Krvavá čest, ed. Ondřej Jireš
Život za život – Leonard Medek
1. Poslední drakkar
Roubený kostelík hořel jedna radost; jeho sosnové klády proschly žárem lét i mrazem zim a nyní se v hukotu rudo-oranžových plamenů ochotně měnily ve větrem roznášené jiskry a smolný dým.
„Tak, teď už se kněžík zaručeně zimou netřese,“ zasmál se Snorri Svartbard a založil si ruce v bok. „Vlastně by nám, červ jeden, měl být vděčný. Má pohřeb hodný krále.“
„Jo, jenže teď už taky celý kraj ví, že jsme tady,“ podotkl Atli Grendel suše. „Ten oheň musí být vidět na kolik mil.“
„No a?“ opáčil Snorri. „Rybáři na řece o nás stejně už dávno dali zprávu. Nebo myslíš, že si Fáfna nevšimli, když plul kolem jejich chýší? Kuurova moc,“ ohlédl se a ztišil hlas, „stačila na to, aby nás protáhl okolo Magadoburgu, ale už na nic víc. Od rána plujeme bez krytí, pokud‘s to ještě nepostřehl.“
„Tím spíš bychom se neměli zbytečně zdržovat,“ zabručel Čtyřprstý Einar. „Sice bych vsadil i ten palec, co nemám, že Fáfnir běží po vodě rychleji než kterýkoli z těch jejich plochých člunů, jenže než se doopravdy rozletí, chvíli mu to trvá. A taky,“ dodal znechuceně, „nezapomínejte na jezdce. Krajina je tu plochá jako stůl a cesty po ní jistě přímé, jako když šípem střelí, ale řeka se kroutí hned sem a zase tam. Můžou nás zaskočit, ani se nenadějeme.“
„A říkám snad, že tu hodlám prolenošit den?“ Snorri naposledy přeměřil očima šlehající plameny a spokojeně kývl. „Pozdravili jsme zemi, jak bylo slušno, a víc nám není třeba. Pojďme!“
¤ ¤ ¤
Plavili se po Elbě třetí den; od dlouhého, pozvolna se zužujícího ústí, kde museli prvého večera pokradmu proklouznout okolo opevněného přístavu Hammaburg, dál na jihovýchod, kam je vedlo říční koryto. K jejich štěstí celé dny vál stejnoměrný západní vítr, takže štíhlá loď s vysoce zdviženými vazy a dračí hlavou na přídi neochvějně klouzala vpřed, proti línému toku jen o málo pomaleji, než by za stejně příznivého větru dokázala na moři; dokonce ani střídání přílivu a odlivu nemělo valný vliv na její rychlost, byť se v této rovinaté krajině projevovalo hluboko do vnitrozemí.
Neviděni míjeli řídce roztroušené rybářské vesničky a občasné tvrze, dokud se vpodvečer nedostali na dohled magadoburských věží. Obeplout toto druhé velké město však nebylo tak snadné, jako tomu bylo u Hammaburgu, zdaleka ne.
Magadoburg, tržní město a zároveň pevnost na důležitém elbském brodu, se rozprostíral nejen na břehu, nýbrž zasahoval i na bližší z obou říčních ostrovů, a hlídky na jeho hradbách střehly na všechno, co se na vodě i na souši hnulo… Navíc to bylo biskupské sídlo, místo prostoupené mocí Ukřižovaného. Poločlověk Kuura doslova cedil krev, když zvedal z vody mlhu, aby je skrze to nebezpečné hrdlo dostal. Ovšem to už nechali za sebou. S jitrem vpluli do panenské země, dále, než kam – nakolik bylo známo – před Fáfnem pronikla jakákoli jiná severská loď, a když Snorri spatřil nedaleko břehu šindelem zastřešenou vížku křesťanské modlitebny, rád přistál a uctil v nové zemi její staré duchy. Byl si jist, že jejich pomoc v budoucnu budou potřebovat – a upálit kněze zaživa přímo v jeho proklatém kostele byla ta nejlepší oběť, jakou jim mohl složit…
Prozatím se zdálo, že jsou síly země spokojeny. Vítr, už předtím příznivý, ještě o něco zesílil, takže čtvercová plachta zůstávala setrvale vyklenutá jako naplněný břich, a nakonec snad ani nevadilo, že nyní Fáfnir pluje nezahalen.
