Kočas, Parcon 2009, Jiřina Vorlová (ed.)
 |
Bylo nebylo, za dávných časů roku 1982 byla vyhlášena Cena Karla Čapka pro literární práce v žánru SF. Za šerého věku nesvobody a byrokracie bylo ovšem vydávání sborníku vítězných prací v knižní podobě pouhým snem, proto musel tuto úlohu převzít amatérský samizdat Kočas (Kolejní časopis). Od té doby je vydáván, i když nepravidelně, v kvalitě pohybující se od amatérské po profesionální, pokaždé někým jiným a občas i pod jiným názvem. Od roku 1994 je tu navíc „konkurence“ v podobě profesionální antologie Mlok, která zabírá celou šíři soutěžních prací od mikropovídek po novely.
V roce 2009 opět vyšel Kočas, tentokrát jako antologie povídek, které
se do Mloka nevešly. Podobu má letos profesionální a ani obsah není
v průměru nijak slabý. Co se tedy do Mloka nevešlo:
Konference Romana Splítka je hříčka, jejíž jakýkoli popis by
nutně vyústil v prozrazení pointy, která je i tak notně vousatá.
Zařazení na titulní pozici je mi záhadou.
V povídce Přej si! Hany Kováčové zamíříme na pole čistého
hororu, který má leccos společného s Kingovým Osvícením, ale také
s klasickou Opičí tlapkou W. W. Jacobse. Téma sice není nijak originální
a na malém prostoru povídky není možné ho rozvinout, ale autorce podařilo
vytvořit slušnou atmosféru a vměstnat do omezeného prostoru i děj
s pointou.
Pozdrav z minulosti je dílko delší a veskrze humoristické. Ivan
Mls zde rozhodně netají svůj český původ: Povídka o tajemném dědictví
správce Měsíce, který na několik let připadl výhradně Čechům, je na
pomezí grotesky a komunálního humoru. Dílo shazuje slabší pointa a vtipy
poplatné dnešní době tak, že za deset let již většina z nich vyšumí
do ztracena.
Krátká povídka Prach jsi a v prach se obrátíš Pavla Obluka je
opět čistokrevný horor s kvalitním řemeslným zpracováním. Bohužel
námět i pointa jsou obehrané ve stovce variací.
Jana Rečková s povídkou Já, hromada šrotu se pouští do
hlubších vod lehce psychologicky pojaté povídky, ve které ovšem hlavní
roli hrají inteligentní automobily.
Tvůrci od Tomáše Petráska jsou science fiction, která na svém
malém rozsahu nepostrádá nic z klasické kosmické SF a má i zajímavou
pointu. V dnešní době se již hard objevitelská kosmická sci-fi nenosí a
staromilci si rádi připomenou staré zlaté časy.
Přehmat Vendela Čeligy Ireny Hrubé mi připomněl to nejlepší
z Drákulova švagra od Miloslava Švandrlíka. Je to humorně pojatý horor
o jednom zmateném nebožtíkovi, nebojácném mládenci a mobilním telefonu.
Celá práce je psána lehkou rukou a nezapadá do množství obvyklých rádoby
humorných povídek o opilých barbarech a velkých mečích. Jeden z vrcholů
sborníku.
Jan Kovanic si v Lásce nebeské střihl katastrofickou sci-fi
s řádnou dávkou sentimentu a nepříjemnou pachutí ekologického
moralizování. Jak dlouho přežije láska inteligentních dinosaurů
z Atlantidy?
Jméno noci od Jaroslava Jiráka má ducha prací Neila Gaimana. Jen
houšť, bohové ještě nevymřeli! Pro jednou škoda malého rozsahu
práce.
Zmatené časy Dany Ruskové jsou originálním počinem se zajímavou
zápletkou, ale je vidět nevypsaná ruka autorky. Fantasy s tématem cest
časem tady již byla mnohokrát, ale v této neotřelé podobě si zaslouží
pozornost. Rozsahem delší práce mi připomněla atmosférou začátek
Zelazného amberské série. Jméno autorky si zasluhuje zapamatování.
O Jiřím Ventlukovi a jeho Cestách platí totéž, co o úvodní
povídce. Rozsahem mikropovídka nepřináší nic nového a pouze opakuje
stokrát ohranou pointu. Dokonce tu samou, jakou použil Roman Splítek
v první povídce antologie.
Legenda o šepotu hvězd Julie Novákové je snivá práce o temné
budoucnosti a naději. Smysluplný děj sice prakticky postrádá, ale ten ani
není důležitý. Vše vynahrazuje atmosférou s kontrastem zmaru a naděje.
Toto dílko rozhodně nesedne každému, ale má sílu zaujmout.
Na Jánského Úkaz Petra Plačka lze pohlížet ze dvou úhlů.
Z jedné strany jde o mizerný plagiát Dne nezávislosti, kde invazi
mimozemšťanů zabrání náhodně dva čeští vědci – jeden je ožrala a
druhý zneužívá laboratorní počítač pro stahování porna. Druhý pohled
je vydařená parodie na Den nezávislosti, kdy konci světa zabrání Češi
typicky švejkovským způsobem. Z obou pohledů abych se styděl za české
občanství, ale švejkování už nám nikdo neodpáře a povídka je svým
způsobem opravdu zábavná. Navíc nemohu práci upřít výjimečně zdařilý
popis cizí rasy a dobře prokreslené postavy.
Lucie Lukačovičová v Zastavárně rozehrává klasický horor,
jaké nalezl český čtenář v úhelných antologiích žánru (v ČR), jako
byla Tichá hrůza nebo Lupiči mrtvol. Archaicky laděná povídka je
příjemným úkazem v našich knižních luzích a hájích, ale dílo
sráží krkolomná logika děje. Od kvalitní spisovatelky typu Lucie
Lukačovičové jsem čekal více, s jiným autorem bych práci jistě hodnotil
pozitivněji.
Martin Koutný v Sociálním zabezpečení na několika řádcích
vtipně glosuje extrémy sociálního státu, jaký nám mohou politici
připravit.
Závěrečné Dětské varhánky Scarlett Rauschgoldové (známé
spíše jako Darth Zira) je opět dílo, jehož zařazení do sborníku je mi
záhadou. Vystavět povídku na takto ošuntělé pointě je v dnešní době
již čirý nerozum. Obdobnou pointu můžete najít v mnoha dalších
pracích, které však mají daleko hlubší záběr.
Celkové srovnání letošních antologií z Ceny Karla Čapka vyznívá jednoznačně pro Mloka, který ostatně zahrnuje vítězné práce. Přesto má Kočas své opodstatnění, protože mnohé otištěné práce jsou zajímavé a některým bych dal přednost na stupních vítězů před těmi, které porotci vybrali. Kočas rozhodně nezapadne a četl jsem mnohé horší antologie.
- Jiřina Vorlová (ed.): Kočas – Parcon 2009
- vydal: Československý fandom, Laser-books, Plzeň 2009
- obálka: Kateřina Horová
- 216 stran / 160 Kč
