Kdysi dávno to byl docela obyčejný obyvatel Země. Potom byl z neznámých důvodů uvězněn a odsouzen ke dvěma cyklům na Arestonu. Tato umělá planetka jednou za osm let proletí kolem naší planety snad jen proto, aby nabrala další nedobrovolné cestující, z nichž se velká spousta nedožije návratu. Ne tak on. Pozemské jméno nechal dávno za sebou, dnes je z něj Sršeň. A je odhodlán udělat vše pro to, aby na Arestonu již nemuseli umírat lidé.

Jenomže takhle ambiciózní cíle vyžadují čas a trpělivost. Zatímco toho prvního má Sršeň naděleno dostatečně, v jádru je poněkud nedočkavý. Proto se mu dosud nepodařilo zachránit ze spárů nelítostného vězení byť jediného člověka. Nepočítáme-li ty, kteří mezitím stihli umřít (a že to často bylo za Sršňova přispění).

Poslední pokus počítal buď s přímým útěkem zpátky na Zemi, nebo s postupným ovládnutím Arestonu a proniknutím do řídícího střediska. Jenomže z útěku najednou sešlo, a tak Sršňovi nezbylo nic jiného než začít zavádět nové pořádky mezi sousedy. K tomu je ale potřeba mít dostatečnou moc. A jak známo, boj o moc je jedním z nejoblíbenějších místních sportů.

Aby si to Sršeň ještě o něco víc zkomplikoval, rozhodl se naroubovat demokratickou volbu příštího vládce Arestonu tam, kde doteď fungovala nepsaná dohoda o právu silnějšího. Zpočátku se mu daří docela dobře, ale potom se objeví jeden starý známý, kterému se po arestonském vzduchu stýskalo tak, až se nechal dobrovolně zavřít. A zatímco Sršeň pověřil vybrané osoby, aby vymyslely jednoduchý zákoník, tento člověk se zaměřil na to, aby ovládl Areston klasičtějším způsobem. Je jisté, že Sršně nečeká demokratické debatování, ale spíš taková malá reminiscence klasické starořímské politiky.

Josef Pecinovský v pěti bodech

1. Narodil se 5. května 1946 ve Varnsdorfu.
2. Vystudoval střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě.
3. V próze se zaměřuje na sci-fi a western.
4. V současné době vychází v edici Pevnost další pokračování jeho novely Plástev jedu.
5. Kromě beletrie je i autorem mnoha softwarových příruček.

Sršeň má jednu vlastnost, kterou by mu mohl leckterý politik závidět. Ať se mu v průběhu jeho smělých plánů na lepší budoucnost přihodí cokoli, on se vždycky zvládne vrátit na původní místo a často v mnohem lepším postavení. Zatímco samotná realizace myšlenky na lepší Areston tím spíš trpí (zvláště tehdy, když je na čas odstraněn z hlavních událostí a všechno, co zatím vybudoval, je smeteno novým přívalem krvavých konfliktů). To ale nevadí, protože samotný hrdina se vždy vrátí nejenom s touhou po pomstě, ale i s jasným poučením z vlastních chyb. A tak pomalu, občas bolestivě, objevuje skrytá tajemství této umělé planetky a přitom uvažuje, jak nejlépe se zařídit, aby Areston přišel o svůj statut pekla.

Člověk je tvor chybující, proto by bylo bláhové vyčítat hlavnímu hrdinovi sem tam nějaký přešlap. I když je pravda, že na určitém místě v Arestonu se nachází jakási negativní zóna, která Sršně vždy dovede připravit o vládu nad věcmi blízké budoucnosti. Bohužel to v některých případech poněkud víc připomíná zlomyslné zásahy spisovatele a nejednoho může napadnout, že se autor ještě nechce dostat k zamýšlenému cíli. V některých pasážích jde tedy o trochu repetitivní činnosti, ztrátu moci, objevení něčeho nového, návrat na výsluní…

Naštěstí se toto opakování neděje příliš často a celou trilogii by tak bylo možno připravit maximálně o pár desítek relativně zbytečných stránek. Přes tyto výtky je Areston velmi dobře vymyšlenou a zpracovanou trilogií, věrnou autorovu stylu. A rozhodně se vyplatí po nějaké době se k němu vrátit a třeba zkusit při čtení přemýšlet nad tím, jak by se asi Sršni vedlo, kdyby se v určitých situacích rozhodl trochu jinak.

• Josef Pecinovský: Vládce Arestonu (Areston 3)
• Epocha, 2017
• Obálka: Žaneta Kortusová
• 368 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)