Krvavá čepel, Skinneři 1
 |
Marcus Pelegrimas: Krvavá čepel
série: Skinneři 1
Vítejte v noční můře…
Existuje svět, o kterém většina lidí netuší, obydlený
nadpřirozenými bytostmi, upíry, vlkodlaky a dalšími divokými bestiemi,
jež žijí proto, aby šířily hrůzu a smrt. Žijí přímo mezi lidmi,
kteří je nevidí. Kdyby se dozvěděli o jejich existenci – tak blízké a
nebezpečné – zešíleli by. Už po staletí zde však existuje
společenství strážců, kteří chrání křehké hranice lidského světa
před všemi monstry a bestiemi. Tito strážci si říkají skinneři.
Ale pozor! Je jich čím dál méně…
Skrz přístroj najednou nebylo vidět vůbec nic, což geodeta přimělo,
aby na chvíli zapochyboval o schopnostech svého zraku. Když se však
podíval tím směrem mimo dalekohled, zjistil, že mu jen kdosi zaclonil
výhled.
„Hej!“ zavolal geodet zpoza přístroje. „Co tady děláte?“
Postava, která tak náhle znemožnila měření, byla oděná v dlouhém
černém kabátě. Zřejmě byl ušitý z kůže, ale jeho povrch byl lesklý a
hladký, jako kdyby byl potřený olejem. Oblečený do něj byl vysoký
holohlavý muž. Na šíji měl černé skvrny, které dosahovaly až
k zátylku. Dřív než si mohl geodet pořádně prohlédnout klikatící se
tetování, muž se otočil a zíral přímo na něj.
„Scotte?“ zeptal se Brian do vysílačky. „Kdo je ten chlap?“
„Jdu to zjistit,“ odpověděl Scott a vystoupil zpoza přístroje. Schoval
vysílačku a zvýšil hlas na úroveň, s jakou byl zvyklý peskovat
podřízené. „Co tady chcete? Tohle je soukromý pozemek!“
Tón hlasu, který zvolil, na holohlavého muže nefungoval. Bez hnutí hleděl
na geodeta a zašeptal: „Stůj,“ jako by dával povel neposlušnému
psovi.
„Cože?“ zavrčel Scott. „Hele, ať už chcete cokoliv, nemám na vás
čas.“
Ozvalo se dunění a země pod Brianovýma nohama se začala otřásat. Pevně
se chytil tyče a snažil se udržet na nohou. Stejně však upadl a země pod
ním se zničehonic propadla.
Scott sice dunění nezaslechl, ale výkřiky a řev, který následoval, byly
nepřeslechnutelné. Deset ostatních dělníků příliš zaměstnaných
prací, než aby si všimlo muže v černém kabátě, nyní zíralo tam, kde
ještě před chvílí stál Brian. Ti, kteří ho neviděli zmizet v zemi,
slyšeli jeho bolestný křik. Scott se pokusil obejít neznámého, aby se
podíval, co se vlastně stalo, ale byl sražen k zemi ranou do hrudi něčím,
co mu v té chvíli připadalo jako kus betonu.
Holohlavý muž stál nad ním s jednou paží nataženou a bez známek
nějaké námahy, spíš jako by si jen chtěl protáhnout rameno. Zatímco
ostatní dělníci vyrazili k haldě, neznámý se sehnul k otřesenému
Scottovi a chytil ho za vlasy. Geodet zasípal a pokoušel se nadechnout,
zatímco byl zvednut ze země a jeho tvář násilím nasměrována k vrcholku
haldy. Když se pokusil dostat z dosahu neznámého, byl opět sražen k zemi
ranou loktem přímo mezi lopatky. V místě, kam ho loket zasáhl, ucítil
ostrou palčivou bolest a cosi, co se mu zařízlo ze strany do krku.
„Řekl jsem stůj!“ zasyčel neznámý.
Výkřiky z okolí hroutící se haldy byly stále hlasitější, jak k ní
směřovali další a další dělníci. Někteří se propadali do země, jako
by jí byli doslova pohlceni, jiní se v panice otáčeli a utíkali pryč.
