Křížová válka, David Weber, Steve White
 |
Stejný vesmír, jako je ten Honor Harringtonové – a přece trošku jiný. Pokud je to ten samý, rozhodně to není ta samá doba. V příbězích Honor Harringtonové není pro konflikty, zápletky a dění potřebná jiná rasa než lidé, kteří si dokážou existenci komplikovat víc než dostatečně.
Tady je těch ras hned několik. Předně lidé, kteří kolonizovali pořádný kus vesmíru a po období bojů mezi sebou se víceméně sjednotili do demokratické Federace osídlených světů. Pak jsou tady Orionci, kteří také nejsou ve vesmíru žádnými nováčky, ale pro svůj společenský systém nepotřebují demokracii, vyhovuje jim monarchie. Tyto dvě rasy spolu se střídavými úspěchy donedávna válčily, ale po posledním konfliktu se učí žít v poněkud ostražitém míru a spojenectví. Naučily se respektovat jedna druhou, ale ještě tak úplně nechápou své odlišnosti, tedy hlavně ty kulturní, fyzické jsou patrné na první pohled: lidé jsou lidé, a Orionci? Jejich předky asi byly nějaké kočkovité šelmy. Dále tu máme, nebo spíš už nemáme, Rigelany. Rasa, která byla tak agresivní a nepochopitelná, že ji nakonec lidstvo beze zbytku vyhladilo. Že už to stačí? Ne, nestačí.
Najednou se totiž objevuje někdo, kdo sám sebe nazývá Thébany, ale o kom zpočátku vůbec není jasné, co je vlastně zač. Možná potomci osadníků ze ztracené kolonizační lodi, která v průběhu jedné z lidsko-orionských válek v nouzi zmizela v neprozkoumané mimoprostorové vesmírné zkratce a nikdy od ní zpátky nepřišla žádná zpráva. Možná někdo úplně jiný, kdo se za tyto potomky jen vydává.
Pokud jsou to lidé, proč útočí na své příbuzné? A pokud to lidé nejsou, jak je možné, že mluví standardní angličtinou? Co vlastně chtějí? Jak je přimět k tomu, aby akceptovali situaci, která teď v této části vesmíru je, a nesnažili se jen bezhlavě útočit na každého, kdo se jim připlete do cesty? A kde se dá najít ta jejich Svatá Země?
V podstatě taková je výchozí situace Křížové války. Když k tomu přidáte již zmíněné kulturní rozdíly mezi společenskými zvyklostmi Orionců a lidí, porci zákulisních politických intrik uvnitř lidské Federace, náboženský fanatismus na straně Thébanů – je tu k řešení… no, vlastně v podstatě jsou to tytéž problémy, které dnešní lidská společnost řeší v rámci naší jediné planety.
Je zajímavé, kolik západních autorů láká společnost samurajského Japonska k tomu, aby její mutace aplikovali na různé nelidské rasy. Možná je to tím, jak je tato společnost západní kultuře cizí a nepochopitelná. Právě Orionský chanát, či spíše císařství, jako by v sobě obsahoval právě ty prvky, které se západnímu světu zdají být nejvíce nepochopitelné: osobní, případně klanovou čest, odpovědnost chápanou tak rozdílně, že je pro lidskou společnost téměř neakceptovatelná, obřadnost v jednání, kdy vyřčená slova je nutno přiřadit k jejich skutečně míněným významům, to, že přijetí závazku s sebou nese nutnost jeho splnění i za cenu sebezničení, a to, že prosba o pomoc je chápána jako ztráta cti a pokles na úroveň zvířete.
To Thébané, ti jsou zase zcela jiní. Vlastně se divím, že si ještě nikdo z ortodoxně islámské společnosti nevšiml průhledné paralely mezi thébskou společností a světem islámu, zvláště té jeho části, pro kterou je šíření víry prostřednictvím džihádu, když už ne jediným možným způsobem, tak alespoň povinností všude tam, kde to nejde jinak.
A najednou tu máme hned několik způsobů, jak chápat název knihy: Crusade neboli kruciáta, křížová výprava, či v tomto překladu Křížová válka, tady totiž nemusí být jen jedna. Tak za prvé může jít o křížovou válku proti nevěřícím či spíše odpadlíkům, vedenou Thébany proti lidstvu, které z jejich pohledu zcela bezprávně okupuje svatý hrob – pardon, Svatou Zemi – tak, jako se křesťanští rytíři vydávali dobýt Jeruzalém obsazený muslimy. Nebo můžeme za křížovou válku považovat odvetu lidstva, které zpočátku hodně ztrácí, ale teď je odhodláno všechny své, Thébany okupované světy dobýt zpět. Nebo za třetí může být za křížovou válku považována ta část konfliktu, ve které lidstvo chce hnát útočníka až na jeho teritorium a tam se s ním vypořádat tak, aby přestal být nebezpečný jak lidstvu, tak všem ostatním.
Pak je tu ještě několik menších a spíše soukromých křížových tažení, která se přitom vůbec nemusejí odehrávat na bitevním poli a která později ve svých důsledcích povedou až ke konfliktu, jenž byl popsán v Povstání.
Jak tato válka nakonec skončí? Zvítězí fanatismus, nebo vlastenectví? Půjde lidstvo v případě svého vítězství stejnou cestou jako v případě Rigelanů, nebo se přece jen bude snažit najít s Thébany nějaký konsensus? A jak se na vývoj tohoto konfliktu budou dívat Orionci, kterým čest zakazuje se do něho zapojit?
V knize není jednoznačný hlavní hrdina, jako je v cyklu o Honor jeho titulní hrdinka. Je tu hrdinů několik, na všech stranách konfliktu i v zázemí se najdou silné osobnosti, které jsou pro děj nezbytné, ale přitom na sebe nestrhávají jednoznačnou pozornost.
Vše je vylíčeno svižně, jedna akce přechází do druhé – i když zdaleka ne všechny se odehrávají na bitevním poli, a často právě spíše politické šarvátky posunují děj dopředu rychleji než vojenské operace. Slabinou je i tady popis citového života hrdinů, snad proto se jeho líčení autoři obratně vyhýbají a vlastně jen tak mimochodem se o této stránce války dovídáme nějaké podrobnosti.
Jedna ze scén ve mně vyvolala reminiscenci na film Hrdina – a už jsme zase u těch nepochopitelných Asiatů, i když v tomto případě se jedná o legendu čínskou. Právě tato pro vlastní děj víceméně nepodstatná epizoda, ve které Orionec Kthaara vypráví legendu svého lidu o muži jménem Cranaa’tolnath, a následná paralela jeho osudu s osudem Thébana Lantua, se vlastně stala vyjádřením morálního apelu celé knihy. Ano, snad každá rasa potřebuje svého Cranaa’tolnatha.
- David Weber, Steve White: Křížová válka
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2007
- přeložil: Jiří Engliš
- obálka: David Mattingly
- 432 stran / 259 Kč
