Richard A. Knaak: Král koní

Lanitha, krále koní, přivedla moc k šílenství a s armádou zlých čarodějů se vrhá do vyhlazovací války. Cabe Bedlam, Gryf a věčný Temný kůň se spojují v boji proti němu – a zjišťují, že jejich skutečným protivníkem je odporný, krutý tvor z jiného světa. Vládce Nicoty je spojencem a pánem koňského krále, a také je to jediná bytost, které se Temný kůň bojí. Netvor, osvobozený po celých věcích zajetí, zotročuje duši Cabeova syna a zamýšlí mučit a potom pohltit celou Dračí říši. Temný kůň, Bedlamovi i draci jsou bezmocní. Svět však má poslední zbraň: záhadnou moc Yssy, napůl lidské dcery Zeleného draka…

Miklo Vinimus si krále Zuu vážil, snad ho měl dokonce rád, ale v zájmu míru musí Lanith zemřít, než jeho úsilí přinese ovoce. Ne že by byl svalnatý, šedivějící muž tak hrozný vládce. Miklo a několik ostatních však chápali, že moc, kterou začal shromažďovat, ho nakonec přemůže a pak se nekontrolovaně roztáhne po Dračí říši.
V ubikacích Řádu teď už budou všichni spát, kromě Hysitha. Tohohle rádoby mága se však Miklo nebál. Stařík měl jen zlomek Miklovy moci, sotva dost na to, aby se stal členem králova Řádu magie, a většinu času si ani nevzpomínal, jak se jmenuje. Dnes v noci hodně pil, a než Miklo odešel, nechal mu ještě silnější pití. Hysith rozhodně nebude nebezpečný. Lanith si ho tady nechává jen proto, že jsou lidští čarodějové pořád velmi vzácní. Zuu jich teď mělo tucet, ale většina z nich byla jenom o trochu lepší než Hysith.
Po smrti dračího císaře, která otevřela cestu nové generaci lidských mágů, byl Miklo ještě dítě. Předchozí generaci pronásledoval dračí císař a jeho služebníci, potom co draci málem prohráli ve válce proti Pánům draků. Lidští čarodějové, kteří onu legendární skupinu vytvořili, se snažili osvobodit lidi z dračího útisku a skoro se jim to podařilo. Spíše než dračí císař je porazila zrada ve vlastních řadách.
Štvanici dračího císaře uniklo málo čarodějů a většina jich měla jen nepatrné schopnosti. Každoročně se objevovali noví lidé s talentem, ale než se mágové stanou pro většinu obyčejných lidí víc než legendou, bude Miklo starý a vrásčitý. Jen v Zuu a možná v odlehlém Penacles se lidé setkávali s magií každodenně.
Jestli uspěji, už to nebude na dlouho. Bez Lanithova vedení se všechno rozpadne. Malý, snědý mužík tiše kráčel chodbami paláce. Plášť v barvě noci jen zdůrazňoval skřetí rysy. Řád magie sídlil v přestavěných stájích vedle paláce, dost blízko, pokud Lanith zatoužil po společnosti svých čarodějů, ale dost daleko, když si ji nepřál. Celé místo ještě pořád páchlo vzpomínkou na zpocené koně, jako ostatně celé Zuu. Fresky, které Miklo míjel, ukazovaly velkou vášeň místních lidí. Na všech byla zobrazena vznešená zvířata, koně při dovádění, dostizích i v bitvách. Království proslulo chovem koní, které kupovali dychtiví kupci ze všech koutů kontinentu. Koňskému lidu chov a výcvik zvířat zajišťoval dobré živobytí. Mělo to tak zůstat, ale Lanith byl příliš ctižádostivý vládce. Většina dračích králů byla mrtvá nebo ve zmatku, a tak Lanith usoudil, že je čas rozšířit území. Jeho skvělý Řád magie měl být jednou ze zbraní, které použije k uskutečnění své touhy. Zdálo se, že dokonce i koně jsou pro něj podružní.
