Kraken, China Miéville
„Nalej!“
„Jdi domů. Máš dost.“
„Nalejvej!!“
Tohle je můj nejsilnější zážitek s chobotnicemi. Je to dialog
z béčkového snímku Krakatice, na kterém jsem ujížděl jako malý špunt.
S Miévillovým Krakenem má společnou pouze krakatici ve středu pozornosti.
Vlastně i nalévání lihovin. Akorát China nalil líh do kádinek a akvárek
s konzervovanými měkkýši, místo do hrdla hlavní postavy.
Všechno začíná jednoho krásného odpoledne, když si partička
zvědavců vyrazí do londýnského Přírodovědného muzea. Ať už to bylo
z důvodu zabití nudy anebo z upřímného zájmu, všechny zajímalo jen
finále prohlídky. Obří, osm metrů dlouhá krakatice naložená
v láku.
Jenže ouha! Někdo si jí půjčil bez optání. Návštěvníci byli
převelice zklamaní a policie to nazvala krádeží. Všechno je poněkud
zapeklitější, už jenom proto, že si jí asi nestrčil pod kabát nezbedný
návštěvník, který chtěl donést svým akvarijním rybičkám nového
kamaráda.
Pro pracovníka muzea Billyho Harowa, který chrakterizuje sám sebe tím, že je první dítě ze zkumavky, je to docela rána. Měl s tou velkou chobotnicí zvláštní vztah. To ještě netušil, že to o něm ví taky církev boha Krakena. Prohlásí ho za proroka a s předním krakenistickým svatým bojovníkem se vydávají na křížovou výpravu s cílem zjistit kam se jejich bůh, neboli hromada mrtvých přerostlých chapadel, poděl. To vše je na počátku cesty, která vede skrze bojiště gangů, stávku za nevhodné pracovní poměry (levičák China Miéville se nezapře) familiárů, tj. kouzelnických pomocníku, okolo londomantů, (parta lidí, kteří to s londýnským patriotismem myslí opravdu vážně), a dojde samozřejmě i na mnohé další skupiny, postavy, jevy, které by si obyčejný smrtelník z prstu nevycucal ani s papírkem LSD pod jazykem.
Jak už napovídají předchozí řádky, zápletka příběhu je
detektivní, nicméně kniha nabídne mnohem víc než detektivku. Autor
přichází z fantasy knihou, která je jistým způsobem zároveň
ztělesněním 21. století: SMSky, internet a magie kráčejí v Miévillově
Londýně vedle sebe. Zároveň tu je moderní realita i ta fantastická,
ovšem každá je na jiné straně barikády.
Hranice mezi nimi se táhne celou knihou a rozděluje ji na dva póly. Najdeme
zde fantastické bytosti, bojovníky a nejrůznější kouzelníky, kteří ví
jak to v magickém prostředí chodí. Stejně tak jsou zde obyčejní lidé,
kteří jsou do víru všeho zataženi až okolnostmi a musí se postarat
o svou kůži v neznámém světě, který rozhodně není o nic
idealističtější než ten „obyčejný“.
Pozoruhodný příběh plný bizarností, hraničících často s absurditou je zároveň kladným i záporným pólem knihy. Je jasné, že bez téhle výbavy by Kraken nebyl tím čím je. Jenže autor se nechává unést svojí nespoutanou imaginací až příliš často. Vyprávění je přerušováno a zpomalováno, příběh ztrácí spád a napětí. Kniha se pak táhne, místy začíná i nudit. Vzhledem k jejímu rozsahu není divu, že se zpočátku lehce absurdně imaginativní, ale příjemné blouznivé popisy autora změní v druhé půli knihy v nezajímavé a rušivé.
Každopádně je atmosféra tajuplného Londýna v němž byl unesen kraken hustší než scukernatělý med. Velice přesvědčivě vtáhne čtenáře do odlišné a zároveň podobné reality. Autor si příliš neláme hlavu s logičností svých postupů. I takový je jeho Londýn. Zde není důležité jak se věcí dějí, ale proč. Kraken je příběhem vyřčeného proroctví, které se naplňovalo snahou zasvěcených zabránit mu. Není lehké se do Miévillova světa ponořit. Odměnou odvážným je fascinující zážitek z pera jednoho z nejlepších současných žánrových autorů.
- China Miéville: Kraken
- Laser-books, 2010
- překlad: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 520 stran / 329 Kč