Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Kousnutí páteční noci, Upíři z Chicaga 2 ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Kousnutí páteční noci, Upíři z Chicaga 2, Chloe Neill

Neill Chloe: Kousnutí páteční noci

Jeden by si myslel, že titulky v novinách vyprovokují občany Větrného města k boji proti nám, krvežíznivcům. Místo toho nám i po deseti měsících zůstává status celebrit, hodný hollywoodských hvězd. Odháníme paparazzie, kteří jsou jen o něco méně nebezpeční než zabijáci s kříži a kůly. Abyste mě správně pochopili… Prostý lid není úplně nadšený, že má žít po boku nemrtvých, ale aspoň nevzal naše sídlo útokem. Zatím.

To se však může změnit, až se dovědí o mejdanech, neboli večírcích, kam si upíři vodí lidi jako dobytek a sají jejich krev ve velkém. Většina civilizovaných upírů takové chování odsuzuje. Ovšem pro začínajícího reportéra, který chce udělat dojem na svou rodinu z vyšších kruhů, je to skvělé sousto. Proto můj Mistr, Ethan Sullivan – několik století starý, avšak naprosto zachovalý upír – nyní žádá, abych se znovu spojila se svou snobskou rodinou a posloužila jako prostředník mezi lidmi a upíry… a pomohla utajit před médii některé nechutné detaily naší existence. Někdo však touží po tom, aby si lidé a upíři začali jít po krku – někdo, kdo v sobě chová dávnou zášť…

Lindseyino chronické podráždění se v mých očích dalo srovnat jedině s hlubokou vášní, ale z jejího nenávistného pohledu to nebylo poznat. Vztyčila ukazovák a začala odpočítávat:

„Tak za prvé: já se nikoho neprosila, aby mě fotil. Za druhé: neprosila jsem se, aby mě někdo fotil, a za třetí jsem se neprosila, aby mě někdo fotil.“ Pak povytáhla obočí. „Teď už je to jasné? Jestli si někdo představuje, že se fotografům dá vyhnout, tak spadl z višně.“

Luc zamumlal cosi o neukázněných podřízených a prohrábl si vlasy. „Lidi, jsme na rozcestí. Zveřejnili naši existenci, vyšetřoval nás Kongres, a teď nám za krk dýchají paparazziové. Taky jsme zjistili, že za pár týdnů poctí naše město svou návštěvou sám vůdce Severoamerické centrální.“

„Keene přijede sem?“ zeptal se Peter. „Do Chicaga?“ Peter se naklonil a lokty opřel o stůl. Peter byl vysoký, hnědovlasý, hubený a vypadal na třicet. Oblékal se dokonale a vystupoval jako muž, kterému v životě (lidském i tom dalším) protekly rukama hromady peněz.

„Do Chicaga,“ potvrdil Luc. „Lidé možná nevědí, že kožoměnci existují, ale my ano – naneštěstí pro všechny.“

Mezi strážci se ozvaly posměšky. Upíři a kožoměnci nebyli zrovna přátelé, a napětí narůstalo – také jsem slyšela o tom, že Gabriel se chystá do našeho města, aby je prověřil jako budoucí místo pro konání konference svých kožoměnců. Kolem té návštěvy se rojily různé zvěsti. Možnost, že se kožoměnci sejdou v Chicagu ve velkém, způsobila, že cadoganští strážci dostávali každý den nějaké hlášky.

„Podívejte, nebuďme naivní. Nebudeme předstírat, že tahle sláva bude trvat věčně, že? Lidi – a teď se neuraz, Ochránkyně, protože tebe přeměnili teprve nedávno – jsou dost vrtkavá banda. Už jsme viděli, co se stane, když se na nás naštvou.“

Luc měl na mysli Čistky neboli upíří verzi honu na čarodějnice. V Evropě došlo ke dvěma, první se udála v Německu v roce 1611 a druhá ve Francii v roce 1789. Tisíce upírů, tvořících nemalou část evropské populace, byly při těchto dvou čistkách zahubeny: probodnuty kůlem, páleny, rozpárány a ponechány napospas smrti. Kožoměnci o druhé Čistce věděli, ale nezakročili; odtud pramenila nenávist mezi těmito dvěma rody.

„A teď přichází pointa,“ řekl Luc. „Zjistili jsme, že Weekly plánuje rozsáhlou a důkladnou reportáž o ilegálních aktivitách upírů.“

„Ilegálních?“ zeptala se Kelley. „Co děláme ilegálního?“

„To se právě budeme snažit zjistit,“ řekl Luc a ukázal na strop. „Za pár minut mám schůzku s vaším a svým Mistrem. Než ale budu mít příležitost pohovořit s naším nejvyšším, dovolte mi, abych vám připomněl několik věcí, které evidentně připomenout potřebujete.