Samozvaný nájemný vrah se tiše pohyboval loučemi osvětlenými chodbami, nevrhal však žádný stín. Trik, který ho naučila ona, fungoval dobře, dokonce lépe, než doufali. Přestože se začal učit používat svůj dar až na prahu dospělosti, rychle se ukázalo, že je schopný a obstojně mocný čaroděj. Řekněme, že ne tak mocný jako slavní Bedlamovi, ale dost mocný. Zkrácený výcvik mu zajistil vstup do Lanithova Řádu magie a vcelku spolehlivé postavení. Patřil ke schopnějším mágům řádu, a tudíž i k těm, se kterými se zacházelo lépe.
Bez jejího rychlého výcviku by se pochopitelně nikdy nedostal až sem, k vraždě krále. To kvůli ní se konečně odvážil podstoupit tohle veliké riziko, i když ona to po něm vlastně nechtěla. Miklův domov, Adderly, byl nezávislým baronstvím těsně na severu od Zuu a přitažlivým cílem tažení koňského krále. Už jenom proto musí Miklo Lanitha zastavit.
Adderly sestávalo z úrodné půdy, bráněné jen několika většími městy a jedním hradem. Od smrti místního dračího krále se zemi dařilo. Miklovi rodiče, sestra s rodinou a mladší bratr žili v srdci panství, poblíž hradu. Přestože je naposledy viděl před rokem, když odjížděl do Zuu, stále myslel na osud, který by je stihl, kdyby se Zuu vydalo do války. Adderly se proti králi koní nemohlo udržet. Jeho vojska by ho za den či dva smetla.
A nikdo by je nepodpořil. Nejbližší velké království, Gordag-Ai, leží mnohem severněji, příliš daleko, než aby jim pomohlo, a kromě toho je Gordag-Ai spojeno svatební smlouvou s dalekým Talakem a Talak má dvacet let starou smlouvu se Zuu, z dob, kdy obě království bojovala za svobodu proti dračím vládcům. Žádné z těch království by nejspíš neriskovalo své spojenectví jenom kvůli jeho domovu. Místo toho by se nejspíš sama chystala k obraně a čekala na den, až král koní všem odhalí svou šílenou křížovou výpravu.
Ani Miklovi vlastní lidé nevěřili, že by je jejich jižní sousedé, se kterými už po celé generace obchodují, náhle napadli. Miklo, rozčilený jejich nechápavostí, se nakonec vydal do Zuu, jen proto, aby se přesvědčil, jestli jeho tušení nejsou jenom vybájené představy. Když se však dva dny po příjezdu do Zuu náhodou setkal s ní, dozvěděl se tak velké a strašlivé věci, že by jim nevěřil ani on sám, kdyby neviděl důkazy.
Lanith otevřel cestu budoucnosti temnější než ta, kterou pro náš druh zamýšleli dračí králové, řekla mu oné první noci. V paláci žije něco, co by nemělo být součástí našeho světa. Cítím to.
Neviděl toho tvora, viděl však důkazy jeho existence, důkazy, které Mikla vyděsily, ale posílily jeho odhodlání koňského krále zabít.
