Konec věčnosti, Isaac Asimov
 |
Andrew Harlan vstoupil do kabiny tvarem připomínající čajník. Měla dokonale oblé tvary a byla zapuštěná do svislé šachty utvářené řídkou konstrukcí z kovových tyčí, která se ztrácela v podivném mihotavém oparu šest stop nad jeho hlavou. Harlan nastavil na přístrojích příslušné hodnoty a přitáhl k sobě startovací páčku, která sklouzla jako po másle.
Kabina se ani nehnula.
Harlan to také neočekával. Nemyslel si, že se kabina rozjede, ať nahoru nebo dolů, doleva či doprava, dopředu nebo dozadu. Prostor mezi tyčemi konstrukce se však rozplynul v šedavé prázdnotě na dotek pevné, a přece zcela nehmotné. Pocítil, že se mu mírně zvedl žaludek a že ho přepadá lehká závrať; nikdy se úplně nezbavil nervozity. Známé pocity mu prozrazovaly, že se všechno, co kabina obsahovala – včetně jeho samého – řítí Věčností kupředu.
Do kabiny vkročil v 575. století ze sekce, do níž jej přidělili před dvěma lety. Tehdy bylo 575. století nejvzdálenější budoucností, kam se kdy v životě vypravil. Nyní se hnal vzhůru až do 2456. století.
Za normálních okolností by se při takové představě necítil úplně ve své kůži. Jeho rodné století se ztrácelo hluboko dole. Narodil se totiž v 95. století. Toto století charakterizoval přísný zákaz atomové energie, mírná obliba venkovských usedlostí a používání přírodního dřeva jako stavebního materiálu. Téměř do všech ostatních století exportovalo různé druhy lihovin a importovalo jetelové semínko. Ačkoli se Harlan do svého 95. století už nikdy nevrátil od okamžiku, kdy se jako patnáctiletý podrobil speciálnímu výcviku a stal se Začátečníkem, pokaždé se cítil takhle daleko od „domova“ mírně nesvůj. V 2456. století se bude nacházet od svého rodiště téměř 2400 století, a to už je pořádná vzdálenost i pro otrlého příslušníka Věčnosti.
Tak by to cítil za obvyklých okolností.
Jenže v téhle chvíli se Harlan nacházel v tak mizerném rozpoložení, že se nedokázal soustředit na nic jiného než na dokumenty, které jej tížily v kapse, a na svůj plán, který mu zatěžkával duši. Byl mírně vyděšený, trochu napjatý a taky malounko zmatený.
Jeho ruka se sama natáhla a zastavila kabinu ve správném století.
Bylo téměř nemyslitelné, že Provozního technika něco znervózňuje.
Vychovatel Yarrow jim kdysi kladl na srdce:
„Provozní technik se musí především oprostit od jakékoli citové závislosti. Změny Skutečnosti, které vyvolává, mohou ovlivnit životní osudy padesáti miliard lidí. A z toho milión nebo víc je postiženo tak drastickým způsobem, že je můžeme pokládat za úplně nové osobnosti. Za těchto okolností jsou emocionální postoje značnou nevýhodou.“
Harlan prudce potřásl hlavou a zaplašil z mysli vzpomínku na suchý hlas svého učitele. Tehdy ho ani ve snu nenapadlo, že právě on bude mít k něčemu takovému sklony. Jenže od emocí se prostě oprostit nedokázal. Nelámal si hlavu pro padesát miliard lidí. Co mu, k času, bylo do padesáti miliard lidí? Staral se jen o jednoho člověka. O jednoho jediného.
Uvědomil si, že kabina už stojí, a po nepatrné chvilce, kterou mu trvalo, aby zase nabyl chladné, neosobní vyrovnanosti Provozního technika, vystoupil ven. Samozřejmě vyšel z jiné kabiny, než do které před chvilkou vstupoval. Tedy v tom smyslu, že se už neskládala z původních atomů. Ale nelámal si s tím hlavu o nic víc než všichni ostatní příslušníci Věčnosti. Pouze Začátečníci se pokoušeli přijít na kloub cestování v čase, namísto toho, aby to brali jako samozřejmost.
Znovu zaváhal před nepředstavitelně tenkou ochrannou přehradou mimo Prostor a Čas, která jej oddělovala od Věčnosti na jedné straně a obyčejného Času na druhé.
Tento sektor Věčnosti byl pro něj úplně nový. Věděl o něm jen tolik, co se dočetl v Časové příručce. Jenže to byla jen náhražka skutečnosti, a proto se snažil, aby se připravil na jakékoli překvapení.
Nastavil ovládání, které bylo při cestování Věčností velice jednoduché (ale značně složité po průchodu do Času, což tedy podnikali přiměřeně méně často). Prošel ochrannou vrstvou a zamžikal, neboť jej do očí udeřil oslepující jas. Bezděky si zakryl tvář rukama.
