Krvavá noc (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), DragonLance – Minotauří války 1
 |
Vládce minotaurů je během Krvavé noci zavražděn. Říše se pozvolna noří do chaosu a novému císaři, toužícímu udržet si vládu, nezbývá, než aby uzavřel pakt s pradávnými největšími nepřáteli minotaurů – se zlobry. Cena za toto spojenectví však bude obludná. Minotauří války jsou neodvratné…
Po celé říši neúprosně pokračovala Krvavá noc.
V Mitu, tři dny cesty od císařského sídelního města, se guvernér nejlidnatější ostrovní kolonie vrhl přivítat dvě veliké lodě, které dopluly do přístavu. Rychle postavil čestnou stráž, neboť kdo jiný než důležitý hodnostář by připlul bez varování a s takovou ukázkou síly? Kapitán první lodi poslal četu válečníků v přilbách pozdravit shromážděné příznivce – a pak guvernéra na místě popravil.
Na ostrově Duma, v domově generála Kroje, velitele jižních císařských sil a hrdiny bitev o Turak Větší a Selees, se odehrála řádná bitva. Boj pokračoval až do úsvitu, kdy hradby generálova sídla konečně padly rukama jeho vlastních jednotek, které se připojily k útočníkům. V okamžiku, kdy bojovníci v přilbách vtrhli do generálovy pracovny, spáchal Kroj rituální sebevraždu dýkou. Jeho rodinu najdou už mrtvou, Kroj jim podřízl hrdla předtím, než zabil sám sebe.
V Mithasu bude nalezen mrtev Edan Es-Brog, velekněz Sargonasova chrámu. Zemřel ve spánku, otráven směsí jedů ve večerním nápoji.
Veria de-Goltyn, nejvyšší kapitánka východní flotily, se utopila, když se pokoušela uniknout z hořící lodi. Zaplatili jejím vlastním kapitánům, aby na ni zaútočili.
Konak, vrchní císařský výběrčí daní, byl víc než tucetkrát bodnut ve dveřích císařské pokladnice. Byl silnější, než jeho kulatá postava naznačovala. Přežil své strážce i dva vrahy, a než zemřel, dostal se až na pár kroků k velitelství Císařské gardy. Nikdo uvnitř však jeho přidušené varování nezaslechl.
Mohutná flotila, rychle a tajně posbíraná během několika týdnů a spojující sílu víc než tří tuctů generálů a kapitánů, kteří obrátili kabáty, se rozptýlila po celém území ovládaném minotaury. Některé lodě vyrazily už před mnoha dny. Než skončí noc, dvacet dva guvernérů kolonií, jejich nejvyšší úředníci a stovky věrných podřízených budou popraveni. Vše kromě hrstky okrajových území a osad vzdálených od hlavního ostrova déle než týden cesty bude v ocelovém sevření Hotakových stoupenců.
Paní Nefera viděla, jak se to všechno děje. Měla oči všude. Věděla víc než přisluhovači jejího manžela. Dokonce i císař se svou složitou a dalekosáhlou sítí zpravodajů a špehů věděl pouhý zlomek toho co velekněžka.
S myšlenkou na císaře Nefera upřela zadumaný pohled na jednu ze stránek a přečetla poslední jméno. Žádná rozhněvaná inkoustová linka ho ještě nezrušila, ale podle jejího odhadu zbývaly pouhé minuty, než se jí dostane onoho dokonalého potěšení.
Velekněžka četla to jméno znovu a znovu a v duchu viděla tlustou, vykrmenou postavu, nadutou, ctižádostivou, groteskní tvář. Chot Es-Kalin.
Zamlada býval mohutný, šedivějící minotaurus metlou arény, neporazitelným bojovníkem, před kterým se všichni obdivně skláněli. Říkali mu Chot Strašlivý. Chot Nepřemožitelný! Během jeho života a desítky let dlouhé vlády padly jeho zakrvácenou sekerou spousty mužů. Žádný minotaurus si nikdy neudržel titul císaře tolik let.