Před dveřmi, kterými Miklo potřeboval projít, stál strážce, ale opálený muž s copy blížícího se mága neviděl ani neslyšel. Miklo se krátce, samolibě usmál. Jeho nadání jeho učitelku ohromilo i potěšilo. Miklo dobře věděl, že právě díky jeho schopnosti čarovat si ho vyvolila i za milence; sama byla dost zběhlá v magii, o několika dalších fascinujících oblastech nemluvě, a nejednou mluvila o tom, že potomci, vzešlí ze sňatku Cabea Bedlama s legendární Jantarovou paní, jsou dokonce ještě mocnějšími mágy než jejich rodiče. Miklo o Bedlamových nic nevěděl, jen příběhy návštěvníků jejich vsi, a tak jí věřil, uvědomoval si však, že o Bedlamových dětech mluví se závistí. Očividně toužila po podobném svazku a výsledcích a Miklo byl nejlepší kandidát. Až bude mít tohle za sebou, bude čas…
Když došel ke strážci, natáhl ruku k jeho hrudi a poklepal na ni. Strážce okamžitě ztuhl. Miklo, ohromený vlastním úspěchem, se na okamžik zastavil, aby svou práci náležitě ocenil. Součástí vztahu mezi seveřanem a jeho učitelkou nebyla skutečná láska, alespoň z její strany zatím ne. Miklo už byl beznadějně zotročený, od první chvíle, kdy pohlédl do dokonalé její tváře. Znal jen jednu podobně krásnou tvář, a ta patřila ženě, která ho zaživa stáhne z kůže, jestli ho chytí. Saress si královského milence chránila veškerou mocí, jež se vyrovnala moci Miklovy učitelky a možná ji i předčila.
Teď už budou oba v posteli, spát. Jeden prostý terč. Říkala, že dokonce ani Saress nedokáže tento útok odrazit. Miklo netušil, odkud toho její učitelka o ďábelské ženě krále koní tolik ví, ale zatím šlo všechno dokonale. Strážci, které minul, teď byli očarovaní, Řád magie dřímal a netušil, že byla jejich ochranná kouzla dočasně vyřazena, a králi Lanithovi se Saress zbývalo posledních pár okamžiků života.
Zkusil dveře, ale zjistil, že jsou zavřené. Miklo sáhl do pláště a vytáhl z vnitřní kapsy drobnou lahvičku. Ať cvičil, jak chtěl, zámky jeho schopnostem z nějakého důvodu stále odolávaly; měl větší šanci vyrazit dveře ramenem než odemknout je kouzlem.
Nalil část obsahu lahvičky do zámku a uskočil. Tekutina začala kov s tichým syčením rozpouštět, ale kromě vraha byl v doslechu jen zmrazený strážce. Miklo Vinimus počítal do tuctu, jak mu řekli, a pak na dveře zatlačil. Nejprve odolávaly, ale když zabral trochu silněji, konečně povolily. Tiché vrznutí pantů ho nepolekalo a jakmile se dveře dost pootevřely, proklouzl dovnitř.
„Už jsem skoro tam,“ zašeptal. Rozhlédl se po komnatě, poněkud zklamaný zaprášenou, ale bezvýraznou výzdobou bývalé královské ložnice. Ve vzdálených koutech se držely temné stíny. Prach ho šimral v nose, ale potlačil kýchnutí a vykročil dovnitř.
Kdysi to bývaly komnaty Lanithova bratra, prince Blanea, ale ten padl před lety v jakési staré bitvě proti dávno mrtvému dračímu císaři. Předcházející král nařídil po synově smrti komnatu zapečetit a hlídat a Lanith se otcovým výstředním přáním dál řídil. Miklo se cítil provinile, že využívá pokoj jednoho mrtvého syna k odstranění druhého, avšak pro dobro své vlasti a život mnoha lidí bude lepší, když se Lanith vydá na poslední cestu.
Miklo se naposled ohlédl do chodby a zavřel dveře. Oči si pomalu přivykly na tmu. Detaily výzdoby ho nezajímaly, potřeboval jen, aby bylo uprostřed komnaty volné místo. Pohled na prázdný střed ho nesmírně potěšil; začínala ho přemáhat nervozita. Miklo měl od začátku obavy, ale tak blízko cíli náhle až příliš zřetelně viděl následky toho, oč se chtěl pokusit. Chystá se zavraždit krále jednoho z nejdůležitějších království v Dračí říši. Chystá se změnit běh dějin, zachránit životy bezpočtu nevinných.
Miklo Vinimus se málem otočil a utekl, ale v hlavě mu zněla ozvěna jejího hlasu, skoro jako by stála v komnatě s ním. Jestli se k tomu chystáš, tak to tedy udělej, Miklo! Jinak nemá nikdo z nás naději.