Naším úkolem je,“ pokračoval Luc, „udělat svého Mistra šťastným, ne přidělávat mu starosti. Jelikož se podle toho nechováte, budete se od této chvíle považovat za zástupce Cadoganského Domu v lidském světě. Z toho důvodu se budete chovat, jak se na cadoganské upíry sluší a patří.“ Přimhouřil oči a zadíval se na Lindsey. „A jestli to znamená, že nebudete hýřit do časných ranních hodin s upířími nováčky, tak prosím.“

Vrhla na něj zlověstný, nasupený pohled, ale zdržela se poznámek.

Luc, očividně spokojený, že jí to nandal, se obrátil zpátky k nám. „Vše, co uděláte mimo Dům, vrhá světlo na nás všechny, zvláště když jsme teď takové sousto pro novináře. To znamená, že můžete být pozváni na pohovor kvůli záležitostem Domu nebo upírů.“

Otevřel šanon, ležící před ním, vytáhl stoh papírů a podal ho Lindsey, která seděla nejblíž k němu. Vzala si jeden a zbytek poslala dál.

„‚Předmět debaty‘?“ zeptala se Kelley v reakci na název dokumentu. Kelley byla zvláštní, exotická kráska: bledá pleť, vlasy černé jako uhel a trošičku šikmé oči. A ty teď vypadaly naprosto lhostejné k listu papíru, který držela opatrně v konečcích prstů.

„Předmět debaty,“ potvrdil Luc kývnutím. „Tohle jsou odpovědi, k nimž jste oprávněni – a když říkám ‚oprávněni‘, myslím tím, že se od vás vyžadují. Když se vás reportér pokusí zatáhnout do nějakého politicky citlivého dialogu, odpovíte takhle. Přečtěte si je, naučte se je nazpaměť a přesně odříkejte. Rozuměli?“

„Ano, pane,“ odpověděli jsme jako poslušný sbor.

Luc se ani neobtěžoval nějak reagovat, jen vstal a začal listovat zbytkem materiálů, které měl před sebou naskládané na stole. Pochopili jsme, že schůzka je u konce, a odsunuli jsme židle. Já jsem vstala, složila papír a už jsem se chystala k odchodu, když mě Luc oslovil.

Vstal, šel ke dveřím a pokynul mi dvěma pokrčenými prsty, že mám jít za ním.

Sakra. Věděla jsem, že to přijde. Ale dvakrát za jeden den?

„Ochránkyně, ty jdeš se mnou,“ řekl a já pomalu vydechla a začala se psychicky připravovat na jednání s nejtvrdohlavějším upírem na světě.

„Pane,“ řekla jsem, strčila si papír do kapsy a urovnala katanu u pasu. Lindsey se na mě soucitně usmála, což jsem přijala kývnutím hlavy, a následovala jsem Luca. Vrátili jsme se po schodech do prvního patra, mířili po chodbě do Ethanovy kanceláře a našli tam zavřené dveře. Luc je bez okolků otevřel. Upravila jsem si sako svého černého kostýmu a šla za ním dovnitř.

Ethan telefonoval. Kývl na Luca, pak na mě, a zvedl ukazováček na znamení, že hovor nebude trvat dlouho.

„Samozřejmě,“ řekl. „Naprosto chápu.“ Ukázal na dvě židle před svým stolem. Luc poslušně usedl na židli napravo, já nalevo.

„Ano, ctihodnosti,“ řekl. „V tomto okamžiku již ty informace sedí přede mnou.“ Ethanovi se coby Mistrovi Cadoganského Domu říkalo uctivým oslovením „můj pane“, ale co je „ctihodnost“, to mi bylo záhadou. Pohlédla jsem na Luca.

Naklonil se ke mně: „Darius,“ zašeptal a já kývla, jako že chápu. To bude Darius West, předseda Greenwichského prezidia.

„Uvažovali jsme o tom,“ řekl Ethan, pokyvoval hlavou a cosi zapsal do tabletu na stole, „ale jste si vědom toho rizika? Já osobně bych se přiklonil k tomu, že ne.“ Dál pokyvoval a pak jeho ramena ztuhla a vzhlédl.

Přímo ke mně.

„Ano,“ řekl Ethan a propichoval mě uhrančivě zelenýma očima, „jistě tento tah můžeme vyzkoušet.“

Instinktivně jsem polkla. Možnost, že ten „tah“, který hodlají vyzkoušet, jsem já, mě příliš neuklidňovala.