„Ještě víno, můj pane?“
Chot si prohlížel štíhlou, tmavě hnědou ženu, která si hověla vedle něj na veliké posteli s hedvábnými poduškami. Měla nejen energii, ale i krásu mládí. Chotova předchozí družka zemřela před více než deseti lety a od té doby dával před pravidelnou společnicí přednost svůdným návštěvám. Zjizvený císař věděl, že je to další položka na seznamu chyb, které o něm šířili jeho političtí protivníci, ale bylo mu to jedno. Protivníci nic nezmůžou, dokud bude přijímat výzvy a čelit soupeřům ve Velké aréně.
Nic nezmůžou, dokud mu všichni jejich bojovníci budou padat mrtví k nohám.
Pohnul velkým břichem a podal milence prázdný pohár. Léta života v císařské slávě si vybrala na jeho těle jistou daň, ale Chot se stále považoval za největšího válečníka, jemuž ostatní muži závidí a ženy po něm touží.
„Stačí tolik, můj pane?“ zeptala se ho společnice, když mu dolila nápoj.
„Stačí, Maritio.“ Chot si lokl těžké rudé tekutiny, zahleděl se přes pohár na válečnici a kochal se křivkami pružného těla. Některé minotauří ženy vypadaly příliš jako muži. Chot dával přednost křivkám. Žena má vypadat jako žena, obzvlášť když jí je dopřána císařova skvělá společnost.
Jeho společnice v lůžku odložila baňatou láhev vína na vyřezávaný mramorový stolek. Na stříbrném podnosu vedle láhve ležely dobře obrané zbytky skopové pečeně a vedle stála dřevěná mísa naplněná exotickým ovocem, dovezeným do sídelního města z nejvzdálenějších a nejteplejších kolonií.
Maritia se naklonila a otřela se o něj čenichem. Chot si překvapivě vybavil jejího otce. Nedávno vyřešil problém s Maritiiným nedostatečně věrným a čím dál víc rozčilujícím otcem tak, že ho poslal velmi daleko na jakousi důležitou, ale nebezpečnou výpravu. Pokud uspěje, padne jeho sláva i na Chota. Pokud zemře v boji – což je pravděpodobnější – tím lépe.
Chot říhl a svět kolem něj se krátce zhoupl. Císař se svalil na záda a zasupěl. Pro dnešek bylo zábavy dost. Je čas se prospat.
V dálce se ozval neurčitý zvuk.
„Co je to?“ zabručel, pokoušeje se vstát.
„Nic jsem neslyšela, můj pane,“ odvětila Maritia. Ladnýma rukama mu přejížděla po matné, hnědošedé srsti.
Chot se znovu uvolnil. Bude to škoda, až ji bude muset zapudit, ale jakmile zjistí, co udělal jejímu otci, nikdy mu neodpustí.
„Spi, můj pane,“ vrkala Maritia. „Spi navždy.“
Prudce se probral – právě včas, aby spatřil dýku, která mu visela nad hlavou.
Přestože byl Chot opilý, unavený a z formy, zareagoval hbitě. Popadl ji za zápěstí a podařilo se mu vykroutit jí dýku z ruky. Čepel zarachotila na mramorové podlaze.
„Pro Argonův řetěz, co si myslíš, že děláš?“ zařval. V hlavě mu bušilo.
Místo odpovědi mu přejela dlouhými, ostrými nehty po čenichu.
Chot zařval a pustil ji. Maritia se škrábala z postele, zatímco císař zvedl dlaň ke zkrvavené tváři.
„Ty fúrie!“ Veliký minotaurus se zvedl na protestující nohy. „Ty mrňavá krávo!“
Vztekle se na něj zahleděla; tohle byla pro minotaury jedna z nejhorších urážek. Chot byl o hlavu vyšší a pořád měl pod vypaseným břichem spoustu svalů, ale žena kupodivu vypadala, že se nebojí.