Krátce se nad tím zamyslel a svraštil čelo, ale nutkání dokončit úkol znovu převážilo a zahnalo všechen strach. Král koní musí zemřít, pro dobro Dračí říše.
Miklo přešel doprostřed a klesl na kolena. Lanithovy osobní komnaty jsou přímo nad ním. Prozřetelnost mu připravila dokonalé místo, odkud může seslat vražedné kouzlo, což jistě znamená, že je mu souzeno uspět.
Pokud všechno půjde, jak plánoval, kouzlo se vynoří zpod postele krále koní a zahalí ty v ní, než se stačí probudit. Saress má bezpochyby vlastní štíty, ale Miklova učitelka trvala na tom, že jejich plán vyjde bez ohledu na ně. Očividně Saress dost dobře znala.
Odkašlal si, kvůli prachu, a začal se soustřeďovat.
Jako mnozí čarodějové viděl, jak vším kolem něj křižují linie moci. Dokonce i tady probíhaly potemnělou místností a zářily podivným světlem, viditelným, jen když hleděl magickým zrakem. Magický zrak se hodil, když člověk potřeboval čerpat velké množství moci, ale jinak obyčejnému zraku překážel. Miklo ještě pořád žasl, že zručnější čarodějové, jako třeba Bedlamovi, dokáží oba pohledy střídat doslova mrknutím oka. Jemu vždycky chviličku trvalo, než se přizpůsobil, když magický zrak zapojoval i opouštěl. Možná to Bedlamovi dělají jinak než on. Jestli přežije, zeptá se jí.
Ke stropu zamířily úponky moci – tenká, matná vlákna, která viděl jen on. Nahoře se zastavily, ale Mikla to neznepokojilo. Zatím nedokáží proniknout lidskou bariérou, musí k nim připlést trochu víc moci. Dala mu jednoznačné pokyny. Pokud chce proniknout Saressinými štíty a nic neporušit…
Náhlý pohyb magie ho přinutil na chvilku přestat. Jeho mysli se na okamžik dotkla přítomnost čehosi podivně cizího. Než stačil určit, co to je, zmizelo to a Miklovi zůstal jen pocit znepokojení. Čekal, ale když se to nevrátilo, nakonec to s pokrčením ramen odbyl jako nervozitu a rozhodl se pokračovat v práci.
Zvedl jednu ruku ke stropu.
Zachichotal se. Ne, to nebyl on; uvědomil si, že se to ozvalo odněkud z komnaty.
„Jsi velice zábavný, vskutku velice zábavný, malý Miklo. Čekal jsem a nedočkavě jsem sledoval, jak se navzdory všem překážkám ubíráš svou cestou k osudovému okamžiku,“ výskl jakýsi hlas ze stínů kolem. „Velice zábavné to bylo, ale teď ti nemůžu dovolit pokračovat. Mám hodně plánů, chci udělat spoustu věcí, a kdybych ti dovolil pokračovat, trvalo by mi to všechno mnohem déle!“
Miklo zalapal po dechu a zvedl se z podlahy. Obrátil moc, kterou předtím shromažďoval, proti nejtemnějším stínům v komnatě, jelikož jen tam se mohl ukrývat zdroj onoho hlasu. Pokoj mrtvého prince Blanea krátce ozářily zelené a rudé záblesky energie a zvířily tolik prachu, že se Miklo Vinimus musel navzdory své situaci zastavit, kýchnout a odkašlat si.
Mohutná ruka ho popadla za límec a zvedla ho do vzduchu.
Ale nevztekej se, malý Miklo. Najdu pro tvé jméno místo v té veliké výpravné básni, kterou vytvářím. Jistě, jen místečko…“
Ruka pustila bezmocného rádoby vraha na zem, ale pod nohama se mu místo podlahy otevřela ohromná temná tlama. Miklo Vinimus padal a padal a padal a konce nedohlédl.
Výkřik se vzdaloval.

• přeložila: Hana Vlčinská

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).