Luc se ke mně opět naklonil: „Ať je to, co je to, nebude se ti to líbit.“

„Opravdu ne,“ tiše jsem souhlasila. Následovalo dalších pár minut kývání a stvrzování, a pak se Ethan rozloučil. Položil sluchátko a pohlédl na nás s tenkou vráskou mezi obočím. Už jsem ji znala. To nebylo dobré znamení.

„Chicago World Weekly,“ spustil, „se zjevně zajímá o aktivity upírů, a nyní se zaměří na naše mejdany. Zveřejní tři články na pokračování, každý týden jeden, a začnou s tím příští pátek.“

„Sakra,“ řekl Luc a vyměnil si s ním vážný pohled, který značil, že ví, proč je to problém.

Tipovala jsem, že tohle byly ty detaily, na které Luc čekal. Mně to bohužel nic neříkalo. O upířích mejdanech jsem už slyšela, Catcher se o nich jednou zmínil, ale odmítl mi říci podrobnosti. Zkoušela jsem následně hledat v Kánonu, ale bez úspěchu. Ať se na těch mejdanech dělo cokoli, upíři nebyli příliš sdílní.

Zvedla jsem ruku. „Mejdany? Proč se zajímají o naše večírky?“

„Večírky ne,“ pravil Luc. „To označení si půjčili lidi od nás. Mejdany jsou v nadpřirozeném světě rozhodně o tom, že se sejde velký počet lidí, ale jsou o moc…“ odmlčel se a nervózně se zavrtěl na židli, podíval se na Ethana a ten se koukl zase na mě.

„Krvavější,“ pronesl Ethan věcně. „Jsou krvavější.“

Mejdany, jak mi Ethan vysvětlil, byly upíří verzí flash mobs. V podstatě se jednalo o masové krmení. Upíři dostali echo (pochopitelně elektronicky), kdy a kam se mají dostavit, a tam na ně čekala skupina lidí. Lidí, kteří na nás věřili ještě před tím, než se světu oficiálně oznámila naše existence. Lidí, kteří nám chtěli být nablízku, vychutnat si temné, zakázané ovoce.

Samozřejmě že s nynějšími samolepkami na auta, vlaječkami a Lindseyinou novou pozicí přední upírky z titulní strany jsem si nebyla jistá, jak moc je to ovoce temné a zakázané.

„Chtějí být součástí našeho světa, vidět a být viděni,“ pravil Ethan, „ale netouží nutně mít naše tesáky zaryté v krční tepně. To se ale přesně děje. Pití.“

„Hodování,“ dodal Luc.

„Někteří lidé ale s pitím jistě souhlasí,“ nadhodila jsem a těkala očima mezi Lucem a Ethanem. „Chci říct, že se na takovou upíří hostinu dostaví dobrovolně. Není to tak, že míří na zahradní party. A všichni jsme viděli Underworld. Jsem si jistá, že existují lidé, které takové věci… lákají.“

Ethan přikývl. „Někteří lidé souhlasí, protože se chtějí mezi upíry začlenit, věří, že získají pozici jakýchsi renfieldů – sluhů – nebo protože je to eroticky přitahuje.“

„Myslí si, že je to sexy,“ zjednodušil to Luc.

„Věří, že koketovat s naším světem je sexy,“ opravil ho uštěpačně Ethan. „Ale mejdany se konají mimo dohled Mistrů, upíři si je pořádají na vlastní pěst. Když někdo souhlasí, že stráví nějaký čas ve společnosti upírů, možná má na mysli jeden dva doušky. Pokud je ale upír ochoten účastnit se aktivit takového ražení – aktivit, které Domy zakazují – pravděpodobně nevyslyší přání člověka, který ho žádá, aby přestal pít.“ Vážně na mě hleděl. „A víme, jak zásadní je souhlas člověka, když je v sázce krev.“

O souhlasu jsem něco věděla. Já sama nic takového dát nestihla. Ethan mi věnoval nesmrtelnost, aby mě zachránil před Celiinými poskoky, a jelikož se musel rozhodnout ve zlomku vteřiny, neměl čas čekat na nějaké mé vyjádření. Chápala jsem takhle násilný čin, který přišel s nevyžádaným kousnutím… zvláště když upír neměl zájem jen o jeden nebo dva doušky.