Bezhlavě, kamkoliv, prostě pryč.
Neznámý, stojící nad Scottem, se několikrát dlouze nadechl. Bylo jasné,
že snažit se o útěk nemá smysl. Jediné, co mohl udělat, bylo dívat se,
jak část haldy zničehonic vyrostla do výše a převrhla se na jednoho
z prchajících dělníků.
Pojď.
Scott nedokázal rozlišit, jestli to byla prosba nebo rozkaz. Netušil, zda to
bylo směřováno na něj a jestli to vůbec někdo vyřknul nahlas.
Ze zborcené haldy se vynořilo cosi, co zprvu vypadalo jen jako hrouda hlíny.
Pak se to začalo pohybovat a mávat pažemi, ale nezdálo se, že je to
schopné zdvihnout hlavu. Každým pohybem to ze sebe setřáslo hlínu. Když
se tvor očistil a vzpřímil, byla na něm dobře patrná mohutná ramena,
nestejně dlouhé, ale mohutné paže a svalnaté nohy. Jedním máchnutím
povalil prchajícího dělníka a druhého vzápětí srazil s odporným
křupnutím lámaných kostí k zemi. Jeho hlava se přitom neustále
pohybovala sem a tam jako kyvadlo.
Několika dělníkům se podařilo utéct tvorovi z dosahu, ten však zkrátil
vzdálenost jediným mohutným skokem. Při dopadu rozdrtil nějakému
nebožákovi lebku, udělal kotoul, ze kterého se hbitě postavil na nohy,
udeřil jiného dělníka do hrudi, z níž mu oderval kus masa.
„Pobij je všechny, Henry,“ zašeptal muž v černém kabátě.
„*Nenech nikoho uniknout.“
Scottovi bylo jasné, že pokud se mu nepodaří utéct, skončí jako Brian a
ostatní. Potřeboval se pohnout, zavolat o pomoc, ale holohlavý šílenec ho
držel v šachu. Chtěl vstát a běžet, ale tělo ho odmítalo poslechnout.
Pak si uvědomil, že ani ruce, ani nohy prostě necítí. To byl konec. Země
pod ním byla teplá a mokrá od krve z jeho ran. Tím se vysvětlil náhlý
pocit malátnosti.
Neznámý k němu přiklekl. Z úst mu tekla krev. Omočil si ruce v louži
Scottovy krve, ale pozornost stále věnoval běsnícímu tvorovi, který
mezitím pobíhal po okolí a bil a mlátil do všeho, co se hnulo.
„Nech jich pár naživu,“ zašeptal neznámý.
Po těch slovech vzduch prořízlo kvílení příliš silné na to, aby ho
vydával některý z dělníků. Znělo téměř lidsky, ale ne úplně. Jak se
nářek rozléhal kolem, obrovitý tvor se obrátil ke Scottovi a pohupoval se
přitom zepředu dozadu. Bez ohledu na svůj stav ho Scott dobře viděl.
V neforemné dlani tvor držel Brianovu hlavu jako hadrovou panenku.
Dělníkovo tělo jinak viselo volně ve vzduchu. Bytost byla nejméně dvakrát
větší než Brian, přesto se krčila, jako by měla z něčeho strach.
„Vím, že máš hlad,“ zašeptal holohlavý muž. „Posbírej
je na hromadu a pak se budeš moct nakrmit.“
„P-proč…?“ zamumlal Scott.
Neznámý se na něj podíval, jako by zapomněl, že je stále zde. Zašklebil
se, čímž mimoděk vycenil zkrvavené zuby a vystavil tak na odiv dlouhé
špičáky, mnohem delší než u běžného člověka. Chytil Scotta za vlasy,
zvedl jeho hlavu a pak jí vší silou praštil o kámen na zemi opodál.
Ještě než ztratil vědomí, Scott zaslechl, jak neznámý zašeptal: *„Ale
jistě že mě znáš, Henry. Já jsem Bůh a přišel jsem ti ukázat
nový svět.“
- přeložil: Lukáš Balabán
