Historická fantasy má u nás hluboké kořeny, a to i přesto, že byla poslední dobou lehce na ústupu. Ale blýská se na lepší časy. Co blýská! Sám hromovládný Perun rozburácel celá nebesa nad Českými zeměmi.

Velkolepý perex článku je sice trochu nadnesený, ale jádro nicméně zůstává pravdivé. Takový počin jako Přemyslova krev se u nás už dlouho neobjevil. Jde to vidět už na první pohled, rozšafně vyzdobený špalek zvíci přes 800 stran a doprovázený mnoha ilustracemi převzatými (z víceméně) dobových rukopisů se opravdu jen tak nevidí. I když nakladatelství Strak na Vrbě nestvořilo podobný knižní monument poprvé, stačí připomenout epické antologie Draci nebo Knihovny, stejně se nelze ubránit určitému obdivu nakladatelské odvaze. Je totiž rozdíl vydat nákladnou antologii zaštítěnou zvučnými jmény a něco jiného je udělat to samé pro knižní debut autorky.

Ještě lepší je, že výprava knihy není ani zdaleka samoúčelná, ale naopak velmi dobře doplňuje celou koncepci románu. Jitka Svobodová se totiž rozhodla příběh zarámovat do podoby kroniky a na některých místech trochu napodobuje styl vyprávění středověkých kronikářů, nebo dokonce přímo cituje ze středověkých děl či Bible.

Dojem je dále umocněn kompozicí knihy, kdy každá kapitola znamená jeden rok – jenom škoda, že celé vyprávění nezačíná kulatým rokem 1000. Autorka tak znásobuje dojem, že její dílo je především historickou a teprve v druhé řadě tak nějak mimochodem fantasy. I když fantastických prvků najdeme v knize docela dost od magie přes pohanské běsy až po působení božských (a dokonce i Božích) sil. V konečném důsledku ale nejfantastičtěji působí křesťanští mniši a kněží, kteří připomínají více shaolinské mnichy než křesťanské „modli se a pracuj“ a „nastav druhou tvář“. Zato historie se autorka drží opravdu poctivě, zejména co se týče líčení významnějších politických událostí v Čechách a u našich sousedů.

Zároveň je ale třeba přiznat, že velkolepý rozsah i stylizace se místy projeví i v ne tak pozitivním světle. Za prvé je důležité si uvědomit, že ne všichni čtenáři ji s nadšením uvítají. Ne každý ji dokáže ocenit a nedá se říct, že by konzumaci příběhu usnadňovala. Zároveň kronikářská inspirace se neblaze promítla do charakteru některých postav, které jsou místy až příliš idealizované. A v neposlední řadě je třeba připodotknout, že rovněž zásadně ovlivnila tempo knihy, které je hodně nerovnoměrné. Zatímco některé pasáže jsou nabité dějem, ať už jde o akci (které je spíše poskrovnu a občas se jí autorka zcela cíleně vyhýbá) nebo o vztahy (kterých je tu zase více než dostatek a kterým by se možná občas vyhnul mužský čtenář), jindy tempo příběhu kolísá a je zabrzděno kronikářskou vatou – zcela neosobním vyprávěním událostí za hranicemi Čech.

S napětím může být také trochu problém, protože díky snaze o historickou přesnost bude s dějepisem lépe obeznámený čtenář až příliš dobře vědět, jak většina velkých událostí dopadne. Naštěstí je román zasazen do doby, která není zas až tak dobře všeobecně známá, takže zásadní ohrožení pro zábavnost knihy odsud nehrozí. Místy totiž může čtenáře napadnout, jestli nejde více o ozdobné, postmodernistické převyprávění Kosmy než původní fantasy román.

Nechybí tady ani práce s ženskými postavami, která je ale vzhledem k době a snaze o historickou akurátnost velice obtížná. Najdeme zde řadu výrazných hrdinek, které se všemocně snaží prosadit, ale povětšinou jsou samy nuceny uznat své omezené možnosti – jejich síla tak často spočívá spíše v přijetí svého osudu než ve významném dopadu na příběh. Trochu hůře jsou na tom chlapi, zejména tedy samotná česká knížata – ač titulárními hrdiny, tak charakterem spíše zaměnitelní (kromě náboženství). Snad s výjimkou Jaromíra, který ale funguje na podobném principu jako ženy – tedy jde spíše o smíření se s osudem než o prosazení. Možná trochu překvapivě jsou zajímavější největší konkurenti Přemyslovců – Vršovci, i když i ti jsou si podobní jako vejce vejci, a tak následují podobu jakéhosi kolektivního, rodového hrdiny.

Ovšem velký rozdíl je v tom, že ačkoli představují hlavní vnitřní nepřátele, tak rozhodně nejsou černobílí, jejich motivace se liší, a když je třeba, tak dokáží spolupracovat. A když se jim to hodí, tak velmi snadno vrazí Přemyslovcům dýku do zad, nebo do ještě choulostivějších míst (chudák Jaromír).

Třetí a možná vůbec nejzajímavější skupinou postav jsou potom kněží, ať už jde o biskupy Thiddaga a Šebíře nebo opata poustevníka Prokopia – jejichž poslání je vede mezi mlýnské kameny Přemyslovců, pohanských vladyků, nadpřirozených běsů i z jiného světa i velice reálných problémů s říšskými nadřízenými. Kromě toho jsou ale nuceni čelit mnohem osobnějším a psychologicky náročnějším bitvám mezi jejich křesťanskou morálkou a posláním a obyčejnými lidskými radostmi a strastmi.

Přemyslova krev je vskutku velkolepá freska, která je nesmírně pečlivě vystavěna a knižně vypravena k maximální dokonalosti. Bohužel se přitom všem trochu pozapomnělo na nutnost udržení čtivosti a napětí v dostatečné míře po celou dobu tohoto opusu. Povětšinou vše plyne, jak má, ale občas příběh na chvíli ztratí tempo a místy má čtenář pocit lehkého opakování motivů, ale tomu se nelze při takovém rozsahu divit. Faktem zůstává, že takovou dávku kvalitní historické fantasy už jsme tady dlouho neměli a patrně ani dlouho mít nebudeme. Vondruškova Přemyslovská epopej se může jít zahrabat, na Přemyslovu krev jednoduše nestačí.

• Jitka Svobodová: Přemyslova krev
• Straky na Vrbě, 2017
• Obálka: Jana Šouflová
• 824 stran, 550 Kč (v e-shopu Fantasye již za 495 Kč)