„A co hůř: když jim odsajou několik pint krve,“ řekl Luc, „upíři často pomocí uhranutí donutí lidi zapomenout, co se jim vlastně stalo. Zapomenout na nadpřirozený útok. A ruku na srdce – upíři, kteří chodí na mejdany, obvykle nejsou na vrcholu upířího potravního řetězce. To znamená, že nejsou ani příliš dobří ve schopnosti někoho uhranout.“

Schopnost uhranout člověka – dostat ho pod svou kontrolu – byla znakem psychických upírů, oplývajících velkou duševní silou. Dalšími druhy upírů byli stratégové (uměli vyjednávat) a fyzičtí upíři (měli tělesnou sílu). Já bych neuhranula ani mouchu, i když jsem se o to minimálně několikrát pokusila. Zároveň se zdálo, že jsem vůči uhranutí také odolná, což byl jeden z mnoha důvodů, proč mě Celina Desaulniersová neměla příliš v lásce. Byla to uhrančivá královna, a muselo jí být hodně proti srsti, že jí vzdoruju a nechci se jí podvolit.

Abych to shrnula: nejenže se lidé nevědomky stávali upířími svačinkami, ale pachatelé ještě k tomu nebyli schopní upíři. Zdálo se, že lidé příliš neuvítají ani jedno z toho. Ani mně se to nelíbilo, a to jsem už skoro dva měsíce člověkem nebyla. Lidé přistoupili na život vedle nás za předpokladu, že většina upírů již od lidí nepije, nýbrž využívá krve, která byla darována nebo prodána a doručována ve sterilních plastikových sáčcích firmami jako Blood4You. Jen čtyři ze dvanácti amerických Domů, včetně Cadoganu, se stále ještě nevzdaly rituálu pití přímo od člověka. Jenže ti, kteří to pořád ještě takhle dělali, tak činili v oficiálně schválené formě – uvnitř Domu, a poté co byla provedena náležitá kontrola, podepsány a ověřeny formuláře. V trojím vyhotovení. (Mně osobně byla představa, že piju z něčeho jiného než ze sáčku, psychicky a emocionálně velmi vzdálená.)

Bohužel upíři, kteří pili od lidí, byli odsuzováni, nebo tak alespoň vypadal obrázek, který vytvořila Celina, když zorganizovala vystoupení upírů na veřejnost. Avšak upíři, kteří ve velkém a bez dohledu vysávali lidi, i když jim k tomu lidé dali svolení, se ve vztahu k veřejnosti rovnali číhající noční můře.

Upíři, kteří se rozhodli pít od lidí, měli správně dodržovat veškerá bezpečnostní opatření, a tak jsem si neodpustila otázku: „Které Domy se účastní těch mejdanů?“

„Teoreticky žádné,“ zamumlal Luc a Ethan na to souhlasně přikývl.

„Jak víš, pití od lidí praktikuje už jen hrstka Domů,“ odvětil Ethan. „Ani jeden z Domů však neschvaluje mejdany.“

„Mohou za tím být neposlušní upíři z Domů, nebo taky Zbloudilí,“ dodal Luc. Zbloudilí znamenali malou skupinu upírů, kteří se odmítli stát součástí systému Domů. „Možná taky toulaví upíři, kteří se různě stěhují mezi městy, nebo dokonce zeměmi. Když dáš tyhle skupiny dohromady, dostaneš slušnou porci žíznivých upírů a naivních lidí, kteří po nich touží. Zlá kombinace.“

Zkřížila jsem paže a pohlédla na Ethana. „Chápu vaše obavy, ale je nějaký důvod, proč se Ochránkyně Domu dovídá o mejdanech až teď?“

„Není to věc, kterou se chlubíme,“ odvětil mírně Ethan. „Ale teď, když o tom víš, věříme, že nám můžeš posloužit.“ Vytáhl šedivé desky a položil je navrch stohu papírů na stole. Otevřel je a vytáhl sešité dokumenty. Byla k nim připojená malá fotografie.

„Domníváme se, že reportér momentálně zkoumá, co jsou zúčastněné osoby zač.“ Ethan zvedl fotku a natočil ji na mě. „Věřím, že vy dva se znáte.“

Opatrně jsem si od Ethana vzala obrázek a koukala na známou tvář. „Ahoj, Jamie.“

  • Chloe Neill: Kousnutí páteční noci (Upíři z Chicaga 2)
  • Fantom Print, 2014
  • překlad: Petra Kubašková
  • obálka: Tony Mauro
  • 272 stran, 259 Kč (v e-shopu Fantasye již za 181 Kč)
27. června 2014, Chloe Neill

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Upíři z Chicaga 2 - Kousnutí páteční noci

Upíři z Chicaga 2 - Kousnutí páteční noci
Vložit do pytle na zboží  Koupit 259 Kč 181 Kč