Před ním stál pouze jediný muž. Harlan jej z počátku viděl rozmazaně.
„Jsem Sociolog Kantor Voy,“ představil se. „Počítám, že jste Provozní technik Harlan.“
Harlan přikývl a zaklel: „K času! Nemohl byste to světlo trochu ztlumit?“
Voy se rozhlédl kolem a blahosklonně se otázal:
„Máte na mysli molekulární filmy?“
„To mám,“ zavrčel Harlan. Příručka se o nich zmiňovala, ale neříkalo se v ní nic o tom, že by z těch barev člověku šla hlava kolem.
Harlanovi připadalo, že jeho znechucení je vcelku opodstatněné. 2456. století se orientovalo stejně jako většina jiných na hmotu. Proto oprávněně předpokládal, že mu bude od počátku v zásadě srozumitelné. V člověku, který se narodil ve století vyznávajícím hmotu, by nemělo vyvolat tak zmatené pocity jako energetické víry v třístých stoletích anebo dynamika energetických polí ve stoletích šestistých. Ve 2456. století, pro pohodlí všech příslušníků Věčnosti, se používala hmota od staveb domů až po připínáčky.
Ano, všechno tu bylo utvořené z hmoty, ze skutečné hmoty. Obyvatel některého ze staletí orientujících se na energii by si to možná ani neuvědomil. Pro něj by možná jakákoli hmota znamenala jen variaci na vulgární, těžkopádné a barbarské téma. Na hmotu přivyklý Harlan ovšem dobře rozeznával dřevo, kovy – a dokonce chápal rozdíl mezi lehkými a těžkými – plastik, silikáty, beton, kůže a všechno ostatní.
Jenže tady veškerou hmotu tvořila zrcadla!
Tohle byl jeho první dojem z 2456. století. Všechny věci se třpytily a jejich povrch ostře odrážel světlo. Všechno mu připadalo dokonale hlaďoučké, takový efekt vzbuzoval molekulární film. A dohromady jej ty oslnivé odrazy dokonale mátly. Oslepovaly ho ze všech úhlů, třpytil se dokonce i on sám, Sociolog Voy a celé okolí. Utvářely oslepující zmatek, ze kterého bylo člověku nanic.
„Promiňte,“ omluvil se mu Voy, „tohle patří k životnímu stylu tohoto století. Všechny sekce se přizpůsobují zvyklostem toho století, v němž byly zřízeny. Časem si na to zvyknete.“
Voy rychle vykročil a šlápl přitom na patu druhému Voyovi, který šel pod ním hlavou dolů. Natáhl ruku a posunul vlasově tenkou ručičku na spirálové stupnici na začátek.
Odrazy zmizely, oslnivé světlo potemnělo. Harlan cítil, jak se svět vrací do své ustálené podoby.
„Následujte mě, prosím,“ vyzval ho Voy.
Harlan kráčel za ním prázdnými chodbami, které ještě před několika okamžiky musely hýřit barvami a světelnými odrazy. Vystoupili na rampu a přes předsíň dorazili do kanceláře.
Během krátké cesty nespatřili ani jedinou lidskou bytost. Harlan na to byl zvyklý a pokládal to za takovou samozřejmost, že by ho překvapilo, ba přímo šokovalo, kdyby zahlédl nějakou postavu prchající z dosahu jeho pohledu. Bezpochyby se už rozkřiklo, že dorazí Provozní technik. Dokonce i Voy se od něj držel na distanc, a když se mu Harlan nechtě otřel o rukáv, zjevně se otřásl a odtáhl.
Harlana mírně zaskočilo, jak silnou hořkost pocítil. Domníval se, že ulita, do níž si ukryl duši, je silnější a méně citlivá. Jestliže se mýlil, jestliže jeho skořápka měla stěny takhle tenounké, mohlo to mít pouze jednu jedinou příčinu.
No?s!
¤ ¤ ¤
Sociolog Kantor Voy se k Harlanovi skláněl naoko přátelsky, ale Provozní technik si bezděky všiml, že se posadil přesně na opačný konec stolu.
„Jsem rád,“ pronesl Voy, „že se o náš bezvýznamný problém zajímá Provozní technik s tak skvělou pověstí.“
„Ano,“ souhlasil Harlan chladně a neosobně, jak se od něj jistě očekávalo. „Je to zajímavý problém.“ Chová se dostatečně neosobně? Jistě musí být patrná jeho skutečná pohnutka. Z pocitu provinění mu na čele vyrazily kapky potu.
Z vnitřní kapsy vylovil plastikové desky obsahující souhrn projektované Změny Skutečnosti. Byla to stejná kopie, kterou rozeslali před měsícem Časové radě. Získal ji bez velkých obtíží díky dobrému vztahu k Hlavnímu analytiku Twissellovi – samotnému velkému Twissellovi!
