Kolejmoří. Nový experiment Chiny Miévilla pro mladé se mimořádně povedl, China Miéville: Kolejmoří
 |
Jméno China Miéville, to je osvědčená značka pro vynikajícího britského romanopisce, který se nebojí experimentovat a který každou novou knihou překvapí, ačkoli ne vždy pozitivně. Kolejmoří představuje dobrodružný román primárně pro mládež, z něhož si po dlouhé době sednou na zadek úplně všichni čtenáři nehledě na to, zda Miévilla znají nebo ne.
Sympatický hlavní hrdina Šam ap Súrap se nachází v tom divném období existence mnoha mladých lidí, kteří už vylétli (nebo byli vylétnuti) z rodinného hnízda, ale pořád si ještě nejsou jistí, co chtějí se svým životem dělat. A tak se nechá svými bratranci, kteří ho vychovávali, posadit na krtkovlak jako lékařův pomocník. Cože?
Nový Miévillův román se totiž nejmenuje Kolejmoří nadarmo. Odehrává se ve světě, který možná kdysi mohl být tím naším, ale možná také ne. Důležité je, že se v něm cosi stalo a od té doby je obloha zahalená hustými šedozelenými mračny (proto není jako vždy nádherná obálka Edwarda Millera modrá) a veškerá země nebezpečná, protože v ní žijí prazvláštní, krvelační a gigantičtí tvorové jako velcí jižní krtkouni, sovy podzemní nebo krtkokrysy. Lidstvo proto žije v malých městských ostrůvcích na tvrdé skále, která je naštěstí bezpečná.
To ale není jediná zvláštnost nového světa originálního britského spisovatele. Veškerou volnou plochu mezi městy pokrývají nekonečné labyrinty kolejí, které už lidská populace považuje za samozřejmost – jen filozofové se domýšlejí, že by tu snad mohla být jakási spojitost mezi dřevem pražců a dřevem, z něhož jsou stromy. A po těchto kolejích se prohánějí olbřímí vlaky, některé pirátské a/nebo armádní, některé krtkovlaky jako ten, na kterého nalodili Šama, a některé rekuperátské. Ty hledají rekuperáty, artefakty a vynálezy z dob dávno minulých.
V kolejích Moby Dicka
Kolejmoří je dobrodružný román, který cílí na dětské a dospívající publikum, ačkoli i dospělí z něj budou nadšení stejně, ne-li více. A od toho se všechno odvíjí, počínaje sympatickým hlavním hrdinou, se kterým se mladší čtenáři hravě ztotožní. Neví, co vlastně chce v životě dokázat, disponuje mladickým zápalem, ale i naivitou a nerozvážností, takže neváhá za svého domácího mazlíčka pojmout zraněného denopýra (denního netopýra), který se zprvu brání jako každý jiný volný tvor, ale časem pro svého pána zahoří zvířecí láskou.
Jak se přesouvat mezi dějovými liniemi podle Miévilla
Toto je příběh zakrváceného chlapce. Na dřeň ho oloupává jeho mysl. Ale při takovém oloupávání bychom mohli vyvolat paradox, mohli bychom se dopustit drzé narativní eskapologie, takže by nás odpočinek onoho klíčového konkrétního vědomí nemohl zadržovat. Na otázku: Co by měl učinit příběh, když je hlavní okno, jímž nazíráme, zatažené? bychom mohli odpovědět: Měl by nazírat jiným oknem.
Jinak řečeno, sledovat jiné trati, dívat se jinýma očima. (str. 177)
Orientace na mladší publikum se ale odráží i v dalších rysech textu, například v atmosféře, jakou jeho komín dýmá. Kolejmoří hýří odkazy na mnoho (nejen) dobrodružných klasik, paralela s Moby Dickem je ale neskrývaná – místo lodního kapitána posedlého bílou velrybou tu vystupuje kapitánka krtkovlaku posedlá lovem monstrózního žlutého krtka. Miéville nicméně Moby Dicka nevykrádá, sám má totiž dostatek originálních nápadů, které jako ostatně vždy trousí na každém kroku a dovádí do kuriózních extrémů (divocí kopytnatci se třeba adaptovali natolik, že chodí jenom po kolejích). Ačkoli tentokrát se svými nápady pracuje střízlivě, a když už je jednou zmíní, většinou s nimi posléze i pracuje.
Střídmost se překvapivě projevuje i v tom, jak Miéville do čtenářů nalévá své politické, sociální a filozofické názory, protože na rozdíl od jeho jiných knih tu tentokrát tyhle vsuvky nepůsobí uměle, ale jako přirozený atribut otevřenějšího stylu, kterým autor adresuje mladé publikum. K tomu sedí i to, že používá mnoho krátkých vět a často zapojuje spojku a. Ačkoli stále zůstává svůj, a tak nechybí i složitá hravá souvětí, které muselo být peklo přeložit do výborných českých ekvivalentů. A především spojku a nahradil znakem &. Oddychnete si od ní pouze v přímé řeči.
Miéville opět překvapil
Kolejmoří je po dlouhé době experiment, který se Miévillovi skutečně povedl. Město & město, Kraken i Ambasadov vždy postrádaly jisté aspekty, díky nimž by si je mohlo přečíst skutečně široké publikum & hodnotit je kladně. Kolejmoří je oproti tomu psané velmi lehkým jazykem, v němž je znát, že autor si psaní maximálně užíval – & čtenář si text bude užívat s ním.
China Miéville v pěti bodech
- Narodil se 6. září 1972 v Norwichi, ale od raného dětství žil v Londýně.
- První román Král krysa vydal v roce 1988, v současné době má na kontě již dalších devět vydaných románů.
- Proslavil se knihou Nádraží Perdido, v níž naplno využil svou bezbřehou fantazii. Ta později figurovala jako úvodní svazek výjimečné české edice New Weird.
- O Miévillových spisovatelských kvalitách svědčí řada ocenění: za Un Lun Dun získal cenu Locus za nejlepší fantasy román pro mládež, za Město & město pak ceny Hugo a Locus za nejlepší fantasy román, stejně jako Arthur C. Clarke Award, World Fantasy Award, BSFA Award. Cenu Locus za nejlepší fantasy román získal i Kraken a Ambasadov.
- Kromě literárního pole působí Miéville i na poli politickém – kandidoval dokonce do britského parlamentu. Je členem Socialistické dělnické strany.
Třebaže i novinka má drobné chyby (komplexní dějové linie se tu v polovině nepohodlně rozdělí na tři paralelní a navíc by ani tentokrát nevadilo tu a tam něco vyškrtnout), jde o knihu, která rozhodně nezklame. Svou lehkostí, originalitou & divností navíc odkazuje i na kuriozitu Bas-Lagu, kde se odehrávalo Nádraží Perdido nebo Železná rada (která je mimochodem taky o vlaku), nebo na Miévillův debut Král krysa, kde autor pracoval s drum‘n’basovou hudbou, zatímco tady si hraje s oldschoolovým drncáním vlaků po kolejích. Nebudete litovat.
- China Miéville: Kolejmoří
- Laser-books, 2013
- překlad: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 352 stran, 339 Kč (v e-shopu Fantasye již za 305 Kč)