Císař si odfrkl. Naučí Maritii, co je to strach.
Vzápětí uslyšel stejný neurčitý zvuk jako předtím, jen blíž.
„Co je to?“ zamumlal a na okamžik na ni zapomněl. „Kdo tam venku bojuje?“
„To bude vaše Císařská garda, můj pane,“ řekla Maritia. Vyslovila jeho titul, jako by to bylo lejno. „Mají spoustu práce s umíráním pod meči a sekerami vašich nepřátel.“
„Cože?“ Chot se snažil myslet jasně. Stráže. Musí zavolat stráže. „Hlídka! Sem! Ke mně!“
Maritia se ušklíbla. „Mají práci jinde, můj pane.“
Císařův žaludek náhle zakručel. Příliš mnoho vína a skopového. Chot položil jednu ruku na postel. „Musím přemýšlet. Musím přemýšlet.“
„Přemýšlej si, jak chceš, ale za chvilku tady bude můj otec.“
„Tvůj… otec?“ Císař, bojující s nevolností a pulsující bolestí hlavy, ztuhl. „Hotak je tady? To není možné. Už před týdny jsem ho poslal na pevninu!“
„A navzdory tvé zradě se vrátil. Vrátil se, aby žádal spravedlnost pro sebe a pro celou říši!“
Chot zařval a skočil po ní. Maritia mu vyklouzla. Císař se otočil, popadl oblíbenou sekeru a divoce se rozmáchl. Nijak však zrádnou ženu neohrozil, jen ji přinutil couvnout.
„Vrah! Zrádce! Zrádci!“
Maritia se pokusila zvednout dýku, ale Chot se znovu rozmáchl. Těžká čepel dvoubřité sekery se zabořila do postele, rozsekla drahé přikrývky, měkké polštáře, a dokonce i dubový rám.
Když se postel sesypala na hromadu, císař klopýtl zpět. Upřel kalný zrak na Hotakovu dceru.
„Zabij mě, jestli to dokážeš,“ ušklíbla se Maritia, „ale nepřežiješ mě déle než o pár minut.“ Zastříhala ušima k oknu za Chotem. „Slyšíš to?“
Nespouštěje oči ze ženy, Chot zacouval k balkónu. Ohlédl se přes rameno na tak dlouho, aby viděl, že se palácové pozemky rojí černými postavami, mířícími k budově.
„Otec tady bude velmi brzy,“ zavolala na něj Maritia.
„A najde tě, jak žebroníš, aby ti zachránil život… krávo!“
Chot klopýtl směrem k ní a nešikovně po ní hrábl jednou rukou, zatímco v druhé výhružně svíral sekeru. Maritia se mu hbitě vyhnula a obratně před ním kličkovala komnatou, vysmívala se jeho rostoucímu vzteku a provokovala ho posměšky.
Chot se divoce rozmachoval. Kulaté křišťálové vázy, smaragdové sošky minotaurů, tapiserie ze zlatých nití, mramorová zpodobnění draků a dalších děsivých stvůr – poklady, které během dlouhé vlády nashromáždil – se tříštily na střepy.
Nakonec se vzbouřilo jeho vlastní tělo. Právě když do dveří začaly bušit pěsti, svalil se Chot Nepřemožitelný na rozbitou postel. Hlava se mu točila a ve střevech mu bouřilo.
Slyšel, jak Maritia mumlá: „Chot Velkolepý. Spíš by ti měli říkat Chot Ubohý.“
„Já tě… já tě…“ víc císař nedokázal říct.
Slyšel, jak se dveře otevřely, slyšel, jak do jeho komnaty pochodují postavy ve zbroji, se zbraněmi.
„A tohle má být ten nejlepší válečník, ztělesnění toho, čím touží být náš lid?“
Císař se usilovně snažil zvednout hlavu.
