opravdu klasická encyklopedická hesla, a při četbě je nevynechávali, jak mají ve zvyku někteří čtenáři dychtící co nejrychleji postupovat v dramatických zápletkách a událostech. Mnohé souvislosti totiž bez nich budete jen obtížně odhalovat z náznaků. Ale i ti, kteří již jsou zkušenými hraničáři, si mohou v těchto poznámkách osvěžit své znalosti historie a politických poměrů Pohraničí.

Autor postupně splétá gordický uzel problémů, k jehož rozpletení bude potřeba celá trilogie Gordonova země, přestože jeho řešení je vlastně nabíledni. Lidská rozpínavost a necitlivost k potřebám jiných ras je totiž tak nezvladatelná, že ji nemohou zastavit ani spojené síly elfů, orků, trpaslíků i postupně vymírajících Tourainových pohrobků – kdyby se vůbec dokázali spojit.

Jenže tady jsme na začátku, do Gordonovy země teprve začínají proudit kolonisté, elfové ještě nevybojovali svůj poslední boj v Izironku, Paedwankové se ještě nepustili do bojů na pevnině, Sylva z Barro teprve zkoumá Orcigard. Všechny konflikty jsou rozehrávány, jejich řešení je v nedohlednu a někteří z budoucích hrdinů se sotva narodili, natož aby mohli účinně zasáhnout do děje. Tady budou hrdinové rádi, když se jim podaří vyváznout se zdravou kůží z té šlamastiky, do které se dostali, a to ve značné míře vlastním přičiněním.

Ve svém – stejně jako toto velmi subjektivním – hodnocení Zahrady sirén jsem napsala, že z Pohraničí mám raději Šlechtovy povídky než delší práce. Krvavé pohraničí je v tomto směru výjimkou, protože je souvislým příběhem, který začne, zaplete se a vyvrcholí v průběhu několika dní – a možná právě proto plně vystihuje zběsilost kolonizačního procesu, ve kterém se střetávají nejen zájmy elfů, trpaslíků, orků a lidí mezi sebou, ale také protichůdné zájmy různých částí lidské společnosti. Zkrátka vzorová ukázka mocenského boje, jehož bezděčným katalyzátorem se Floyd Bartlett a jeho společníci stanou. Díky překotnému vývoji a lavinovitému hromadění problémů ani nepostřehnete, že se jedná jen o útržek velkého celku, který teprve tehdy, až bude v mozaice příběhů z Gordonovy země zařazen na své správné místo, může být pochopen ve všech důsledcích. Takto vás jen navnadí a naláká k četbě předcházejících, navazujících i souběžně probíhajících příběhů.

Vladimír Šlechta líčí události, k nimž došlo v Rudenrogu po návratu přeživších účastníků Gordonovy výpravy proti Tourainovi, svým typickým sporým stylem. Používá přitom čistý jazyk, což dnes, v době, kdy autoři jako by se předháněli v používání nespisovných výrazů a slov přejatých především z angličtiny, není tak docela samozřejmostí. Volbou slov dokáže přesně odlišit, jak se vyjadřuje trpaslík, jak košaté výrazivo s nic neříkajícím obsahem používá Joselin Backer, jak sugestivní jsou mimosmyslové promluvy Tyldy, jak politicky korektně dokáže promlouvat baron Lecter či jak přímočaře řeč používá Orclik-er-haut. Věty konstruuje střídmě, bez zbytečných okras a vaty, ale použité výrazy přesně vystihují danou situaci či náladu. Zkrátka nic neskřípe ani ve výstavbě zápletky, ani ve stavbě vět.

Na otázku z prvního odstavce je tedy možno odpovědět, že Vladimír Šlechta se s problémy Pohraničí vyrovnal se ctí. Budiž mu za to vzdán dík.

  • Vladimír Šlechta: Krvavé pohraničí
  • vydal: Straky na vrbě, Praha 2007
  • obálka: Jan Patrik Krásný
  • 296 stran / 170 Kč
30. října 2007, Zdena Štouračová

Krvavé pohraničí (Straky na vrbě)

Krvavé pohraničí (Straky na vrbě)
170 Kč 153 Kč