Než Harlan fólii rozbalil, na okamžik zaváhal. Pak ji rozložil na stolní desku, kde ji přichytilo slabé paramagnetické pole.
Molekulární film pokrývající stůl byl utlumený, ale stále existoval. Když Harlan pohnul rukou, na okamžik mu padl pohled na lesklou plochu, odkud na něj podmračeně zírala jeho vlastní tvář. Bylo mu dvaatřicet, ale vypadal starší. To mu nikdo nemusel připomínat. Z části to možná byla podlouhlá tvář a černá obočí nad tmavýma očima, co mu dodávalo ten pohrdavý výraz a chladný lesk v očích, který se v představách všech příslušníků Věčnosti spojoval s karikaturou Provozního technika. Ale možná si to všechno jen sám domýšlel, protože věděl, že je Provozní technik.
Podal fólii Voyovi přes stůl a přešel rovnou k věci.
„Nejsem Sociolog, pane.“
Voy se usmál. „To zní výhružně. Když někdo prohlásí, že se v něčem dostatečně nevyzná, prakticky vzápětí vyjádří rozhodné stanovisko.“
„No,“ odvětil Harlan, „žádného stanoviska se nebojte. Jen vás chci o něco požádat. Mohl byste projít tuto zprávu a podívat se, jestli jste se někde nedopustil třeba drobné chybičky?“
Voy okamžitě nasadil kamenný obličej. „Doufám, že ne,“ řekl.
Harlan přehodil jednu ruku přes opěradlo židle, druhou si složil do klína. Nemůže si dovolit nervózně bubnovat prsty. Nesmí se kousat do rtů. Nesmí ničím prozradit, co pociťuje.
Od chvíle, kdy se úplně proměnil smysl jeho života, pozorně sledoval všechny plánované Změny Skutečnosti, které procházely mlýnem byrokratické mašinérie Časové rady. Postavení Provozního technika osobně přiděleného Hlavnímu analytiku Twissellovi mu umožňovalo mírně obcházet profesionální etiku. Částečně se mu to podařilo proto, že Twissellovu pozornost na sebe stále více vázal jeho vlastní úžasný plán.
Harlanovi se rozšířily oči překvapením, když začal tušit, jaký je to plán.
Neměl žádnou záruku, že se mu podaří v rozumné době zjistit, po čem pátrá. Když si poprvé letmo přečetl zprávu o projektu Změny Skutečnosti číslo 2456–2781, série V-S, napůl se domníval, že přání je otcem myšlenky. Celý den počítal rovnice a kontroloval výsledky a chvěl se přitom nejistotou smíšenou s narůstajícím vzrušením a s hořkou vděčností za to, že ho naučili alespoň základy časového inženýrství.
Voy nyní stejné výpočty přelétl napůl zmateným, napůl ustaraným zrakem.
„Zdá se mi,“ ozval se, „chci říct, pouze se domnívám, že všechno je v naprostém pořádku.“
„Výslovně bych vás chtěl upozornit na způsob seznamování v nynější Skutečnosti tohoto století,“ podotkl Harlan. „Počítám, že tohle řeší sociologie, a tudíž to patří do vaší kompetence. Proto jsem se chtěl poradit právě s vámi a ne s někým jiným.“
Voy se zamračil. Stále se choval zdvořile, ale nyní se mu už v hlase ozval ledový tón.
„Pozorovatelé pracující v naší sekci jsou na slovo vzatí odborníci. Jsem si naprosto jist, že ti, kteří zpracovávali tento projekt, dodali přesné údaje. Anebo snad můžete dokázat opak?“
„Vůbec ne, Sociologu Voyi. Já o správnosti jejich údajů nepochybuju. Zpochybňuju jejich zpracování. Nemohl byste vypracovat alternativní tenzorový komplex, v němž by se údaje o vztazích mezi pohlavími vyhodnotily správně?“
Voy chvíli zíral a pak se mu po tváři rozlil úlevný výraz. „Samozřejmě, Provozní techniku, samozřejmě. Jenže obě soustavy budou mít stejné řešení. Vzniká tu malá smyčka, která se na žádné straně nerozvětvuje. Promiňte, že se vyjadřuju takovým neodborným způsobem namísto přesných matematických formulací.“
„Oceňuju to,“ odvětil Harlan suše. „Nejsem ani Analytik, ani Sociolog.“
„Dobře. Alternativní tenzorový komplex, o kterém jste se zmínil, anebo bychom mohli říct rozvětvení Skutečnosti, není signifikantní. Obě větve se posléze opět spojují v jednu. Proto jsem se o tom v našem doporučení ani nezmínil.“
- Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