Měli tradiční stříbrné přilby. Kolem čenichů chrániče. Pancíře měli také stříbrné, s prastarým červeným symbolem kondora, svírajícího sekeru, na hrudi. Výstroj doplňovaly obnošené, kůží polstrované kovové kilty s červenými špičkami dole.
Tohle jsou jeho vojáci, válečníci z jeho legií – a odvážili se takové zrady!
V čele zrádné tlupy stál vůdce. Přestože byl oděný jako jeho společníci, měl bohatě zdobenou přilbu, vyhrazenou nejvyšším generálům říše. Z jejího hřebene visel dozadu silný svazek pevných, skvělých koňských žíní. Přes ramena měl přehozený dlouhý, splývavý rudý plášť.
Tmavě hnědá srst, trochu vyšší než sedm stop, dobře osvalený a na minotaura s velmi ostrými rysy – tento vůdce se znechuceně mračil dolů na vládce. V pochvě u boku mu visel meč s výrazným jílcem, v rukou držel velkou válečnou sekeru.
„Chot Es-Kalin,“ prohlásil příchozí. Skoro to jméno vyplivl.
„Hotak de-Droka,“ odpověděl císař. De před jménem klanu ukazovalo, že má Dům Droka kořeny na ostrově Kothas, který byl obzvláště těmi, kdo měli ve jménu urozenější Es, považován za méně významné ze dvou království tvořících srdce říše.
Hotak se podíval na svou dceru a ještě víc se zamračil. „Obětovala jsi příliš mnoho, dcero.“
„Nebyla to tak strašlivá oběť, otče,“ odvětila a chladně se na Chota usmála. „Sotva pár prchavých minut.“
„Ty… prokletá mrcho!“ Chot se snažil vstát. Kdyby ji tak mohl popadnout za krk…
Císař se znovu zhroutil na všechny čtyři. „Je mi špatně,“ zamumlal.
Generál Hotak ho kopl do boku. Veliký šedivý minotaurus zasténal a svalil se na břicho.
Hotak se ušklíbl. Přistoupil k císaři o krok blíž. „Chot Es-Kalin. Chot Nepřemožitelný. Chot Strašlivý.“ Jednooký velitel zvedl zbraň do výšky. Ve světle vrhaném pochodněmi jeho stoupenců jako by symbol vzpínajícího se koně, vyleptaný na hlavici sekery, vzplál a ožil. „Chot Hlupák. Chot Prolhaný. Chot Proradný. Je čas ukončit tvou bídu a naši hanbu.“
Chot nedokázal myslet. Nedokázal vstát. Nedokázal už ani zvednout prst. Tohle musí být omyl! Jak se to mohlo stát?
„Jsem Chot,“ zamumlal a hleděl dolů v čirém ohromení. Cítil, jak se obsah jeho žaludku konečně vrací zpět. „Jsem váš císař.“
„Už ne,“ řekl Hotak. „Už ne.“
Sekera klesla.
Když bylo po všem, generál podal zakrvácenou zbraň jednomu z pobočníků a sundal si přilbu. Tmavě hnědé vlasy s náznakem šedin mu splývaly na záda.
Hotak kývl k tělu a poručil: „Odstraňte tu odulou mršinu a spalte ji. Ujistěte se, že z ní nic nezůstane. A co se týká hlavy… dohlédněte, aby ji narazili na vysoký kůl přímo u vstupu na palácové pozemky. Zajistěte, aby ji každý, kdo tudy projde, viděl už z dálky. Rozumíte?“
„Ano, generále – ano, můj pane!“ opravil se válečník.
Generál Hotak de-Droka se podíval na vojáka, a potom na dceru. Maritia se usmála a poklekla na jedno koleno.
Jeden po druhém poklekli před mužem, který porazil Chota Strašlivého, všichni, kdo ho následovali – poklekli před novým minotauřím císařem.
- překlad: Hana Vlčinská