Obyvatelé poříčních vísek tak jako tak prchali, když zahlédli na vodě dlouhé, jejich zkušenosti cizí plavidlo, a co se týče zbrojných jezdců, jichž se tak obával Einar… Potřikráte během odpoledne spatřili jízdní hlídky; pokaždé je zpovzdálí sledovaly, dokud si nebyly jisty, že drakkar nepřistává a pílí dál mimo jejich území, a pouze jednou přiletěl varovný šíp, když zbrojenci měli dojem, že se loď příliš přiblížila jimi střeženému břehu.
Zkrátka, plavba ani nemohla ubíhat líp a Snorri si spokojeně broukal, když od kormidelního vesla mhouřil oči na lesknoucí se hladinu. Samozřejmě ta pohoda nevydrží věčně; to věděl. Ale prozatím šlo všechno dobře a člověk musí užívat, dokud mu osud přeje.
¤ ¤ ¤
Do večera urazili od požářiště jistě dalších dvacet mil, jestli ne víc; i dobrý chodec by na tu dálku potřeboval aspoň dva dny. Před západem slunce vyvázali Fáfna k nevelkému ostrůvku, kde si na naplaveném dřevu uvařili večeři, a pak zase pospíchali dál. Snorriho u kormidla vystřídal křivoústý Ivar, bystrooký Ragnvald se postavil na příď, aby vyhlížel zákruty toku a nánosové mělčiny, ale dokud zůstane noc natolik jasná, aby rozeznali vodu před sebou, nebylo důvodu, proč se zastavit – neustálý pohyb jim byl ochranou právě tak jako štíty zavěšené na bocích lodi.
Přesto si Snorri oddechl, když se za houstnoucího šera nadzvedla jedna z palubních desek a Kuura, bělejší než jindy, vylezl z úkrytu. Že strávil celý den pod palubou, bylo obvyklé, ale dnes tam zůstal nápadně dlouho.
„Jak je?“ zeptal se Snorri polohlasně a přistrčil mu misku s vystydlým jídlem.
„Už mi v tomhle století bylo i líp,“ zavrčel poločlověk, vytahuje zpoza opasku tisovou lžíci. „Co bys taky čekal… Ale lepší se to. Je to dobrá krajina, tady,“ nasál vzduch jako větřící pes. „Taky tu sice cítím působení těch z Říma, ale v lesích lidé pořád obětují starým bohům. To je poznat. Ještě je odkud čerpat sílu; brzy budu v pořádku.“
„To rád slyším,“ pokývl Snorri. „Bude to dojista dlouhá pouť, než nalezneme střed světa… Zatím to jde dobře, ale určitě budeme brzo potřebovat jak tvoje kouzla, tak tvoje paže v boji.“ „Hm,“ udělal Kuura lhostejně a věnoval se kaši. Teprve, když ji všechnu spořádal, projevil opět zájem o širší svět.
„Co tam vidíš, Svartbarde?“ zeptal se s lehkým posměchem kapitána, zadumaně civějícího do černé vody.
„Ale… Vlastně nic,“ pokrčil rameny Snorri. „Jenom si tak říkám… Fáfnir je nejspíš první langskip, který tyhle břehy spatřily…“
„A taky poslední,“ skočil mu do řeči poločlověk. „Svět by se musel obrátit nazpátek, aby se dračí lodě vrátily. A co má být?“
„A tak si říkám,“ opakoval kapitán, jako by jej neslyšel, „zapamatuje si nás ta řeka? Bude budoucím pokolením šeptat naše jména? Anebo zapadnou, jako když se písek sype mezi prsty?“
„Chachacha! Svartbard má básnivou náladu!“ rozesmál se Kuura. Potom zvážněl: „Tekoucí voda si pamatuje málo, Snorri. Jenom to, co se stalo výš proti proudu, a i to jenom tak dlouho, dokud se v tůních všechna nevymění. A co se téhle vody týká…“
Nahnul se přes bort a svěsil ruku do vlnek, narážejících na klinkrový bok. Když se narovnal, tvářil se zamyšleně.
„Tahle voda si pamatuje vraždění,“ řekl tiše. „Spoustu krve, která smáčela její břehy…“
„Válka?“ zdvihl obočí Snorri.
„Ne. Vraždění. Rány do zad a přepady za tmy.“ Kuura se zahleděl do tmy před přídí. „Už je to nějaký čas, možná ještě před zimou, a stalo se to daleko před námi,“ pokračoval, „ale ta rána se nezaceluje. Buďme bdělí, Svartbarde. Plujeme do míst, kde se dosud brousí dýky.“
30. listopadu 2012, Leonard Medek